Za velkým pískem Sahary: Zlatá chlouba Maroka je plná života i netradiční kultury

Maroko dělí od starého kontinentu jen pár kilometrů Gibraltarského průlivu, známého dřív jako Héraklovy sloupy. Po jeho překonání se však Evropanovi otevírá úplně jiný, exotický svět. Už samotná cesta k pouštnímu regionu na východě země patří k jedinečným zážitkům. Při příjezdu z Marákkeše vás čekají úchvatné průsmyky Vysokého Atlasu, s roztroušenými vesničkami Berberů. Cestou od středověkého Fesu budete míjet cedrové lesy obývané makaky, pahorky Středního Atlasu i malá zaprášená městečka, která založili francouzští legionáři. 

Ospalá brána Sahary 

Před Erfoudem, kde se obě cesty spojí, už pocítíte blízkost „velkého písku“. Přibývají datlové palmy, suchou zemi protínají starobylé studny a tradiční umělé podzemní kanály chettara. Na periferii města se pasou velbloudi a všudypřítomným horkým vzduchem nepohne jediný záchvěv osvěžujícího vánku. 

Erfoudu se říká „brána Sahary“ – za ním už se totiž rozkládá poušť a jen sem tam lze narazit na malou oázu. Město neohromí památkami, spíš si vás získá klidnou, až ospalou atmosférou. Nejživějšími místy zůstávají malé čajovny, kavárny, cukrárny a podniky s jídlem. Muži v těžkých kaftanech s kapucemi sedí venku a nalévají si čaj do sklenic s větvičkou máty. Káva se tu pije způsobem zvaným „nus-nus“: Polovinu tvoří cukrem oslazený temný nápoj a polovinu mléko. Při popíjení občas mezi zuby zaskřípe zrnko písku, což jen dotváří místní kolorit. Na grilech se v tažínech z vypalované hlíny pomaličku, po celé hodiny, dusí maso se zeleninou. Kdo přijde, ten ho dostane. 

Nejvíc město ožívá v září a na začátku října, kdy nastává sezona datlí a rolníci přivážejí na tržiště úrodu. Bazarem se line sladká vůně hnědého ovoce a člověk může vybírat z nepřeberných druhů, od těch nejmenších až po královské datle mejdool. Na erfoudské trhy přijíždějí obyvatelé i ze vzdálenějších měst, včetně Casablancy či Fesu. Nákupy se většinou počítají na desítky kilogramů, jež mají pokrýt sladké zásoby na několik měsíců. Jakmile se datle prodají, Erfoud se opět ponoří do své přitažlivé opuštěnosti.

Po stopách ibn Battúty

Městečko Rissani na některých dnešních mapách vůbec nenajdete, což ovšem nic nevypovídá o jeho významu. Pokud bychom totiž měli vybrat jediné historické místo celé saharské oblasti, šlo by právě o Rissani. Museli bychom se ovšem vrátit o několik století zpět, kdy jej všichni znali jako bájnou Sijilmasu. Zmíněná obec vznikla už v 6. století a zlatý věk zažívala v 10.–14. století, kdy skrz ni vedly snad všechny důležité saharské obchodní trasy. Ostatně, proudilo do ní i zboží z legendárního Timbuktu na území dnešního Mali . Zlato, slonovina, sůl či otroci se v Sijilmase shromažďovali, načež putovali dál do Maroka či Evropy. 

Ve 14. století navštívil město také slavný arabský cestovatel Abú Abdallah ibn Battúta a popsal jej jako nádherné místo s vynikajícími datlemi. V průběhu staletí však ze starobylého centra zbyly jen ruiny, respektive pár hliněných zdí, základů budov a nevelký oblouk. Všechno ostatní zmizelo. 

Zakázaná svatyně 

Přesto Maročané Rissani znají – je tam totiž pohřben Mulaj Alí Šaríf, předek Mulaje Šarífa. Ten se stal zakladatelem dnešní vládnoucí dynastie Alaouite, která svůj původ odvozuje od Alího, zetě proroka Mohameda. Pokračovatelem zmíněného rodu je tedy i současný král Mohamed VI., jehož svatyně dominuje náměstí obklopenému malými obchůdky s berberskými dýkami, stříbrem, nomádskými šperky či koberci. 

Dovnitř k hrobce se však nemuslim nedostane: Přísný pohled hlídače v dlouhém kaftanu s červenou čepicí přesvědčí každého. Místní ovšem za modlitbou přicházejí denně. Ženy nosí černé rozevláté oděvy a halí se víc než jejich protějšky ve městě. Sahara byla zkrátka vždy konzervativní a dodnes se nezměnila. 

Zlatá chlouba Maroka 

Nejkrásnější písečné duny celého Maroka a snad i severní Afriky leží v oblasti Erg Chebbi, hodinu cesty od Erfoudu směrem k alžírské hranici. Džípy vyjíždějí z města ještě za tmy, aby byly na místě před východem slunce. Zažít svítání nad horami písku totiž patří k nezapomenutelným zážitkům. Nejvyšší duny v regionu se tyčí do úctyhodných 150 metrů a podle legendy je na místo nasypal Bůh. Rozhodl se tak prý potrestat ženu, jež odmítla pohostit pocestné, jak káže dávné nepsané pravidlo. Bůh proto hříšnici i její dům pohřbil pod nánosem zlatého písku. 

Dostat se nahoru dá zabrat, ale naštěstí existuje i pohodlná možnost nechat se vyvézt na velbloudovi. Kolébavý pohyb, hvězdy nad hlavou, ticho a klid – tak se oblastí cestuje od nepaměti. Později za linií písku vykoukne první paprsek světla, tmu pomalu střídá den a země se nádherně rozzáří žlutými, oranžovými i zlatavými odstíny. 

Posezení s nomády

Na periferii dun stojí v prašné půdě několik stanů nomádů, kteří stále žijí tradičně, přestože už i k nim pomalu proniká moderní civilizace. Oblast nedaleko písečných vrcholků a oáz si vybrali, protože se tam nachází podzemní voda. V místě tráví půl roku, a když se horko stane nesnesitelným, přesídlí do Středního Atlasu, kde se mohou jejich zvířata pást. 

Chlapci hlídají kozy a paní domácí nalévá čaj do malých skleniček. Vedle stanu leží solární panel, pro vodu se však chodí pěšky ke studni. Rodina prodává sýr, mléko a výrobky z vlny. Měsíčně si tak sice přilepší jen o pár desítek dirhamů, má však podle vlastních slov vše, co potřebuje. Škola? „S tou je to složité, ale vláda zahájila nový program mobilních škol, tak snad bude dobře,“ doufá Fatima a ukazuje na své syny. 

Nedaleko se rozkládá nenápadný berberský hřbitov, tvořený jen několika tucty kamenů v zemi. Na některých leží drobné oblázky, na jiných zase staré konvičky na čaj, aby je nebožtíci měli s sebou i na druhém břehu. V okolí se pasou velbloudi. U sousedních dun vznikl kemp pro turisty, kteří přijíždějí strávit saharskou noc pod hvězdami. Mohou si vyzkoušet i sandboarding na písečných kopcích, jízdu na čtyřkolkách či na velbloudovi – nebo se podle místní tradice nechat zahrabat do horkého písku: Starý berberský recept prý pomáhá proti revmatu a jiným bolestem.

Písně holubů pouště 

Chamilia se zdánlivě neliší od desítek jiných vesnic na prahu pouště. Sestává z nízkých hliněných domů s barevnými okenicemi či mřížemi a rovnými střechami, na nichž lze za horkých nocí přespat. Uvnitř jsou stavby téměř prázdné, většinu života se totiž lidé zdržují venku. Přesto je Chamilia jiná než ostatní saharské obce v regionu: Jde totiž o vesničku hudebníků, a navíc ne ledajakých – jsou to muzikálně nadaní potomci černých otroků ze Súdánu. 

Dům, kde se konají představení, stojí uprostřed obce. Místní muzikanti si říkají Les Pigeons du Sable, volně přeloženo „holubi pouště“, a proslavila je unikátní spirituální hudba gnawa, zrozená přímo na Sahaře. Tvoří ji donekonečna se opakující pronikavé kovové údery, k nimž se přidává rytmický buben, nástroj podobný kytaře a orientální zpěv. Muži v bílých kaftanech se za zvuků melodií chytají za ruce a společně tančí. Atmosféra, která přitom naplňuje místnost, nemá daleko k transu. 

Milionový hotel pod hvězdami 

Nedaleko vesničky se nachází přímo „ukázková“ oáza: Jejím středem prochází vodní kanál a kolem se rozprostírají malá políčka, přehrazená hliněnými zídkami. „Každý den má jedna rodina právo otevřít dvířka a pustit vodu k sobě,“ vysvětluje místní obyvatel Abdul. 

TIP: Země písku a kamení: Dnes vyprahlá Sahara byla kdysi úrodným rájem

Zdejší lidé pěstují zeleninu, bylinky, ale i datlové palmy. Večer, když život utichá, se pod dunami rozhostí jedinečná atmosféra. Ve stanech se připravuje lahodné jídlo – podává se tradiční berberská omeleta se zvláštním kořením a bylinami. „Milionhvězdičkový hotel!“ směje se Abdul při pohledu na nebe. Má pravdu, Sahara zas ukazuje jednu se svých tváří, která jí zajistila místo mezi nejpodivuhodnějšími oblastmi na Zemi.