Zánik civilizací: Římská říše, zaniklá chlouba starověku

Na první pohled přicházely kolapsy velkých civilizací rychle a nečekaně, ve skutečnosti je však předznamenávaly události, jež se odehrály dlouho před nimi. Překážkou k poznání skutečných příčin pádů impérií se v mnoha případech stává i hodnověrnost pramenů, které máme k dispozici. Řadu z nich totiž kronikáři, mniši či panovníci přizpůsobovali tak, aby vyhovovaly tehdejším politickým i kulturním poměrům – a tudíž nutně nemusejí být pravdivé.

V poslední době se ovšem před vědci v tomto směru otevírá i další oblast výzkumu: Díky pokročilým technologiím mohou například zkoumat tisíce let staré ostatky obyvatel jednotlivých říší, z nichž pomocí analýzy DNA dokážou zjistit překvapivě mnoho. Jsou tedy například schopni potvrdit či vyvrátit hypotézy o epidemiích a hladomorech, které mohly do značné míry přispět ke zdánlivě nečekaným kolapsům. Dějiny se tak ukazují v novém, a někdy i nečekaném světle. 

Zaniklá chlouba starověku

Římské impérium – obrovská oblast sahající svého času od Atlantského oceánu k řece Eufrat a od Británie až k saharské poušti – dodnes udivuje svou rozlehlostí, organizovaností a vyspělými technologiemi. I nejmohutnější politický útvar starověku a jeden z největších v dějinách vůbec však skončil v troskách. Roku 395 se za vlády císaře Theodosia I. říše nejprve rozdělila na západní a východní část, načež v roce 476 první zmíněná definitivně zanikla, když se území dnešní Itálie zmocnil germánský vůdce Odoakar. 

Badatele i milovníky historie a záhad nepřestává fascinovat, jak mohl ohromný organismus s výborně strukturovanou armádou, která dokázala dobýt Sýrii, Galii či Egypt, podlehnout nájezdům primitivních barbarů. Kolaps se pokoušejí vysvětlit celou řadou mnohdy značně rozdílných teorií. Většina odborníků se však shoduje, že pád římského impéria nenastal v důsledku jediné události, nýbrž že k němu došlo kvůli souhře hned několika faktorů. 

Když zdroje nestačí 

Mnozí historikové zmiňují v první řadě důvody ekonomické. K takovému názoru se přiklání i český archeolog a známý egyptolog Miroslav Bárta. Podle něj totiž fungování celé říše dlouho zásadně záviselo na dobývání nových území, jehož výsledky pak ovlivňovaly daňový systém obyvatel impéria. Když například v roce 130 př. n. l. dobyli Římané město Pergamon a získali poklad makedonského krále, umožnilo jim to vyhlásit roční daňové prázdniny pro římské občany. 

S vládou císaře Augusta, který se v prvních letech nového letopočtu soustředil na udržení obsazených území, se však politika začala měnit – a od dobývání se přešlo především ke spravování již získaných oblastí. S tím ovšem souvisely i zvýšené náklady na chod ohromného impéria: Státní pokladna musela vydávat ohromné sumy určené ke správě a k udržení míru v jednotlivých provinciích. Platy a příděly potravin pro armádu, náklady na úřednický aparát, školství i „sociální dávky“ – to vše bylo stále těžší pokrýt. 

Opravdová hospodářská krize ovšem v říši propukla až v letech 235–284. Vnější vpády podstatně narušily integritu území a především si vyžádaly značný nárůst stavů armády a úřednictva. Kvůli zvyšování daní pak drasticky klesla hodnota měny a začaly se hroutit také další oblasti: Upadala gramotnost a vzdělanost obyvatelstva, stejně jako důvěra v císařský úřad, jehož aparát stále víc podléhal vlivům různých zájmových skupin. Panovníci se na trůnu střídali častěji než kdy dřív, ale v jejich silách již nebylo konec odvrátit. Nikoliv náhodou se o zmíněném období hovoří jako o „krizi třetího století“. 

Opuštěná půda 

Na počátku 4. století se císař Dioklecián pokusil vyřešit problém s nájezdy barbarů tím, že decentralizoval a zdvojnásobil úřednický aparát. Poslední ránu však říši podle popisované teorie zasadila obrovská inflace, která vedla k vylidňování venkova. A právě zde tkvěla příčina konečné zkázy: Hospodářský systém Říma totiž z 90 % stavěl na zemědělství. S odchodem venkovanů do měst ovšem zůstávala půda ležet ladem, což mělo na říši katastrofální dopad. 

Vláda se rozhodla situaci řešit neúměrným zvýšením daní, což však u řady obyvatel vyvolalo odpor – a v některých případech dokonce touhu po tom, aby je barbaři neúnosného břemene zbavili. V polovině 5. století se pak celý systém definitivně zhroutil. 

Děsivá epidemie?

Zajímavou hypotézu zániku říše představil již na počátku 20. století britský historik William H. S. Jones. Scénář úpadku byl podle něj následovný: V období po vpádu kartaginského generála Hannibala na Apeninský poloostrov v letech 218–204 př. n. l. se na území dnešní Itálie rozšířila malárie a následná epidemie oslabila impérium natolik, že se ze zmíněných ztrát již nikdy nevzpamatovalo. V roce 2011 pak uvedenou myšlenku oživil americký archeolog David Soren. Přivedl jej k tomu pozoruhodný objev největšího dětského hřbitova z římské éry v severoitalském Lignanu. 

Nález nasvědčoval, že děti zemřely velmi rychle po sobě na nějaké infekční onemocnění, které muselo vesničany vyděsit. Ačkoliv v té době již vyznávali křesťanství, pohřbili potomky podle starých pohanských zvyklostí, včetně zvířecích obětí. Soren se přitom domníval, že děsivou nemocí byla právě malárie – ostatně o „moru“, jenž oblast zachvátil, se zmiňují i dobové prameny. Většina badatelů však k jeho hypotéze zaujala skeptický postoj. 

Důkaz z kostní dřeně 

Jenže pak přišel rok 2016 a poněkud neobvyklou teorii se díky nejmodernějším technologiím podařilo potvrdit. Vědci podrobili analýze dva tisíce let staré ostatky římských obyvatel, přičemž zkoumali části DNA z jejich zubní dřeně – a u některých pak skutečně našli známky prodělané malárie. Podle odborníků se přitom nemoc nevyskytovala pouze na pobřeží, kam mířili přistěhovalci z Afriky, nýbrž i hluboko ve vnitrozemí a na venkově. Do impéria se infekce zřejmě dostala s cestujícími na lodích, u nichž se choroba ještě nemusela projevit. Komáří larvy mohly navíc nerušeně přežít i ve vodě převážené na palubách. 

Existuje celá řada dalších teorií o příčinách zániku starého Říma – počínaje špatnou správou či rozkoly mezi rolníky a aristokracií přes všeobecný úpadek bojového ducha a plýtvání cennými kovy na luxus až po poněkud mystické vysvětlení německého filozofa a spisovatele Oswalda Spenglera. Podle něj prodělávají civilizace, podobně jako rostliny, různé etapy života. Nakonec je však čeká nevyhnutelná smrt, která přichází, když je „národ opotřebovaný a v tvůrčím ohledu vyčerpaný“.