Cesta života (2): Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře
V září 1941 zůstal Leningrad téměř odříznut od zásobování potravinami, palivem a municí. Naděje svitla třímilionovému městu s příchodem mrazů, kdy se na Ladožském jezeře vytvořila silná vrstva ledu umožňující přepravu množství materiálu. Tato zásobovací trasa zachránila statisíce životů
S jarem 1942 přišla obleva, na cestě se objevovaly kaluže a trhlin v ledu přibývalo. Doprava se z bezpečnostních důvodů stále více omezovala a od 15. dubna nesměly na led autobusy s pasažéry, o čtyři dny později se zákaz rozšířil i na cisterny. Snaha udržet zásobování města co nejdéle vedla k tragickým ztrátám, jen 20. dubna se pod hladinu propadlo 80 nákladních automobilů.
Předchozí část: Cesta života (1): Jak probíhalo zásobování Leningradu po zamrzlém jezeře
Životodárná obleva
O den později přišlo nařízení ukončit přepravu po ledě. Přesto poslední náklad (64 t cibule) dorazil do Leningradu ještě o dva dny později. Pak už se cesta stala nesjízdnou. Kvůli ledovým krám na hladině a špatnému počasí začala později i plavební sezona. První zásobovací lodě se na cestu vydaly teprve 22. května. Na jezeře se rozhořela válka malých lodí, často vybavených kvůli větší rychlosti leteckými motory. Do boje se zapojil dokonce i oddíl italských rychlých člunů převezený z přístavu La Spezia.
Další zima již nepřinesla tak tuhé mrazy, takže se první konvoj nákladních automobilů vydal přes zamrzlé jezero až 20. prosince 1942, tedy víc jak o měsíc později než předchozí rok. Na druhou stranu příznivější povětrnostní podmínky umožnily položit na dno jezera potrubí, kterým do Leningradu proudila životně důležitá nafta. Proběhl také pokus odstranit zdlouhavé vykládání zásob z železničních vagonů a jejich opětovné nakládání na druhém břehu zamrzlého jezera. Koncem roku 1942 začali ženisté budovat železniční trať přes zamrzlé jezero, ale po úspěchu operace Jiskra v lednu následujícího roku se od její stavby upustilo.
Cesta života umožnila úspěšnou obranu Leningradu a přežití statisíců lidí. Za nejkritičtější zimy 1941–1942 po ní bylo přepraveno na 361 109 t zásob, z toho 262 000 t potravin a 31 910 t munice. Další velké množství zásob se po ní přepravilo v následujících dvou zimách, byť tehdy již fungovalo i relativně bezpečnější spojení po čerstvě osvobozeném pruhu území na jižním břehu Ladožského jezera. Celkově se přes jezero během blokády města evakuovalo asi 1,3 milionu civilních obyvatel a zraněných vojáků. Byť význam Cesty života v letech 1942–1944 postupně klesal, nadále zůstávala symbolem heroického nasazení a sebeobětování.
Těžký úděl řidičů
Muži, kteří jezdili s nákladními automobily přes Ladožské jezero tam a zase zpátky, byli v téměř neustálé permanenci. Kritická zásobovací situace neumožňovala dostatečný oddech, a tak byli řidiči velmi vyčerpáni, což potvrzuje vzpomínka Ludmily Anopovové na její cestu z města:
„Jeli jsme autem, pak vlakem na zastávku Borisovaja na břehu jezera, kde bylo plno lidí se zavazadly. Náklaďáky přijížděly a šoféři dávali přednost těm, kdo měli s sebou vodku, tu věčnou tvrdou měnu. My jsme neměli nic než kolínskou. Jeli jsme jako poslední. Vítr byl krutý a bodavý. Na korbě náklaďáku byli nacpaní lidé i jejich majetečky. Tento řidič tři dny nespal. Zrovna, když jsme přijížděli k druhému břehu, usnul na volantu. Narazil do borovice a rozhodil pasažéry po ledu. Z náklaďáku vypadl i můj otec. Dva měsíce nato zemřel. Tak jsme se sestrou osiřely.“
