Za filmovým plátnem: Maroko je novým rájem filmařů

Hliněné město Ait Ben Haddou by mohlo být pouze jednou z mnoha opevněných obcí, tzv. ksarů, odkud obyvatelé postupně odcházejí za vidinou lepšího života. Nicméně před pár desetiletími si ho všimli američtí filmaři: Nejprve tam v roce 1962 zavítal velkofilm Lawrence z Arábie a zásadní zlom pak v roce 1985 přineslo natáčení Honby za klenotem Nilu s Michaelem Douglasem a Kathleen Turnerovou. Po něm se s filmovými produkcemi doslova roztrhl pytel: V samotném Ait Ben Haddou, v sousedním Ouarzazate a přilehlých oblastech se natáčela Mumie či Alexandr Veliký a místo si oblíbil i Martin Scorsese, který tam zasadil své Poslední pokušení Krista a Kundun. Nověji se potom zmíněný ksar proměnil v města Yunkai i Pentos ze seriálu Hra o trůny a obléhala jej Emilia Clarkeová jako Daenerys. 

Procházka po hladině

Historie Ait Ben Haddou se začala psát už v 11. století, kdy tam vládnoucí rod Almorávidů vystavěl první pevnost. Do map se pak místo zapsalo coby zastávka na významné obchodní cestě do Timbuktu (viz Daleká cesta). Stáří staveb v současném hliněném městě podle předpokladů nesahá dál než do 17. století. Při procházce jeho ulicemi uvidíte vedle běžných domů i mešitu, karavanseráj neboli zájezdní hostinec, pevnosti známé jako kasby a nahoře na kopci obrovskou opevněnou obilnici. Nad obcí vznikl rovněž muslimský a židovský hřbitov. Mezi hradbami nicméně trvale žije už jen pár rodin – a za poplatek vás ochotně pustí do svých příbytků, které často přeměnily v obchody s koberci či galerie. 

Než v roce 2011 dělníci dokončili pěší most přes řeku Asif Ounila, přesunula většina místních své domovy na druhý břeh, kam býval obzvlášť při jarním tání jednodušší přístup. A tam také najdete klasické zděné domy i restaurace pro turisty. Dodnes však platí, že nejkrásnější cesta do města nevede po vybudované lávce, nýbrž přes vodní tok. Bývají v něm naházené pytle, po kterých se dá přejít, a právě z „hladiny“ se otevírá výhled jak na hradby, tak na bránu postavenou pro účely filmování. Jen musíte počítat s tím, že zatímco ulicemi se dá korzovat zdarma, za příchod z této strany vybírají obyvatelé drobný obnos. Aktuálně se vyplatí město také obejít, neboť na jeho východním konci stojí už zmiňovaná dřevěná aréna, vztyčená pro pokračování Gladiátora.

Velký herec, malé kulisy

Nejenže filmový průmysl využívá a opravuje hliněný Ait Ben Haddou, ale v nedalekém Ouarzazate dokonce vyrostla dvě velká studia. K návštěvě se víc hodí Atlas Studios z roku 1983, kde stojí středověký hrad: Natáčelo se tam Království nebeské s Orlandem Bloomem a před místními hradbami zemřel ve snímku Troja Brad Pitt coby Achilles. Můžete se rovněž vyfotit v Kleopatřině chrámu, kde řádili Asterix a Obelix, nebo se projít městem, kudy v roli Herkula pobíhal Dwayne Johnson. Obzvlášť zmíněné kulisy působí zvláštně, protože vytvářejí jakousi trpasličí vesnici. Cílem bylo, aby ještě víc vynikla postava již tak dost rozložitého svalovce. Navíc údajně i komparz vzešel z jedinců menšího vzrůstu. Ve zdejším budhistickém chrámu se pak opět spolu s Bradem Pittem přesunete do Sedmi let v Tibetu. Americká produkce totiž Afriku logicky preferovala před skutečným Tibetem pod kontrolou Číny a nedaleké pohoří Atlas krajinu asijských osmitisícovek snadno napodobilo.

V samotném Ouarzazate stojí za návštěvu i velmi zachovalá a udržovaná hliněná kasba Taourirt ze 17. století. Kdysi patřila rodu Glaoui, přičemž jeden z jeho členů, Thami El Glaoui, byl marrákešským pašou po celou dobu francouzské koloniální nadvlády ve 20. století. A přestože pevnost působí jako velké bludiště, její místnosti vás ohromí svou vzdušností i přirozenou klimatizací. Při troše snahy ve městě najdete rovněž synagogu, dnes už se ovšem jedná spíš o muzeum shromažďující artefakty než o živé centrum židovské kultury. Většina Židů totiž ve 20. století z Maroka emigrovala do Izraele.

Ruce od hlíny

Z Ouarzazate pokračuje cesta na jihozápad a kopíruje starou karavanní trasu do Timbuktu. Nachází se na ní bezpočet ksarů podobných Ait Ben Haddou, ale většina z nich už se rozpadá a kvůli bezpečnosti se nedoporučuje vstupovat dovnitř. Jednu z výjimek tvoří Tamegroute, kde dokonce stále žijí místní a rádi vám ukážou autentický život v hliněné pevnosti. Kdysi šlo o základnu jednoho z nejvlivnějších islámských řádů Nasiriyya. Po těchto učencích, nejen vykladačích Koránu, zůstala ve městě knihovna s mnoha historickými svazky. Učitel a průvodce v jedné osobě vám pak za vitrínami předvede nejvzácnější rukopisy, pojednávající o náboženství, botanice, astronomii či astrologii.

Žije se tu jako před staletími: V hliněné peci se na palmových listech dodnes peče ten nejlepší chleba v Maroku. Kromě zmíněné knihovny proslula i lokální zelená keramika, jež vzniká pomocí středověkých postupů.

Pokud však netoužíte po miskách a v zavazadlech vám zbývá víc prostoru, můžete si domů přivézt třeba tradiční koberec. Zdejší prodejci samozřejmě nabízejí i kožené výrobky a lákají rovněž na arganový olej. Obzvlášť u něj se ovšem mějte na pozoru, neboť sady argánií trnitých se od Tamegroute nacházejí hodně daleko, a tekutina tak může mít ledasjaký původ…