Ze špionské síně slávy: Československý fotoaparát Mikroma a pistole ČZ-75
Fotoaparát Mikroma a pistole ČZ-75 mají jedno společné – ve své době stály na absolutním technologickém vrcholu a toužily po nich tajné služby celého světa
Ačkoliv nese zmíněná pistole v názvu rok ’75, její vývoj započal už na přelomu let 1968 a 1969. Čekalo se na ni dlouho, rozhodně se to však vyplatilo. Zisk ze čtyř kusů se prý rovnal prodeji jediné tehdejší škodovky. ČZ model 75 představovala nejpokročilejší českou zbraň a cenný zdroj valut.
Zázrak z Uherského Brodu
Pistole ČZ-75 nebo též CZ 75 se honosí i dvěma prvenstvími: Stala se nejúspěšnější tuzemskou „devítkou“ – střelnou zbraní ráže 9 mm – a naším nejkopírovanějším typem ruční zbraně. Světlo světa spatřila ve zbrojovce v Uherském Brodě, přičemž se vyrábí a prodává dodnes.
Koncem 60. let už tuzemským producentům ve srovnání se světem ujížděl vlak a jejich sortiment potřeboval vylepšit. Konstruktér pistole František Koucký si to dobře uvědomoval, i díky mnoha zahraničním cestám, jež tehdy absolvoval. Jeho samonabíjecí zbraň měla premiéru v Madridu v roce 1975, na sériovou výrobu se však kvůli komplikované konstrukci čekalo dlouho a technici nevěděli, jak na ni.
Ochránce papalášů
„Několikrát se měnilo zadání, tudíž se sériová produkce rozjela až koncem roku 1977,“ dodává Lubomír Šichta, odborník na zbraně, a dál popisuje výhody ČZ-75: „Měla dvojčinný spoušťový mechanismus, takže byla pohotová k rychlému výstřelu. Nechyběl jí dvouřadý zásobník, a měla tak kapacitu patnácti ran – což znamenalo obrovskou výhodu proti osmiranným pistolím, které v té době představovaly standard.“
Na seznamu vlastníků ČZ-75 figurovaly samé politické hvězdy té doby: nejvyšší představitel SSSR Leonid Brežněv, sovětský maršál Dmitrij Ustinov či německý generální tajemník Erich Honecker. ČZ-75 se ovšem stala nejen ochráncem bolševických papalášů, ale i běžnou výbavou české a turecké policie či některých členů ochranky tehdejších prezidentů. Dodnes se prodalo milion exemplářů.
Pomůcka Velkého bratra
Neméně legendární pomocnicí policie a tajných služeb se stala další tehdejší technologická senzace – fotoaparát Mikroma. Vyvinuli jej v 50. letech v přerovském podniku Meopta a díky své konstrukci i velikosti představoval ve světě špionů revoluční novinku. „Bylo jej možné dát třeba do spony na kabátu nebo skrytě zacvaknout do nějaké tašky,“ vysvětluje odborník na fototechniku Tomáš Vainer. Aparát byl velký jako krabička cigaret, a proto se líbil především příslušníkům Státní bezpečnosti. Už v roce 1950 si ostatně StB i armáda objednaly 163 kusů. Záhy proto vznikla nová verze, určená primárně pro špiony. Základní parametry měla stejné jako varianta pro běžný prodej. Přístroje používaly 16mm film s negativem 11 × 14 mm, přičemž na jednu cívku se vešlo 50 snímků. Existovala i verze Stereo Mikroma se dvěma objektivy, jež umožňovala pořizovat stereoskopické záběry.
Špion do kapsy
Špionská Mikroma byla na rozdíl od standardní varianty černá a měla i speciální hledáček pro nenápadné fotografování. „Byl vpředu hned vedle objektivu, protože Státní bezpečnost aparát používala tak, že ho držela v ruce a pouze nenápadně mačkala spoušť palcem – aby nebylo poznat, že fotografuje,“ objasňuje další odborník na fototechniku Milan Škoda.
TIP: Průšvihy tajných služeb: Poklad sovětského archiváře Mitrochina
Na Světové výstavě v Montrealu v roce 1958 získal přístroj zlatou medaili a od té doby se jeho věhlas šířil také do zahraničí. „Úspěšně se vyvážel do celé Evropy. Šlo o jeden z našich nejprodávanějších fotoaparátů,“ dodává Škoda. Ačkoliv se nenápadné zařízení rychle zařadilo do spolehlivé výbavy evropských tajných agentů, jeho produkce se mezi léty 1960 a 1965 oficiálně zastavila. Podle některých zdrojů však ještě dlouho poté pokračovala v utajení.
