Záhadné olmécké hlavy: Čí portréty zanechala v džungli neznámá civilizace?

Psal se rok 1862, když uprostřed pole nedaleko mexického města Tres Zapotes stanul ošlehaný cestovatel, který by se – nebýt plnovousu – mohl podobat filmovému Indiana Jonesovi. Vesničané mu řekli o podivném nálezu, o nějž doslova zakopl místní muž při obdělávání lánů kukuřice: Podařilo se mu odkrýt cosi, co připomínalo vršek kamenné hlavy. Vesničané část záhadného kusu očistili, takže když před ním konečně stanul vzdělaný muž z města, spatřil ho v plné kráse: Hleděl do tváře masivní, odhadem dvacetitunové sochy, jejíž odulé rty a placatý nos jako by odkazovaly spíš k Africe než ke Střední Americe. Jednalo se o epochální objev, ale José María Melgar y Serrano to zatím mohl jen tušit.

Melgar dodnes zůstává poměrně málo známou postavou dějin. Podle jeho dochovaných zápisků obcházel okolní oblasti a doufal, že najde zbytky dávných civilizací. Rozhodně šlo o inteligentního a studovaného muže, v dopisech často odkazoval k vůbec prvním archeologickým knihám o civilizacích Mayů a Aztéků. Zbytky těchto kultur nebylo pro průkopnické badatele složité zkoumat, protože ruiny mayského města Palenque nalezli Španělé už na konci 16. století a na pozůstatcích aztéckého Tenochtitlánu stojí velká část dnešního Ciudad de México. Zmíněné civilizace se všeobecně považovaly za nejstarší v celé Americe. 

Zapadlý nález

Melgar místní dějiny miloval, toužil však po vlastním objevu. Co přesně ovšem dělal v jihomexickém státě Veracruz, kde v té době druhým rokem probíhala vojenská invaze francouzských sil? Válka, v níž Evropané nakonec dobyli Ciudad de México a ustavili španělskou větev Habsburků jako mexické vládce, vyhnala téměř každého soudného a movitého člověka za hranice. Jak se mohl Melgar beztrestně toulat po okolní džungli a hledat ruiny? Francouzský vojenský lékař o něm napsal, že je to místní inženýr posedlý sbíráním předkolumbovských starožitností. Některé zdroje pak zmiňují, že působil také jako novinář s dobrodružnými spády a s láskou k archeologii. 

S jistotou víme, že objev, na který tak dlouho čekal, nechal kompletně vykopat. Poté dal ze dřeva vyrobit jeho zmenšenou kopii a odeslal ji francouzsko-mexické archeologické komisi se spekulací, že jde o portrét aztéckého vládce Moctezumy. V článku, který později napsal pro archeologický časopis, původní hypotézu zavrhl a přišel s novou, podle níž se jedná o podobiznu Afričana. Jak Melgar uvedl: „Bez přehánění je to nádherná skulptura. Nejvíce mě však udivuje etiopský typ tváře, jejž reprezentuje. Vždy jsem si myslel, že tu černoši někdy museli žít, v první epoše světa.“

Africká teorie, s níž dobrodruh v dopisech bombardoval přední francouzské badatele, se však zjevně zdála natolik absurdní, že nálezu nikdo nevěnoval příliš pozornosti. Roznětka vyhasla v půli cesty, bomba nevybuchla. Archeologický svět na objev téměř zapomněl a Melgar se dál plahočil džunglí při hledání „pokladů“. Nakonec z nich po válce ve Veracruzu dokázat vytvořit sbírku a otevřít muzeum. 

Svět si začíná všímat

Na světlo se pomalu dostávaly další a další artefakty a začalo být zjevné, že nejde o nějakou odnož mayské civilizace, nýbrž o zcela svébytnou kulturu. V 30. a 40. letech minulého století se na záhadu vrhnul americký archeolog Matthew Stirling, provedl první podrobné vědecké vykopávky a z jeho závěrů pak roku 1942 těžila přelomová konference ve městě Tuxtla Gutiérrez. Mexičtí odborníci z dat vyvozovali existenci Olméků před klasickými kulturami, jako byli Mayové a Aztéci. Američané tvrdili, že olmécká civilizace psala své dějiny souběžně s tou mayskou. Nakonec do diskuse vstoupily moderní archeologické techniky a záhy prokázaly, že Olmékové klasickému mayskému období dalece předcházeli. 

Hned zpočátku se však vrátily pochybnosti, kdo vlastně Olmékové byli. Rádoby africké rysy některé badatele opět nasměrovaly k domněnce, že pocházeli z černého kontinentu a mohli patřit ke starověkým mořeplavcům jako Egypťané, Núbijci, Féničané, nebo dokonce legendární Atlanťané. Avšak při porovnání se současnými domorodci se ukázalo, že byly sochy vytesány podle původních obyvatel a že tytéž obličeje můžeme v ulicích států Tabasco a Veracruz vidět i dnes. 

Olméckou civilizaci tak historikové považují za tzv. nedotčenou kulturu – vyvinula se tedy sama o sobě, bez přispění imigrace či kulturní výměny s jinou společností. Obecně se míní, že existuje pouze pět dalších takových civilizací: starověká Indie, Egypt, Čína, Sumer a chavínská kultura v Peru.

Vyrůstá velmoc

Olmékové žili v teplých a vlhkých nížinách podél Mexického zálivu na jihu dnešního Mexika. Poprvé se jejich unikátní kultura projevila okolo roku 1500 př. n. l., kdy vzniklo zhruba v oblasti současného San Lorenza první olmécké město. Fungovalo jako centrum obchodu, politické moci i náboženství, včetně obřadních rituálů. 

Lepší lokalitu si Olmékové vybrat nemohli. Dnešní San Lorenzo se nachází šedesát kilometrů od zálivu, ale tehdejší sídlo se rozkládalo na velkém ostrově uprostřed řeky Coatzacoalcos: Tato pevnina byla dostatečně vysoká, aby město chránila před nepřáteli, a zároveň jí v tom pomáhaly silné říční proudy. Vyvýšená pozice naopak dobře oddělovala domy od vodního živlu, který přinášel bohaté sedimenty utvářející nesmírně úrodnou půdu. Chráněná pevnost požehnaná bohy zemědělství se ukázala jako skvělé místo k rozvoji obchodu, kultury, ale také organizace práce. 

Vodu z řeky bylo nutné přivádět k hlouběji položeným polím, takže městský stát organizoval velkolepé stavební projekty na sítě kanálů, jež měly zajistit dostatek vláhy. Dařilo se tak kukuřici, fazolím, sladkým bramborám i rajčatům, a farmáři dokonce sklízeli dvakrát do roka. Další zdroje tvořily ořechy, mořské plody či želvy. Olméčtí horníci k tomu přidali vzácné kameny jako obsidián, jadeit a serpentinit, řemeslníci pak zpracovávali kaučuk a kůži, vyráběli keramiku či leštěná zrcátka. Zrodila se obchodní velmoc, jež si mohla dovolit podporovat kasty kněží i umělců. 

Centrum patří bohatým

Během největšího rozkvětu mezi léty 1200 a 900 př. n. l. žilo ve městě okolo třinácti tisíc obyvatel. Úpadek však nastal právě kolem roku 900 př. n. l. Ve stejném období naopak vzkvétala La Venta na území dnešního mexického státu Tabasco, jež převzala status prominentního centra po San Lorenzu. Teorie o zkáze posledního zmíněného sídla se ovšem různí. Jedním z důvodů se mohla stát klimatická změna, na niž obyvatelstvo nebylo připraveno. Další možnost představuje klesající populace, takže nezbýval dostatek pracovní síly pro těžbu stavebního materiálu.

La Venta s rozlohou dvou set hektarů se záhy proměnila v občanské i obřadní srdce olmécké říše a nejdůležitější metropoli předmayské Střední Ameriky, jež v mnohém udala tón do budoucnosti. Víme, že byla organizovaná podle sociálního postavení a vládnoucí elitě patřilo centrum města, zatímco chudé masy se musely spokojit s okrajovými částmi. 

Většina staveb v La Ventě vznikala z proutí a mazaniny, přičemž střechy se dělaly z hliněných cihel a chránily je došky. Pro bohatší sídla byly k dispozici i kameny, na základy či vnitřní opěry se používal čedič, andezit nebo vápenec. Jádro La Venty měří na délku jeden a půl kilometru, utváří jej přes třicet hliněných kopců a plošin a dominuje mu třicetimetrová jílová pyramida, jež vzdorovala silné erozi a zřejmě představovala největší samostatně stojící budovu celé Mezoameriky.

Kdo zahubil Olméky?

Coby obřadní centrum zahrnuje La Venta řadu hrobek, stejně jako monumentální sochy. Tyto skulptury, kamenné pomníky a oltáře vznikaly z místního pískovce a jílu a podle předpokladů je dřív pokrývaly dřevěné konstrukce, jež ovšem dávno zmizely. Kamene však nebylo nikdy dost a na některé obzvlášť rozměrné projekty – například čtyři největší nalezené hlavy – jej inženýři nechali dovézt až ze sto padesát kilometrů vzdáleného lomu v pohoří Tuxtlas. 

Město bylo zcela opuštěno kolem roku 400 př. n. l. a do stejného letopočtu se datuje i zánik olmécké civilizace. Co však zapříčinilo její pád? Odpovědi se opírají pouze o spekulace, neboť žádné důkazy nemáme. Roli mohl hrát výkyv klimatu, který poškodil olmécké zemědělství, pro kulturu zcela nezbytné. Oslabený stát pak možná padl za oběť méně vyvinutým sousedům, k čemuž se nabízí řada historických paralel: Například říši Aztéků ve skutečnosti nevyvrátili ani tak Španělé, jichž do Nového světa zpočátku dorazily pouhé stovky, jako spíš podřízené kmeny o síle desítek tisíc válečníků, které svým tyranským vládcům s chutí oplatily jejich konání. 

TIP: Co zahubilo Aztéky? Analýza DNA odhalila bakterii importovanou z Evropy

Ani po záhadné katastrofě však olmécká civilizace zcela nezmizela. Po pěti stoletích povstala v oblasti nová říše, kterou archeologové nazývají epiolmécká. Ačkoliv se své předchůdkyni nemohla rovnat rozsahem ani architekturou, vytvořila důležitý můstek k pozdějším velkým kulturám Latinské Ameriky.