Maroko: S výhledem na Evropu
Maroko těží z blízkosti Evropy a z relativně nízké ceny práce. Do budoucna musí ovšem vyřešit nejen sporné vztahy k Západní Africe a španělským enklávám, ale rovněž mnoho společenských problémů na vlastním území
Už od 17. století, kdy Maroko ovládala dynastie Alawitů, měla vlajka země červenou barvu. V roce 1915 byla přidána propletená pěticípá hvězda představující Šalomounovu pečeť
Od svého nástupu na trůn v roce 1999 vládne král Mohamed VI. stabilní zemi s nízkou inflací, permanentním růstem a trvale klesajícím vládním dluhem. Do idyly má ovšem život v severoafrické zemi daleko.
Čekání na změny
Král Mohamed VI. je považován za opatrného pokrokáře, který přistoupil k několika ekonomickým a sociálním reformám. Pro většinu obyvatel to však nebylo dost, a tak v Maroku vypukly protestní akce, například demonstrace mladých aktivistů ze Skupiny 20. února. Lidé přitom požadovali politické reformy a omezení pravomocí krále novou ústavou.
Panovník své pravomoci skutečně omezil, ale na splnění dalších požadavků Maročanů zatím nedošlo. Mezi hlavní problémy patří nedostatek občanských práv, vysoká negramotnost, korupce, nedostupnost zdravotní péče a absence legitimních voleb.
Výjimečné dohody
V zemi dochází k mnoha změnám v ekonomické oblasti. V roce 2006 podepsalo Maroko jako dosud jediná africká země oboustrannou dohodu o volném obchodu s USA. O dva roky později pak vstoupila v platnost dohoda s Evropskou unií o takzvaném rozšířeném statusu africké země. Unie poskytuje Maroku ze svých rozvojových programů pro Středomoří značné množství financí, i když je pravda, že výrazným motivem je obava z přistěhovalecké vlny, která se přes Maroko dostává do Evropy. Marocké úřady na oplátku pečlivě střeží hranice.
V Africe, ale blíž k Evropě
Blízkost k Evropě zásadně určuje zaměření tohoto státu. Vztahy mezi EU a Marokem ale komplikuje existence malých španělských enkláv na marockém pobřeží. Oblasti Ceuta, Melilla a Peñón de Vélez de la Gomera spravuje Španělsko už několik století, ale Maroko si správu nad nimi také nárokuje. Orientaci africké země směrem k Evropě umocňuje i přítomnost marockých emigrantů ve Francii (asi milion Maročanů), Španělsku (700 tisíc), Nizozemsku (360 tisíc) a Belgii (300 tisíc). Navíc Maroko jako jediný africký stát není členem Africké unie, kterou opustilo v roce 1984.
Mezi základní problémy patří nedostatek občanských práv, vysoká negramotnost a nedostupnost zdravotní péče
Víte, že?
Co si počít se Západní Saharou?
Kdyby byly uznány nároky Maroka na Západní Saharu, měla by země celkovou rozlohu 710 850 km2. Maroko území anektovalo v roce 1975 a až do roku 1991 o něj vedlo partyzánskou válku se skupinami bojujícími o nezávislost. Pokusy OSN o řešení současné patové situace zatím selhávají. Maroko ovládá většinu území, zatímco vláda Saharské arabské demokratické republiky má v držení 20–25 % celkového teritoria. Suverenitu Maroka nad Západní Saharou dosud neuznal žádný členský stát OSN.
Stručné dějiny
Psaná historie Maroka se datuje zhruba od roku 1000 př. n. l., kdy zde Féničané zbudovali obchodní přístav. Rovněž založili Kartágo na místě dnešního Tunisu. Kartágo se stalo vůdčí mocností regionu. Po jeho dobytí Římany roku 146 př. n. l. vzrostla důležitost oblasti a samotné Maroko zůstalo pod římskou nadvládou až do 5. století.
Na přelomu 7. a 8. století se vlády v oblasti ujali Arabové, kteří dobyli i velkou část Španělska. Další staletí se nesla ve znamení sousledných dynastií. Nejprve zde v 11. století dominovala berberská dynastie Almorávidů a po nich dynastie Almohadů, která ve 13. století přišla o všechna teritoria ve Španělsku s výjimkou Granady. Následovaly dynastie Marínovců (1244–1465), Vattásovců (1465–1554), Saadů (1554–1659) a nakonec Alawitů (od roku 1666). Ti v Maroku vládnou dodnes.
Ačkoliv vrcholná moc Alawitů na přelomu 17. a 18. století slábla, v 19. století země ještě uhájila samostatnost. V roce 1912 byla ovšem státu vnucena role francouzského protektorátu. Až do roku 1934 zde Francouzi museli potlačovat různá povstání a po druhé světové válce v roce 1956 se Maroko opět stalo nezávislým státem. V roce 1961 usedl na královský trůn Hasan II., který vládl až do roku 1991. Roku 1996 spatřila světlo světa nová ústava a v roce 1999 stanul v čele země současný král Mohamed VI.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: asi 32,3 milionu, o něco méně než Kanada
Věková struktura: 27,4 % dětí do 15 let, 6,2 % obyv. starších než 65 let, polovina obyv. mladších než 27,3 let
Městské obyvatelstvo: 58 %
Etnické složení: Maročané (arabští Berbeři) 99 %, ostatní (Mauretánci, Senegalci, Evropané, …) 1 %
Náboženství: muslimové (99 %), křesťané (1 %)
Jazyky: úředním jazykem je arabština, nově od r. 2011 i berberština
Obyvatelstvo pod hranicí chudoby: 15 %
Nezaměstnanost: 8,9 %
Gramotnost: 56,1 %
Politika
Typ vlády: konstituční monarchie
Samostatnost: od 2. 3. 1956 (dříve francouzský protektorát)
Hlava státu: král Mohamed VI., na trůnu od 30. 7. 1999; v nové ústavě z r. 2011 delegoval král některé ze svých pravomocí na předsedu vlády, ale stále má v rámci politického systému klíčovou roli; šéf vlády: premiér Abdelilah Benkirane (od 29. 11. 2011)
Volby: královský trůn je dědičný; po legislativních volbách král jmenuje premiérem vůdce vítězné strany.
Ekonomika
HDP na hlavu: 5 100 USD (odhad z r. 2011; ČR – 27 100 USD)
Měna: dirham (MAD), 1 dolar = asi 8,5 dirhamu, 1 dirham = asi 2,25 koruny.
Geografie
Rozloha: 446 550 km2, tedy zhruba jako Švédsko
Hranice: 2 018 km (s Alžírskem, se Západní Saharou a se Španělskem)
Délka pobřeží: 1 835 km
Charakter území: severní pobřeží a vnitrozemí jsou hornaté s rozsáhlými oblastmi sousedících náhorních plošin, horských údolí a bohatých pobřežních nížin
Podnebí: středomořské, s většími extrémy ve vnitrozemí
Min. noční / max. denní teploty (°C) v Rabatu: leden–březen 2–11/16–18, duben–červen 11–17/19–23, červenec–září 18–17/20–26, říjen–prosinec 16–9/23–17
Nejnižší a nejvyšší bod: Sebkha Tah −55 m / Džabal Tubkal 4 165 m.