Zachránci horolezců: Proč dříve nezbytná profese dnes téměř vymizela?
Průkopnické výpravy do Himálaje by se neobešly bez „hrdinů, o kterých se nezpívá“ – bez lékařů. Omrzliny, zlomeniny a vysílení až na pokraj smrti by se bez jejich pomoci staly mnoha velkým horolezcům osudnými. Jejich práci poprvé odkrývá polský dokumentarista Jerzy Porębski
Jerzy Porębski znamená v Polsku pojem: Jako scenárista, režisér či producent stál za vznikem více než třiceti dokumentárních filmů o horách a horolezectví, které prozkoumal snad ze všech úhlů. Přesto v historii zůstávají bílá místa patřící podpůrným profesím, jejichž práci obvykle ocení jen samotní účastníci výprav.
O napravení zmíněné „křivdy“ se snaží Porębského nová kniha Lékaři na horách (jejím spoluautorem se stal Wojciech Fusek), která nedávno vyšla i v češtině. Následující rozhovor vznikal také česky, což je u zahraničního hosta vzácné. Jak Jerzy Porębski přiznává jen s mírným přízvukem: „Čechy mám vážně rád. Jsem takový ostravský patriot. Češtinu mě naučil život.“
Zrovna lékaře si člověk s horolezectvím moc nespojuje. Proč jste si vybral právě je?
Kniha se zaměřuje hlavně na horolezce v sedmdesátých, osmdesátých a devadesátých letech. Na konci „devadesátek“ už se jejich role měnila, podobně jako celý alpinismus. Dneska jsou expedice krátkodobé – jeden, dva, výjimečně tři týdny – ale dřív šlo o výrazně delší záležitost. Doktoři tam bývali velmi důležití, dnes se o nich ovšem nemluví, nepíše a nevzpomíná se na ně. A já jsem chtěl jejich osudy zachytit, než ty vzpomínky úplně zmizí. Situace, které zažili, jsou univerzální: Kritické věci museli řešit lékaři na amerických, britských i třeba českých výpravách. Některé by bez nich neuspěly. A pokud vím, knihu jim zatím nikdo nevěnoval.
Jak fungovali lékaři tehdy a jak fungují dnes?
V osmdesátých letech měly expedice deset až patnáct členů a k nim byl vždycky přidružený doktor. Vyrážely na dva či tři měsíce do Nepálu nebo Karákóramu, tedy do oblastí, kde tehdy neexistovala žádná lékařská péče. Což ovšem taky znamená, že se lékaři starali nejen o členy výpravy, ale rovněž o místní lidi, kteří za nimi přicházeli řešit své problémy. To všechno museli zajistit.
Dnešní expedice mají jen pár členů a na doktora už nějak nezbývá místo. Třeba v Polsku se to řeší tak, že pokud je výprava nějak spojená s horolezeckým svazem, dostane před cestou školení, kde se proberou největší rizika a jak se případně vyrovnat s jejich následky. Každý obdrží osobní lékárničku vybavenou podle své potřeby a návod, co s ní dělat. A především mají horolezci pořád na telefonu lékaře doma v Polsku, který je kdykoliv schopný s nimi problém konzultovat.
Takže lékaři už do hor vůbec nevyrážejí? Nebo jen výjimečně?
Výjimečně. Ta romantika zmizela. Samozřejmě bych byl rád, kdyby se vrátila, kdyby na hory vyráželi kamarádi z jednoho města a jedné čtvrti, kteří se přátelí celý život, jejichž děti spolu chodí do školy a manželky se navzájem znají. Při dnešních expedicích se kluci setkají na letišti, řeknou si jména a plány, kam polezou, a pak se do toho spolu na týden pustí. Jde o kvalitativně úplně jiný vztah. Ale svět se mění, postaru to už dnes dělají jen lezečtí senioři a ti se logicky do žádných extrémů nehrnou.
Ovlivňuje takto povrchní vztah náladu ve skupině? Způsobuje to v případě krize problémy?
Samozřejmě. Když se něco pokazí, riskujete jinak pro někoho, koho znáte dvacet let, a jinak pro někoho, koho znáte dva týdny…
Čím je „osekávání“ výprav dané? Jedná se o záležitost peněz? Nebo o snahu, aby byla expedice logisticky co nejméně náročná?
Peníze jsou jedna věc, tu druhou představuje čas lékařů. Málokterý z nich si totiž může dovolit odjet na dva měsíce. A také se změnil způsob dobývání hor: Převládá alpský styl, jaký dělá třeba český horolezec Marek Holeček. Jakmile výprava dorazí pod horu, zlezení jí pak většinou nezabere víc než týden. A samozřejmě se řeší, kolik léků vůbec brát, protože v sedmdesátých a osmdesátých letech se jednalo o celé bedny, které si lékaři museli „zorganizovat“ ze své nemocnice, což už pochopitelně nejde.
Dneska si taky každý může koupit letenku do Nepálu, půjčit si vybavení přímo na místě a vylézt si nějakou horu. A bude to bez logistických problémů, ale zároveň s rizikem. Pokud je ovšem expedice spojená s horolezeckým svazem – ať už českým, nebo polským – dostane se členům kvalitního proškolení. Vlastně je to dobře zařízené.
Takže dnes zůstává horolezec odkázaný jen sám na sebe, případně na vzdálené konzultace?
Ano, a možná je to o něco těžší. Pro mě představuje výjimečného hrdinu právě Marek Holeček, který dělá všechno „natvrdo“. Už dostal dva zlaté cepíny, tedy takové lezecké Nobelovy ceny. Myslím, že je aktuálně nejlepším horolezcem světa.
Jak vlastně lékaři v horách fungovali? Zůstávali v základním táboře, nebo se pohybovali do těch vyšších přímo na svazích?
To bylo různé. V Polsku jsme měli například Roberta Szymczaka, který vždycky lezl až na vrchol. Ale většinou se lékaři pohybovali od základního tábora po první nebo druhý. Jedna lékařka měla třeba na starost nejen zdravotní stav horolezců, ale také jim poskytovala psychologickou pomoc. Umíte si představit, jaké to bylo, když na jednom místě sedělo deset patnáct chlapů a měli různé problémy, zatímco byli bez spojení s domovem? Museli mít mezi sebou dobré vztahy, a pokud to nefungovalo, pak jim terapeutickou péči poskytoval právě doktor.
Znamená to, že vedle svých odborných kvalit musel být lékař také dobrým horolezcem?
Musel být výjimečným horolezcem i výjimečným doktorem. V Polsku šlo většinou o chirurgy, ale během výpravy se z nich stávalo všechno včetně zubařů, a jediné jejich štěstí spočívalo v tom, že nemuseli dělat gynekologii. I když vlastně… Měli jsme i ženské expedice (směje se), takže nejspíš taky. Ztělesňovali prostě takovou kliniku v jedné osobě. Věděli všechno o všem, a ještě na to měli i léky.
Z těch rozhovorů často vyplynuly strašně zajímavé věci, které by vás vůbec nenapadly. Tak třeba: Spousta tekutých medikamentů se skladuje v ampulích a v podmínkách nemocnice lékař dobře ví, jak se ta látka uvnitř chová. Ale když ji vezme do minus dvaceti stupňů? A pak znovu do nuly a zase do minus dvaceti? Když si uděláte pokus třeba s kůží a mrazákem, po pár cyklech snadno uvidíte, co se s ní stalo. U chemické látky se nedá zjistit vůbec nic – a teď ji máte píchnout kamarádovi a čekat, co bude.
Má ta práce ještě nějaká specifika? Liší se v něčem kompletně od nemocničních postupů?
Někteří měli problém s tím, jak moc na nich závisela místní populace. Jakmile se postavil základní tábor, v okruhu padesáti kilometrů se rozkřiklo, že mají horolezci doktora, a okamžitě se objevily zástupy nemocných: děti s chorobami, které jsme v Evropě vymýtili, lidé s nemocemi očí, které tu neznáme… Doktoři prostě museli mít renesanční znalosti, skoro jako da Vinci. Za odměnu pak dostávali kožešiny nebo kozy. Významná česká horolezkyně Dina Štěrbová po podobných zkušenostech postavila v Pákistánu nemocnici, aby měli místní aspoň nějakou péči.
Museli občas lékaři vylézt k nemocnému až nahoru? Nebo ho spíš vždycky snesli do tábora k ošetření?
Tak i tak. Třeba když si někdo vykloubil rameno, bylo možné se s lidmi nahoře spojit vysílačkou a navést je k tomu, jak ruku nahodit zpátky. Jindy se však cestě nahoru nedalo vyhnout. Navíc měl lékař jednu zásadní povinnost: Pokud už došlo k pádu a úmrtí, právě on musel dotyčného ohledat a potvrdit smrt. To byly smutné okamžiky.
Jak často horolezci zbytečně riskují? Chápu, že vylézt na K2 představuje nebezpečí už z principu. Ale určitě existují výzvy, do nichž lezci jdou, i když jsou zjevně za hranou adekvátního rizika…
Je to velmi individuální. Nejde až tak o typ hory, jako spíš o typ osobnosti. Existují velmi klidní horolezci a pak ti, kteří se pouštějí do rizika prakticky neustále. Funguje ovšem jakási selekce, protože ti, kdo riskují hodně, už nejsou. Zůstali někde tam nahoře…
Co se dnes ještě změnilo?
Vybavení. Lezení je v současnosti v něčem snazší: Máte plastové boty, moderní cepíny, teplejší bundy, a přitom je to všechno mnohem lehčí než dřív. V padesátých letech byly k dispozici tak maximálně svetry, hrubé ponožky a kožené boty, což už dnes vypadá směšně. Tehdy byli lezci opravdu hrdinové. Představte si, že by takhle dneska někdo vyrazil na Everest…
A změnil se třeba i psychologický profil lezců?
Určitě. Dnes už nejde až tak o lezení, jako spíš o vysokohorskou turistiku. Na Everestu uvidíte fronty padesáti, sta lidí a po cestě máte natažená fixní lana. Můžete si dovolit zaplatit dva tisíce dolarů? Využijete služby šerpů. Nemůžete zaplatit? Lezete bez nich. A teď se jako reakce vlastně vyděluje opačný trend – návrat k čistotě. Už zmiňovaný Marek Holeček reprezentuje špičkové lezení, které nemá s komercí nic společného.
Stává se, že třeba doktor v roli psychologa řekne lezci: Do toho nechoď, to je hloupost?
Ano, ale musí mezi nimi existovat výjimečný vztah. Když vám doktor řekne „přestaňte kouřit, nejezte tolik cukru a víc se hýbejte“, poslechnete ho? Stejné je to na horách. Záleží, jak tomu lékaři věříte a jestli umí danou radu podat tak, abyste si ji vzali k srdci.
Čím si vysvětlujete, že se tématu lékařů v horolezeckých expedicích dosud nikdo nevěnoval?
Je to jako v každém sportu: Na olympiádě jsou vždycky vidět vítězové se zlatými medailemi. Ty stříbrné a bronzové už si nezapamatujete, a jejich podpůrné týmy nezajímají vůbec nikoho. Kolik lidí zná jméno nějakého sportovního doktora? Bylo mi líto, že se jim nikdo nevěnuje.
Jak to berou sami lékaři?
Myslím, že si zvykli a jsou prostě rádi, když se horolezci dostanou až na vrchol. Ale když vyšla kniha v Polsku, padala na setkání se čtenáři řada dotazů a lékaři měli vážně radost, že se na ně nezapomnělo. Takže se to asi povedlo.
TIP: Mount Everest: Nejvyšší hora světa stále častěji láká sváteční lezce
Jerzy Porębski (*1956)
Polský filmový dokumentarista a autor knih o horolezectví. Vytvořil nebo se podílel na vzniku více než třiceti dokumentárních snímků, v nichž se věnuje především osobnostem polské scény. Jeho dokument Kukuczka o Jerzym Kukuczkovi, který jako druhý člověk po Reinholdu Messnerovi zdolal všech čtrnáct osmitisícovek, získal šest cen na mezinárodních filmových festivalech.