Zavlažovací systémy v jižní Mezopotámii přinesly prudký vzestup i strmý pád

Ve Střední a Jižní Americe, ale i východním Středomoří, Indii nebo Číně se společnost postupně odkláněla od lovecko-sběračského způsobu života. Přechod k usedlému stylu založenému na zemědělství souvisel s rozvojem společnosti, s tím šla ruku v ruce domestikace zvířat, vznik písma sloužícího pro administrativní a obchodní účely či postupný růst vesnic a vznik měst. Ani k jednomu z těchto jevů by ovšem lidstvo nedospělo bez vynálezu a rozvoje umělého zavlažování.

Pionýři zemědělství

První lidé, kteří se cíleně snažili vypěstovat vlastní plodiny, postupem času zjistili, že je třeba rostlinám věnovat náležitou péči. Museli svá políčka nejen osít, ale i vyplevelit a postarat se o to, aby rostliny měly vše potřebné, což se týkalo především vody. Zemědělci museli však dbát i na to, aby jí plodiny neměly příliš.

Při vzniku umělého zavlažování sehrálo významnou roli bohaté prostředí jižní Mezopotámie. Místo, kde se Eufrat a Tigris vlévaly do moře, se nacházelo v 5. tisíciletí př. n. l. daleko severněji než v současnosti. Právě zde se obě řeky dělily na mnoho ramen, nacházely se zde mokřady a bažiny spolu s vyvýšeninami vhodnými k osídlení a zemědělství. Není náhodou, že mnoho z těchto výstupků umožnilo vznik a rozvoj prvních sídel jako Lagaš, Girsu, Umma, Uruk, Ur nebo Eridu. Bohaté prostředí mokřadů skýtalo několik typů potravy, a pokud se neurodilo obilí, místní se zdárně uživili z ostatních zdrojů. Dostatek jídla pak poskytoval prostor pro určité experimentování s novými technologiemi, ale i se sociopolitickým nastavením společnosti – kupříkladu docházelo k pokusům v oblasti dělby práce nebo plánování.

Lidé se v těchto oblastech spíše než s nedostatkem museli vypořádávat s nadbytkem vody. Často je strašila hrozba záplav, proti kterým se chránili stavbou přehrad, kontrolou odtoku povodňové vody a vysoušením. Obyvatelé říční delty si tak mohli osahat technologie, jež jim přišly vhod v pozdějších dobách.

Ve 4. tisíciletí př. n. l. došlo k proměně klimatu, poklesu mořské hladiny, změně řečišť a posunu místa, kde se Eufrat a Tigris vlévaly do moře. Proměna nastala během několika staletí, kdy se první sídlištní centra ocitla v rozdílném prostředí. Tam, kde se dříve nacházel dostatek vody i zdrojů potravy, se nyní veškerá obživa soustředila na zemědělskou produkci, již z velké míry umožnil umělý přívod vody. V oblasti, kde chyběly zdroje kamene a kvalitního dřeva, se obyvatelé museli spolehnout na materiály rychle podléhající zkáze (rákos a bahno), které současným archeologům značně ztížily detekci prvních vodohospodářských staveb.

Propojené nádoby

Díky umělému zavlažování dosáhli zemědělci podstatně vyšších výnosů (snad pěti- až desetinásobných), což vedlo k nárůstu hustoty osídlení a následnému zrychlení ekonomického a společenského vývoje. V konečném důsledku sled událostí vedl ke vzniku složitějších forem organizace – z vesnic se stávala města, rodila se civilizace a stát.

K rozvoji zemědělské výroby v této době již nepřispívalo jen umělé zavlažování, ale i vynález oradla či aplikace dlouhých a užších polí se zavlažovacími kanály po stranách. Značnou měrou přispěl vynález secího pluhu, který minimalizoval ztrátu osiva a zvyšoval produktivitu zápřahem domácích zvířat. Svůj podíl na zemědělském rozmachu nesla i masová výroba keramických srpů, jež umožňovala současně pracovat na poli většímu množství lidí, zatímco dříve se museli spokojit s drahými kamennými srpy náročnými na výrobu. Zavedení zmíněných inovací spolu s důmyslným budováním závlahových systémů vedlo k dalšímu navýšení úrody. Přebytky pak místní obyvatelé mohli dále investovat, vyměnit, případně jim posloužily k větší specializaci práce – zrodilo se tak hned několik nových společenských vrstev (vojáci, úředníci, obchodníci, řemeslníci, ale i vládnoucí elita).

V první polovině 3. tisíciletí př. n. l. se začaly objevovat první městské státy ovládající širší zemědělské zázemí. Dřívější nahodilé rozložení lokalit nahradilo jejich striktní rozmístění podél dvou paralelně vedoucích ramen Eufratu. Okolo nich vyrostly v linii městské státy Nippur, Fara, Uruk, Adab či Umma.

Tento trend pokračoval i v následujících pěti stech letech. Eufrat se ovšem měnil a místo sítě menších a vzájemně propojených říčních ramen vzniklo několik větších. Takový vývoj s sebou nesl nutné změny spočívající v dalším budování zavlažovacích systémů. Nové konstrukce nahrazovaly zaniklé větvení řeky, a to pomocí uměle vyhloubených kanálů a zařízení umožňujících kontrolu vody.

Hojnost od boha

V tomto období se vyvíjelo písmo, přičemž objevy prvních administrativních záznamů a královských nápisů poskytovaly společnosti nově vznikajících městských států doplňující informace o významu budování kanálů. Například na jednom královském nápisu se vládce městského státu Lagaš Ur-nanš ( 2550 až 2500 př. n. l.) chlubí, že nechal postavit devět kanálů.

Zmiňování a pravděpodobně i zveličování počtu realizovaných tepen mezopotámského zemědělství se stalo (spolu s uváděním počtu postavených chrámů a paláců) oblíbenou kratochvílí tamějších panovníků. Takovýto patronát odpovídal obrazu vládce jakožto vyvoleného jedince, skrze nějž garantují bohové hojnost. Budování zavlažovacích systémů se stalo povinností panovníků, která legitimizovala jejich nárok na trůn. Jednoduše řečeno, vladaři, který nestavěl kanály (ať už z nedostatku prostředků, zkušeností či vlivu), nepříslušel mandát od bohů k vládě nad městským státem. 

Mezi sociopolitickými aspekty, na jejichž základě docházelo k budování vodních koryt, hrála roli i prostá propaganda. První centralizovaná sídliště totiž důsledně dbala na kontrolu svého zázemí a shromažďování lidské síly. A právě stavba umělého zavlažování spolu s dostatečnou propagací měla přinutit v zázemí žijící obyvatelstvo k přesunu do centra.

Péče řádných hospodářů

Ve 3. tisíciletí př. n. l. se objevují první válečné konflikty o zemědělskou půdu a vodu. Mezi vůbec nejznámější patřil několikagenerační střet mezi Ummou a Lagašem, jenž vedl k poškozování a zasypávání kanálů či jejich nedostatečné údržbě a následnému zanášení. Přesné příčiny války nejsou příliš jasné, nicméně roli mohl sehrát fakt, že městský stát Umma ležel výše na řece, což mu do jisté míry umožňovalo regulovat množství vody směřující k soupeři.

Ve 21. století př. n. l. nastalo období takzvané neosumerské renesance, které nám do dnešních dnů poskytlo více než 120 000 administrativních záznamů, z nichž některé se týkají i umělého zavlažování. Dozvídáme se například, že se v Ummě o ně pečovalo skrze centrální řízení. V „zemědělském úřadě“ pracovali odborníci na obdělávání a kultivaci půdy, ale také na konstrukci a údržbu kanálů i vodohospodářských zařízení. Tito vedoucí úředníci zodpovídali za revize, opravy či vyplácení mezd. Jednotlivé údržbářské práce přidělovali pracovním četám, jež se skládaly z trvale zaměstnaných i sezonních pracovníků.

Neceloroční zaměstnance zužitkovali v době sklizně, kdy se hodila každá ruka, ale také při zdolávání pravidelných povodní. Ročně museli dělníci odvést pro stát od 100 do 180 dnů práce, a to jako daň za to, že mohli v ostatních dnech roku hospodařit na státních pozemcích.

Fatální záplavy

Ve 2. tisíciletí př. n. l. došlo k další klimatické změně, která s sebou přinesla větší a častější sucha. Následkem nepříznivých konstelací vysychala říční ramena a zužoval se hlavní kanál Eufratu a Tigridu. Zmenšená koryta již nedokázala pojmout větší množství vody, které přitékalo třeba během jarního tání, což vedlo ke katastrofálním záplavám. 

Města se snažila na povodně reagovat stavbou hrází, jejichž přítomnost archeologové doložili v Sipparu, Nippuru a Uruku. V konečném důsledku nové úkazy zavinily, že autorita vládce ještě více závisela na schopnosti dostat vodu do města a na pole, ale rovněž na způsobilosti zabránit záplavám. Za tímto účelem se budovaly větší, delší a hlubší kanály, upravovala se koryta řek a zároveň se přísně dodržovala jejich údržba a dělba toku.

Dané problematice se věnuje dopis babylonského panovníka Chammurapiho ( 1792–1750 př. n. l.), který přikazoval vysoce postavenému úředníkovi Šamaš-hazirovi uzavření některých vstupů do kanálů, aby města Ur a Larsa (postižená vysycháním říčních ramen) získala dostatek životodárné tekutiny. V dalším dochovaném textu plísnil Chammurapi jiného vysoce postaveného úředníka za to, že opomenul řádnou údržbu, takže usazeniny a vegetace blokovaly přísun potřebného množství vody do Uruku. Stejný panovník se také uměl vypořádat s opačným problémem, jakým byl nárazový příval mohutných proudů. V jednom dopisu nařizuje třem úředníkům, aby vytvořili vysušovací kanály, které je měly nasměrovat mimo pole s úrodou.

Přesun moci

Snad vlivem výše popsaných změn koncem 2. tisíciletí př. n. l. oblast jižní Mezopotámie upadala a moc přebírala severní část pod kontrolou Asyrské říše. Největší města se rozkládala podél Tigridu, kde Asyřané usilovali nejen o budování systémů umělého zavlažování pro zemědělství, ale měli též ambice přivádět vodu do měst a luxusních paláců s exotickými zahradami. Na rozdíl od jižní části se půda v této oblasti nacházela až 7 metrů nad úrovní řeky. Zásobování vodou tak nutně vedlo z větší dálky směrem proti proudu.

Z toho důvodu patřili Asyřané mezi jedny z prvních budovatelů akvaduktů a podzemních vodovodních tunelů. Vyvinuli systém zvaný kanát, který se v některých oblastech používá dodnes. Když chtěl asyrský vládce Aššurnasirpal ( 883–859 př. n. l.) dostatečně zásobit vláhou své nové hlavní město Kalchu, musel nechat postavit kanál. Měřil 20 km, z nichž 8 km bylo tesáno do skály, a jeho součástí byl i tunel.

Nejimpozantnější projekt realizoval král Sinacherib ( 704–681 př. n. l.), který si jako své sídlo zvolil město Ninive. Aby jej dokázal dostatečně zásobovat vodou, nechal postavit čtyři hlavní kanály v celkové délce 150 km, jež zahrnovaly akvadukty a jezy. Kanály vstupovaly do města ze čtyř různých světových stran a vycházely ze čtyř různých zdrojů vody. První čerpal vodu z přítoku Tigridu jménem Khosr a zásoboval královský park, kde rostla vinná réva, olivovníky, cypřiše a rostliny poskytující koření. Druhý kanál se napojoval v horách severního Iráku a sloužil k zavlažování sadů a obilných polí jižně od Ninive. Třetí kanál se skládal ze systému uměle vytvořených vodotečí a upravených vádí (vyschlých koryt řek), které zásobovaly pole na severu města. Posledně uvedený se stal ukázkou mistrovské práce Asyřanů, protože zahrnoval známý akvadukt v Jerwanu.

Marná snaha

Oblíbenou praktikou asyrských panovníků se stalo přesídlování poražených nepřátel do méně hostinných oblastí. Propracovaný systém umělého zavlažování spolu s dostatečným přísunem vody se ukázal být ekonomickou i mocenskou nutností. Nicméně ani politika dostatečného množství vody nepřinesla Asyřanům úspěch a po jejich pádu se do popředí opět dostala jižní Mezopotámie, kde největší problém představovalo časté měnění říčních koryt a jejich vysychání. Bojovat s tímto nešvarem se rozhodl král Nabopolasar ( 626 až 605 př. n. l.), který přesměroval Eufrat do jeho starého koryta a v některých místech jej vydláždil cihlami s bitumenem (živicí). V 8. století př. n. l. totiž řeka náhle změnila směr a hrozil kolaps zemědělství severně od Babylonu a v oblasti Sipparu. 

Jeho následovník Nebukadnesar II. ( 604–562 př. n. l.) zašel ještě dále a vystavěl na břehu Eufratu 25 metrů širokou hráz, která měla zabránit dalšímu posunu řeky. Tento krok ale nepřinesl kýžený efekt, koryto se i přesto posunulo, ovšem na druhou stranu (tedy na západ). Další král Neriglissar ( 560 až 556 př. n. l.) se ještě pokusil situaci zachránit navrácením Eufratu do výchozí pozice, čímž však zavinil další posun toku řeky směrem na západ. Nebukadnesar II. se naštěstí nespoléhal jen na jedno řešení a nechal vystavět umělý kanál, který i po přesunu říčního koryta zásoboval zemědělskou oblast Sipparu vodou.

Dusící se pole

Umělé zavlažování umožnilo rozvoj civilizace, vznik měst, maximalizovalo množství obdělávatelné půdy a zvyšovalo zemědělskou produkci. Vyvolávalo ale také první ekologické katastrofy a znečišťování půdy. Kanály a hráze sloužící k zastavení či redukci povodní totiž zrychlovaly i zesilovaly usazování bahna. Nadměrné zavlažování, respektive výpar mineralizované vody vedl k ukládání soli do půdy, čímž se stávala méně úrodnou. O tom nám podávají svědectví i písemné prameny zachycující případy, kdy se černá pole měnila na bílá. Tyto procesy ovlivňovaly sociopolitickou situaci raných měst a systém využívání půdy.

Nepříznivý dopad budování zavlažovacích systémů pocítilo i město Lagaš, které vedlo dlouhodobé boje o zdroje vody s Ummou. Lagašský vládce se nechtěl nadále spoléhat na proud z Eufratu kontrolovaný protivníkem, a proto postavil alternativní kanál, jenž zajišťoval přívod životodárné tekutiny z Tigridu. Zdánlivě příhodné řešení však nakonec neobstálo a poměry ve městě naopak zhoršilo. Nadměrný přísun vody zvýšil prosakování, vedl k záplavám a přílišnému zavlažování. Kvůli těmto jevům podléhala půda vyššímu zasolení. V konečném důsledku v oblasti byla menší úroda, z čehož pramenil hospodářský i politický úpadek města.