Zánik holuba stěhovavého: Proč vyhynul nejhojnější pták světa?

„Na podzim roku 1813 jsem vyjel ze svého domu v Hendersonu na březích Ohia do Louisville. Když jsem míjel Barrens jen pár mil za Hendersonem, spatřil jsem holuby stěhovavé letící ze severovýchodu na jihozápad v množství, jaké jsme do té doby neviděli.“

„Vzduch jich byl doslova plný. Polední světlo zastínili podobně jako při zatmění Slunce. Jejich trus padal na zem, jako kdyby to byly velké vločky sněhu a neustálé svištění perutí mě uspávalo. Před západem slunce jsem dojel do Louisville vzdáleného pětapadesát mil. Holubi stále táhli oblohou v neztenčených počtech a tak tomu bylo po celé tři další dny.“ Tak popisuje tah holubů stěhovavých (Ectopistes migratorius) slavný americký přírodovědec John James Audubon ve své knize Birds of America. 

Bezhlavý lov na holuby

J. J. Audubon ve svém popisu migrující holubí záplavy dodává: „Lidé byli ve zbrani. Na březích řeky Ohio stály davy mužů a chlapců a nepřetržitě stříleli na táhnoucí holuby, kteří při přeletu nad řekou sklouzli do menší výšky. Spousty jich byly zasaženy. Déle než týden se místní lidé neživili ničím jiným než holubím masem a nemluvili o ničem jiném než o holubech.“

I z těchto dvou krátkých úryvků jsou zřejmé dva zásadní momenty existence holubů stěhovavých. Zaprvé jejich omračující množství a zadruhé bezohledný lov. Zprávy o nových holubích hnízdištích se šířily nově zavedeným telegrafem rychlostí blesku. Po nově zbudovaných železničních tratích se k nim hrnuli lovci a z hnízdišť pak opačným směrem putovaly sudy s naloženým holubím masem. Holubi se zdaleka jen nestříleli. V nízko letících hejnech je lovci sráželi dlouhými tyčemi a na hnízdištích je lapali do sítí. Líčili na ně návnadu z kukuřice máčené do whisky, omámené ptáky pak chytali a jednoduše jim zakroutili krkem. Lovci holubů stěhovavých nepohrdli ani těmi nejbrutálnějšími metodami. Někteří nechávali pochytané holuby udusit ve výparech z hořící síry.

Z miliard na nulu

Tahy holubů stěhovavých nebyly pravidelné. Tito ptáci nelétali na jižně položená zimoviště či severně položená hnízdiště. Hlavní hnací silou jejich migrací byl hlad. Hnízdili většinou v oblasti Velkých jezer a na jednom místě vydrželi třeba celé roky. V těchto letech se jejich masové tahy nekonaly. Jakmile však holubi pocítili nedostatek potravy, zvedli se a letěli. Jejich hejna se pohybovala rychlostí kolem 100 kilometrů v hodině. 

Odhaduje se, že v Severní Americe před zahájením masových lovů žilo tři až pět miliard holubů stěhovavých. Přesto 1. září 1914 uhynul v zoologické zahradě v americkém Cincinnati poslední kus – samička Martha. Pták, který kdysi omračoval svou hojností, byl nenávratně ztracen.

Mrtvolku posledního holuba stěhovavého zamrazili pracovníci zoo ve 150 kilogramů těžkém bloku ledu a poslali ji vlakem z Cincinnati do Washingtonu. Tam se jí ujali preparátoři ze Smithsonian Institution. V muzejních sbírkách této instituce je vycpaný exemplář vystaven dodnes. 

Zasaženi na sestupu?

O důvodech vyhynutí holuba stěhovavého vedou vědci rozsáhlé diskuse. Bezohledný lov k němu zcela jistě přispěl významnou měrou. Byl to ale jediný důležitý faktor? Nedávný výzkum naznačoval, že populace těchto ptáků nebyly vždycky tak početné a prodělávaly velké výkyvy. Vědci proto spekulovali, že v 19. století zastihl bezohledný lov holuby stěhovavé na sestupu, z kterého by se zřejmě vzpamatovali, kdyby je nesrazilo na kolena masové vybíjení. 

Tým genetiků vedený Beth Shapirovou z University of California v Santa Cruz ale publikoval ve vědeckém týdeníku Science výsledky analýz DNA izolované z nepatrných vzorků tkání odebraných z vycpaných holubů stěhovavých a ty teorie o kolísání početnosti holubí populace jednoznačně vyvracejí. Vědci zároveň odhalili jinou velkou slabinu tohoto kdysi tak početného ptačího druhu. 

Osudová jednobarevnost

Velké populace živočichů mají obvykle pestrou dědičnou informaci a jednotlivci v nich nesou rozdílné varianty týchž genů. Díky tomu mají velké a geneticky pestré populace navrch nad malými a geneticky „jednobarevnými“ populacemi, protože při změně životních podmínek se ve velké a pestré populaci vždycky najdou nositelé takových variant genů, které jsou v nových životních podmínkách výhodné.

Beth Shapirová prozkoumala DNA izolovanou z několika muzejních exemplářů holuba stěhovavého pocházejících z různých míst USA. S překvapením zjistila, že obrovská holubí populace byla geneticky jednobarevná. V obřích hejnech působil přírodní výběr velmi rychle. Výhodné varianty genů se tu bleskově rozšířily a vytlačily varianty genů, jež momentálně nepřinášely výhodu. Tím se ale evoluční manévrovací prostor holubů stěhovavých do budoucna drasticky zmenšil. Když přišla naléhavá potřeba adaptovat se na masové vybíjení, následný pokles početních stavů a „zřídnutí“ hustoty osídlení v krajině, chyběly k tomu ptákům potřebné varianty genů. 

Už Charles Darwin ve svém klíčovém díle O původu druhů ukázal, že evoluce je bezmocná, pokud jedinci v populaci nevykazují dostatečně různorodé vlastnosti, protože zkrátka není z čeho vybírat. Holub stěhovavý „dojel“ na to, že předchozí krizové situace zvládl až příliš dobře. 

Příliš dobře přizpůsobení

Holubi stěhovaví byli dokonale adaptováni na život ve velkých hejnech. Kolektivně pátrali po místech s dostatkem potravy a společně pečovali o mláďata na hnízdech. Když ale intenzivní lov populace výrazně zmenšil, začala kolektivní spolupráce holubů váznout. Lidem možná připadalo, že holubů je stále ještě dost a dost. Ve skutečnosti už se ale život těchto ptáků začínal pomalu ale nezadržitelně hroutit.

TIP: Příliš důvěřivý dronte mauricijský: Blboun nejapný je smutným symbolem lidské hlouposti

Východisko z této krize možná vedlo přes rozpad velkých hejn na menší dobře fungující společenstva nebo dokonce na život v párech a malých hejnech, jaký uplatňují blízcí příbuzní holuba stěhovavého. Například holub pruhoocasý (Patagioenas fasciata) se kromě několika mála detailů liší od holuba stěhovavého právě tím, že nežije „v davech“. Mimo období hnízdění vytváří hejna o nejvýše padesáti kusech a přežívá bez nejmenších problémů na rozsáhlém území od severu Argentiny až po kanadskou provincii Britská Kolumbie. Ani toto odhalení ale z člověka zodpovědnost za vyhubení nejpočetnějšího opeřence světa nesnímá.

„Vymření holubů stěhovavých se dalo zabránit. Byla to naše chyba. Nadměrně jsme tyto nádherné ptáky lovili. Měli bychom si proto dávat velký pozor na to, co děláme v přírodě dnes,“ varuje Beth Shapirová.