Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (1)

V září 1941 vrcholil německý útok na Leningrad. Sovětským obráncům vydatně pomáhala početná děla Baltské flotily zakotvené ve válečném přístavu Kronštadt blízko severské metropole. Salvy palubních děl – zejména těch nejmocnějších ráže 305 mm – umístěných na dvou bitevních lodích, zasahovaly postavení německých jednotek na pevnině, vyřazovaly okolo stovky mužů denně a bránily přesunům vojsk.

Skrze protiletadlový deštník

Německá 2. eskadra střemhlavých bombardérů proto dostala rozkaz vyřadit svými nálety protivníkovo loďstvo z činnosti. Jedné ze skupin eskadry velel ostřílený pilot, kapitán Ernst-Siegfried Steen, veterán bojových akcí od začátku války. Teď však měl v sestavě mnoho nováčků a mezi nimi málo zkušeného, ale ambiciózního nadporučíka Hanse-Ulricha Rudela, který absolvoval své první střemhlavé útoky teprve v červnu 1941.

Hlavním cílem náletu z 22. září se staly bitevní lodě Marat a Okťabrskaja revolucija (Říjnová revoluce). S výtlakem 23 000 tun a mohutnou výzbrojí, zejména 12 děly ráže 305 mm, představovaly nejsilnější plavidla Baltské flotily. Příznivou zprávou pro útočníky bylo poškození lodi Marat při předchozím bombardování, kvůli kterému musela bitevní loď zakotvit v kronštadtských docích k opravě. Nalézt tak velký nehybný cíl nebylo složité. Problém ale představoval průlet velmi hustou protileteckou obranou, která sovětská válečná plavidla, a zejména Marat, těsně obklopovala. 

Létající dělostřelectvo

V té době představoval bombardér Junkers 87 (známý jako Stuka) hlavní bitevní letoun Luftwaffe. Útočil střemhlavým letem pod úhlem asi 75°, což umožňovalo zasahovat jednotlivé cíle s velkou přesností, nepředstavitelnou u horizontálních bombardérů. Letoun nesl bojovou nálož do celkové váhy jedné tuny. Většinou se kombinovaly bomby o hmotnosti 50–500 kg, mohl však nést jednu 1 000kg pumu. K lepšímu zaměření mohl pilot střemhlavý pád zpomalit vysunutím pohyblivých klapek – takzvaných brzd střemhlavého letu.

Junkers 87 a postup při bombardování (foto: Wikimedia Commons, Aleksej fon Grozni, CC0)

Tím ale prodlužoval čas strávený nad cílem a zvyšoval riziko zasažení protiletadlovou palbou. Na druhou stranu let bez použití brzd působil značné přetížení organismu, které špatně snášeli i vycvičení piloti. Zčásti to kompenzoval účinný systém zaměření.

Dvoučlennou osádku tvořil pilot, který v pravou chvíli uvolňoval bomby, a střelec z kulometu sedící k němu zády a chránící zadní polosféru. Velkou nevýhodou Ju 87 byla malá rychlost, kvůli které utrpěly ve druhé polovině války značné ztráty, a nahrazovaly je protorychlejší Focke-Wulfy. Až na nižší rychlost si štuky letci oblíbili pro jejich spolehlivost, dobrou ovladatelnost a odolnost při zásahu. 

Nálet začal

Po zjištění leteckého průzkumu, že poškozená bitevní loď Marat kotví v doku, proběhl další nálet hned druhý den, 23. září 1941. Bylo krásné počasí s modrou oblohou a dobrou viditelností. Pod každý ze tří desítek bombardérů Steenovy skupiny připevnili mechanici tisícikilogramovou bombu. Letouny se pak vznesly do obvyklé útočné výše (asi 3 000 m) a brzy se dostaly na dohled ke Kronštadtu.

TIP: Jakou taktiku uplatňovali před branami Leningradu vojáci Wehrmachtu?

Tam vlétly do velmi silné protiletecké palby, která útočící sestavu prakticky rozbila. Bombardéry začaly měnit směr i výšku v naději, že tak zmatou protiletadlové dělostřelce. Avšak Steen a po jeho boku letící nováček Rudel pochopili, že protivník spíš než o přesné míření usiluje o vytváření palebných clon a že manévrování nemá velký smysl. V té chvíli se jim zdálo lepší vsadit vše na rychlost útoku…

Dokončení: Zásah tunovou bombou: Potopení sovětské bitevní lodi Marat (2) (vychází v neděli 14. listopadu)