Vzkazy v hromadě trusu: Pachová komunikace slouží nosorožcům jako sociální síť

„Jsem připravená,“ nebo „Kliď se odsud!“ sdělují si nosorožci trusem na společných latrínách. Voňavé vzkazy mohou nést i řadu dalších, často životně důležitých informací. Dá se říct, že nosorožčí veřejné záchodky jsou Facebookem těchto ohrožených lichokopytníků.

„Nejděsivější je přímé setkání se slony. Před nosorožcem utečete na strom, ale před slonem ne. Jednou jsme se vraceli k autu a přímo vedle něj jedl slon. Nemohli jsme dělat nic. Sedli jsme si v uctivé vzdálenosti a dost dlouho čekali, než se uráčil odejít,“ vzpomíná mladá britská bioložka Courtney Marneweck na terénní výzkum v jihoafrické rezervaci Hluhluwe–Imfolozi. 

V cestě běžícímu nosorožci

Víc než tři roky procházela Courtney africkou buší s dost netradičním cílem: Hledala tady velké kupy trusu nosorožců bílých (Ceratotherium simum). Věřila, že tato sociální zvířata nechávají na společných latrínách víc než jen nestrávený odpad. A rozhodně to nebyly jednoduché vycházky. „Do buše jsem vždy musela vyrážet s ozbrojeným strážcem přiděleným zdejšími ochranářskými autoritami,“ popisuje Marneweck výzkum, který vedla mezi lety 2012 a 2014. 

Přítomnost eskorty se hodila hned z několika dobrých důvodů. Vedle toho, že i samotný nosorožec může být životu nebezpečný, žijí na pláních Hluhluwe–Imfolozi také hyeny, levharti nebo lvi a jedovaté kobry či zmije. „V průběhu výzkumu jsem tváří v tvář potkala všechna zvířata z velké pětky – slona, buvola, lva, levharta a samozřejmě nosorožce,“ popisuje Marneweck.

Opakovaně se dostala i do situace, kdy proti ní nosorožec běžel plnou rychlostí. „Mají hodně špatný zrak. Jakmile ucítí nebo zaslechnou něco nebezpečného, často se vrhnou k útěku zrovna vaším směrem. Prostě tudy, kudy se zdá nejbezpečnější cesta. A neuhnou. Nevidí vás,“ popisuje. Nezanedbatelnou hrozbou v době, kdy nosorožčí rohy vyvažují na černém trhu zlatem, byli i případní pytláci.

Vzkazy od místní společnosti

Časem se Marneweck naučila poznávat nosorožce nejen podle vzhledu, nýbrž také podle pachu. „Dnes dovedu čichem rozeznat samce od samice,“ popisuje. Přitom už od začátku věděla, že sami nosorožci dokážou pachy rozlišovat podobně, jenže jejich vnímání je mnohem ostřejší. Rozsáhlá studie, kterou se svým týmem provedla, ukázala, že se nemýlí. 

Nosorožci používají odkladiště trusu stejně jako lidé v historii používali ohniště. A nebo jako dnes používají Facebook a další sociální sítě. Ke sběru životně důležitých informací, ale také k hledání drbů. Najít takové místo v buši pro ně není nic těžkého. S ohledem na to, že bílí nosorožci jsou vůbec nejspolečenštější ze všech dnes žijících druhů těchto lichokopytníků, je takový veřejný záchodek těžko přehlédnutelný i pro lidi.

„Největší, který jsem kdy našla, měl v průměru asi dvacet metrů,“ popisuje zooložka. Dodává ovšem, že velikost je značně rozmanitá. „Hodně záleží na prostředí. Pokud se výkaliště nachází v otevřené krajině, je pravděpodobné, že se bude postupně rozrůstat. Naopak na nějaké vegetací či terénem sevřené stezce bude jistě menší,“ doplňuje. Na jednom místě se schází celá společnost z oblasti. Najdete tam vzorky od teritoriálních samců, samic i dospívajících zvířat. 

Všechno na jednom místě

Pachová komunikace je velmi důležitá pro řadu zvířat. „Pachové signály jsou mezi savci velmi rozšířené a jde o dobře popsanou oblast komunikace. Dorozumívání pachy z trusu je ale popsáno daleko méně,“ vysvětluje Marneweck s tím, že vědci se v této oblasti věnují takřka výhradně domácím zvířatům. V minulosti se však již povedlo popsat například to, že pach trusu se mění u krav či koní v říji. Řada druhů zvířat také využívá trus ke značení území. „Jenže nosorožci nevyměšují jen na hranicích teritorií,“ zdůrazňuje Marneweck. „A u hromady trusu se navíc často zastavují a pozorně ji očichávají,“ říká. 

Takové chování není ničím novým, „centralizované“ odkladiště trusu má řada sociálních druhů. Třeba antilopy, králíci či některé druhy opic. U bílých nosorožců se to však Marneweck povedlo popsat jako první. „To, že nosorožci vyměšují na jedno místo, pozoroval už v sedmdesátých letech Norman Owen Smith, ovšem až rozvoj moderních technologií nám dovolil pustit se do výzkumu k této tezi. Mohli jsme potvrdit, že takovým způsobem po sobě zanechávají řadu důležitých zpráv pro ostatní,“ doplňuje Marneweck. 

Falešné vzkazy samcům

Po krátké době bylo Courtney jasné, že nosorožci v pachu z trusu nacházejí něco zajímavého. To, co si myslela, ale musela vědecky prokázat. A tak v roce 2012 začala s víc než tři roky trvající studií včetně víc než dvou let náročného terénního výzkumu. Přímo v Hluhluwe–Imfolozi sbírala vzorky trusu 150 divokých nosorožců, které pečlivě analyzovala v laboratoři. Tisíce hodin strávila pozorováním v terénu. „Myslím, že rekord drží jedno zvíře, za kterým jsem chodila v nesnesitelném vedru přes sedm hodin,“ popisuje bioložka. Při sběru vzorků nesměla nic nechat náhodě. Použitelné byly jen ty vzorky, které odebrala do pěti minut od chvíle, co je majitel „odložil“. 

Nejprve bylo nutné určit pomocí přesných chemických analýz provázanost chování divokých nosorožců na přítomnost těkavých látek v trusu. Marneweck se svým týmem vytvořila na základě rozborů umělou náhražku trusu z trávy, bahna a chemických látek, které napodobovaly říjnou samici nebo dominantního samce. Voňavé vzkazy pak nechávala na veřejných záchodcích nosorožců. „Dominantní samci se u náhražek s pachem samice v říji často vraceli. Trávili tam mnohem víc času a naše vzorky překrývali vlastním trusem,“ popisuje reakce mohutných lichokopytníků. 

Válka proti pytlákům

V případě, že zooložka vložila na veřejný záchodek napodobeninu trusu dalšího dominantního samce, nálezce se choval výrazně jinak. „Zneklidněl a ostražitě hledal hrozbu,“ popisuje reakce Marneweck. Pevně věří, že její výzkum může být využit jako zbraň proti vymírání nosorožců a napomoci jejich ochraně. Úbytek nosorožců je vlivem velké poptávky především z Číny mimořádně rychlý. Černý obchod a s ním spojený lov dosahuje obludných rozměrů. 

„Pytláctví je na nesmírně vysoké technické úrovni. Je to válka. Stále často dochází k trávení zvířat jednoduchými jedy, ovšem přibývá dosud nevídaných technických prostředků,“ popisuje například legendární ochránce nosorožců Tony Fitzjohn, který působí především v Tanzanii.

Ráj pro nosorožce

Sedíme s Courtney Marneweck v autě. Je únor, nesnesitelné vedro, v JAR vrcholí mimořádně suché a horké léto. V tetelícím se vzduchu se jen tu a tam pohne lístek akácie. „Tamhle přichází nádherná samice, letos porodila mládě,“ udivuje mě už poněkolikáté Courtney. Řadu nosorožců zná – pokud to tak lze říct – osobně. Do Hluhluwe–Imfolozi přijela před pěti lety a místo si nevybrala náhodou. Právě tady žije na 896 čtverečních kilometrech nejstarší rezervace v Jihoafrické republice vůbec nejvíc nosorožců na světě. A právě tady se moderní ochranné programy nosorožců bílých zrodily.

Narazit tady na bílé nosorožce, které studuje právě Marneweck, není vůbec vzácné. V parku jich podle odhadů žije přes 1 500. Když je velké sucho, potkáte nezřídka i osmi- nebo vícečlenné skupinky u bahnišť, jak pokojně odpočívají ve stínu akácií a křovisek. Nechybí ani partičky dorůstajících puberťáků, kteří jsou už příliš velcí na to, aby se drželi matky, ale osamělý život je zatím neláká. Při větší dávce štěstí narazíte i na vzácnější a plašší nosorožce dvourohé (Diceros bicornis). Zkrátka na první pohled ráj nosorožců.

Pomoc při ochraně

Záhy zjišťuji, že poznat samici nosorožce není zase tak těžké. „Většina samic má nesmírně dlouhý přední roh. Samci si je brousí o stromy i další předměty a tím pádem jsou jejich rohy ostřejší ale kratší. To samice nedělají, rohy pro ně jsou jen zbraní k ochraně mláďat,“ vysvětluje Marneweck. Courtney dobře ví, s kým má tu čest. Zná dokonce datum narození mláděte, které kolem samice pobíhá. 

„Věřím, že je ještě můžeme zachránit,“ šeptá. Doufá, že její výzkum může ochraně nosorožců pomoci. „Ta studie ukazuje možnosti, jak ovlivnit chování nosorožců na základě pachových vjemů. Nejrůznější pachy mohou nosorožce pobídnout k tomu, aby se někam přesunuli. To může být výhodné a důležité k tomu dostat je z míst, která jsou nebezpečná,“ uzavírá. Míst, kde nosorožcům hrozí rána z pušky nebo otrávená návnada, přitom bohužel přibývá.

Stále lákavější rohy nosorožců 

Cena nosorožčích rohů jde strmě nahoru. Zatímco v roce 2014 se kilo prodávalo na černém trhu za zhruba 55 000 dolarů, o rok později to už bylo víc než dvakrát tolik – asi 130 000 dolarů. Cenu zvyšuje vedle tradičního faktu, že rohovinu hlavně Asiaté považují za afrodiziakum (zřejmě i kvůli délce pohlavního aktu nosorožců) dokonce s preventivními účinky proti rakovině a dalším nemocem, i stále přísnější ochrana. Získat rohy nosorožců je stále těžší a lákavější. Přitom mají stejnou reálnou hodnotu jako lidské nehty nebo kravské rohy.

TIP: Podle barvy ho nepoznáte: Proč se rohatému kolosu říká „nosorožec bílý“?

Jak mimořádně nosorožčí rohy lákají ty, které láká rychlý zisk, se ukázalo na začátku února 2017. Právě tehdy mladého nosorožce bílého z francouzské zoo Thoiry nedaleko Paříže přímo v pavilonu zabili pytláci a roh mu uřezali motorovou pilou. Bezprecedentní událost vyvolala reakce v zoologických zahradách napříč celým světem.