Warren Harding: Nejhorší prezident v amerických dějinách
Warren Harding bývá označován za jednoho z nejhorších prezidentů v dějinách USA. Jemu a skupině blízkých přátel se podařilo téměř vydrancovat americkou státní pokladnu
Harding se ujal úřadu poté, co v roce 1920 zvítězil nad demokratickým kandidátem Franklinem D. Rooseveltem. V jeho administrativě přitom působila řada vážených osob: Například ministr financí Andrew Mellon zahájil svými reformami prosperitu 20. let, ministr zahraničí Charles Hughes utvořil Washingtonskou konferencí poválečné uspořádání v Tichomoří a jméno ministra obchodu Herberta Hoovera se pojí se stavbou přehrad, železnic a rozhlasových vysílačů. Rozhodující vliv však měla skupinka prezidentových přátel, která éru jeho vlády zapsala do historie především sérií korupčních skandálů.
Ohijský gang
Prezidentovi přátelé byli známí jako „ohijský gang“, protože se s Hardingem spřáhli v době, kdy působil coby lokální politik v Ohiu. Ministr vnitra Albert Fall nechvalně proslul aférou Teapot Dome, kdy se zjistilo, že nelegálně převedl pozemky s ropnými ložisky na soukromé společnosti a z provizí si postavil vilu. Charles Forbes, ředitel úřadu pro veterány, rozkrádal a prodával pomoc určenou válečným vysloužilcům. Oba pak kryl ministr spravedlnosti Harry Daugherty, který byl podílníkem v několika firmách, jež si přivlastňovaly obsah armádních skladů po demobilizaci – a ministr inkasoval peníze za to, že bránil vyšetřování. Navíc si nechával platit od drogových dealerů za to, že nebudou stíháni.
Vrcholem gangsterství byl ovšem Albert Lasker, ředitel úřadu pro lodní dopravu: Konfiskoval obchodní plavidla na základě válečných zákonů, sám je pak od státu pod cenou kupoval, načež je i s nákladem zase prodával.
Záhadná smrt
Z řady těchto transakcí zřejmě profitoval i sám prezident – jeho žena Florence přitom proslula zálibou v luxusu a špercích, čímž si vysloužila přezdívku „vévodkyně“. Jakmile pak začaly informace o krádežích prosakovat na veřejnost a Kongres zahájil vyšetřování, rozhodl se Harding podniknout „cestu porozumění“ s cílem získat si mizející popularitu.
Během této cesty vlakem napříč celou zemí se dost vzdálil tradičním republikánským hodnotám: Povolil těžbu ropy na Aljašce, přestože do té doby republikáni jako strana hájili ochranu životního prostředí. Podpořil i vznik Mezinárodního soudu v Haagu, pak ovšem náhle 2. srpna 1923 zemřel. Jeho žena úmrtí tajila a spálila všechny jeho písemnosti. Pravděpodobně tak chtěla chránit manželův odkaz a krýt jeho podíl na nezákonném jednání. Zároveň to však vedlo ke spekulacím, že svého muže sama otrávila: Harding totiž před cestou požadoval rozvod a do vlaku si vzal svou milenku.
