Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (1)

Dne 14. září německé jednotky zahájily útok na Stalingrad. Velitel 6. armády generál tankových vojsk Friedrich Paulus umístil těžiště náporu do sektoru LI. armádního sboru, jehož tři pěší divize se draly k Mamajově mohyle a jižně od ní umístěnému hlavnímu vlakovému nádraží. Ovládnutí těchto takticky významných pozic by útočníkům umožnilo postoupit dále na východ a dobýt také říční přístaviště na Volze a tím odříznout obránce od posil.

Blietzkrieg v ulicích

Pozice na mohyle pojmenované po mongolském chánovi Zlaté hordy Mamajovi nabyly hned od počátku bitvy obzvlášť velké důležitosti. Kopec o nadmořské výšce 102 m totiž představoval ideální stanoviště pro dělostřelecké pozorovatele. Sověti jej potřebovali ke koordinaci přehradné palby, Němci zase k zesílení útoku na severně ležící dělnické a tovární čtvrti Stalingradu.

Koordinovaně s Paulusovými jednotkami se do města snažily probojovat i oddíly 4. tankové armády generálplukovníka Hermanna Hotha. Jeden z jeho tankových sborů měl za úkol obchvátit jižní konec Stalingradu a poté postupovat podél řeky na sever, kde by se spojil s jednotkami 6. armády. Němci se tak pokusili i v městské zástavbě použít osvědčenou taktiku blitzkriegu a klešťového manévru. Paulus zatím zůstával optimistou a předpokládal, že bude potřebovat deset dní na dobytí Stalingradu a poté dva týdny na přeskupení a doplnění jednotek. 

Hitlerova posedlost

Hned první den byl pro obránce města jeden z nejkritičtějších. Kolem hlavního vlakového nádraží a u Mamajovy mohyly se rozhořely tvrdé boje, ve kterých obě strany ztrácely mnoho mužů. Severně odtud se ale 71. pěší divize překvapivým a rychlým úderem prodrala až k řece a rozdělila tak město na dvě části. Hlavní nádraží jen 14. září změnilo pětkrát svého majitele, v následujících dnech se to stalo ještě čtrnáctkrát. Dále na jihu si mezitím Němci připsali úspěch, když 14. tanková divize taktéž dosáhla Volhy a odřízla tak sovětskou 62. armádu od jejího souseda na levém křídle.

Velitel této formace generálporučík Vasilij Čujkov musel zareagovat nasazením posil, konkrétně v noci přepravené 13. gardové střelecké divize. Ta připlula přes Volhu téměř v poslední chvíli, protože hrozilo zhroucení odporu v jižní části Stalingradu. Gardisté vyrazili do protiútoku, stabilizovali situaci a vyztužili frontu v místech, kde měl Čujkov k dispozici nekvalitní jednotky městské milice. I když Němci Stalingrad nedobyli z chodu, již po dvou dnech vlastně splnili cíle dané Hitlerovou směrnicí – dosažením břehu Volhy vyřadili tuto řeku coby zásobovací trasu, po které proudily do centrálního Ruska zásoby přivážené západními Spojenci přes Írán a ropa z kavkazských nalezišť, a ostřelováním zastavili výrobu a rozbili stalingradské průmyslové podniky.

Z vojenského hlediska nebylo nutné nákladně dobývat celý Stalingrad, byť likvidace sovětského předmostí na Volze by umožnila zaujmout na zimu pevnější obranné linie. Německému diktátorovi však něco takového nestačilo. Měl na dosah obsazení města pojmenovaného po jeho velkém sokovi a nechtěl si tuto příležitost nechat ujít. Již tak oslabené divize Wehrmachtu měly i nadále krvácet ve stalingradských ruinách. 

Ani krok zpět

Sověti postupně přisouvali do Stalingradu posily, ale pokoušeli se těžce zkoušeným obráncům odlehčit i jinými způsoby. Dne 18. září zahájily severně od města tři armády ofenzivu, kterou ale Němci s přehledem odrazili. Velkou zásluhu na tom měla Luftwaffe, která však po dva dny chyběla nad městem, čehož rudoarmějci využili a aspoň na chvíli si oddechli. Když Paulus obnovil útok, Rudá armáda opět krvácela a mnozí vojáci strašlivý tlak bitvy neunesli.

Navzdory nechvalně proslulému Stalinovu rozkazu z července 1942, který zakazoval vojákům i důstojníkům ústup bez souhlasu nadřízeného, měly jednotky NKVD plné ruce práce s upevňováním morálky. Až 8. října mohlo politické oddělení Stalingradského frontu hlásit, že „poraženecké nálady byly eliminovány a počty případů vlastizrady klesají“. NKVD neměl slitování – během stalingradské bitvy proběhlo 13 500 poprav vlastních vojáků, podstatná část z nich dokonce bez rozsudku tribunálu.

Střelba do vlastních

Podle hlášení šlo o případy svévolného ústupu, sebezohavení, dezerce či dokonce přeběhnutí k nepříteli. Rudoarmějec mohl dostat kulku do týla i za to, že nestřílel po svých kamarádech, kteří utíkali přes zemi nikoho k Němcům. Například v noci ze 17. na 18. října zmizeli dva vojáci 204. střelecké divize. Velitel příslušného pluku nechal popravit velitele jejich čety, i když šlo o devatenáctiletého mladíka, jenž přišel k jednotce teprve před pěti dny a zběhy prakticky ani neznal.

Nebezpečné bylo mít u sebe německý leták, který chtěl voják použít třeba jen k ubalení cigarety nebo jiným praktickým způsobem. Političtí pracovníci se neohlíželi na nikoho a na nic. Krutý přístup ale nesl své ovoce a mnohé jednotky vytrvaly na svých pozicích až do úplného zničení.

Dokončení: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942 (2)

Německý nápor s blížícím se koncem září vrcholil. Čujkovovo levé křídlo se pod obrovským tlakem hroutilo a příchod posil v podobě sibiřské 284. střelecké divize pomohl jen krátkodobě. Po skončení bojů o obilní silo se zbytky sovětských jednotek z jižní části Stalingradu v noci z 25. na 26. září stáhly přes Volhu. Naloďovaly se pod palbou německých tanků a děl. Odolávaly již pouze průmyslové komplexy a dělnické čtvrti na severu.