Vzácná zbraň Waffen-SS: Zapomenutý samopal Bergmann MP 35
Legendární zbraně MP 38 a MP 40 se staly takřka synonymem pro německý samopal, jenže v této kategorii vznikla též řada jiných typů, které nedosáhly takového rozšíření. Patřil mezi ně mimo jiné MP 35, který nesporně představoval technicky zajímavou konstrukci, avšak do náročných válečných podmínek se příliš nehodil.
Samopaly přivedla na scénu první světová válka, neboť během ní vyvstala potřeba kompaktní zbraně s velkou palebnou silou, jež by se hodila pro „čištění“ zákopů. Mnoho dalších typů samopalů vzniklo v meziválečné éře a řada z nich zůstala ve službě i během dalšího světového konfliktu, během nějž se však projevily také jejich nedostatky. Většinou se totiž jednalo o vysoce propracované, a proto komplikované a nákladné konstrukce, zatímco masový konflikt si žádal zbraně maximálně jednoduché a levné.
Evoluce prvních samopalů
Za první samopal v moderním smyslu se obvykle považuje německý MP 18, který promluvil do posledních bitev Velké války a jehož konstrukce přinesla četná řešení, jež se užívají dodnes. Na design MP 18 navázali v meziválečné éře různí němečtí a rakouští konstruktéři, mezi něž patřil i Emil Bergmann. Ten vytvořil zbraň nazvanou MP 32, která se pak vyráběla v Dánsku pro tamní armádu, a následoval typ MP 34, sériově produkovaný firmou Walther pro zahraniční zákazníky, například pro Belgii.
Ambiciózní Bergmann svou konstrukci nadále vylepšoval, takže v roce 1935 mohl představit samopal MP 35. Základní funkční mechanismus sice zůstal stejný jako u všech předchozích uvedených typů včetně MP 18, takže se jednalo o neuzamčený dynamický závěr, ale současně se objevila řada odlišností.
Bergmann používal vlastní řešení spoušťového ústrojí, spočívající v rozdělení na dvě části, které sloužily k volení režimu palby. Stiskem dolní části se pálilo dávkami, kdežto horní dovolovala pouze jednotlivé rány. Další rozdíl znamenalo natahování, protože místo běžné boční napínací páky měl MP 35 zadní páku, kterou se muselo před natažením otočit doleva podobně jako u opakovačky Mauser. Zásobník se do většiny tehdejších samopalů zasouval zleva, kdežto u MP 35 se tak dělo zprava, ačkoli se dosud neví, proč Emil Bergmann zvolil toto řešení.
Zájem černých uniforem
Samopal MP 35 každopádně vzbudil rozruch a práva na sériovou produkci zakoupila německá společnost Junker & Ruh, jež dříve dodávala zejména šicí stroje. Díky rozrůstajícímu se nacistickému zbrojnímu programu se ale zapojila i do výroby vojenského materiálu a následně se dostala do vlivové sféry Himmlerových ochranných oddílů (Schutzstaffel), dlouhodobě usilujících o vlastní průmyslové kapacity. A jelikož se MP 35 dodávaly zejména německé policii, kterou posléze ovládl právě Heinrich Himmler, nebylo divu, že tento samopal přitáhl pozornost mužů v černých uniformách. Od roku 1940 tak veškerou produkci odebíraly útvary Waffen-SS.
Příliš propracovaný
Bergmannova zbraň dobře zvládala náročné podmínky na frontě, mimo jiné díky zmíněnému řešení natahovací páky, které zajišťovalo, že do zbraně nepronikaly nečistoty. Záhy se však ukázalo, že se samopal MP 35 nehodí pro masovou výrobu, jelikož byl prostě až příliš propracovaný. Produkce totiž vyžadovala přesné obrábění kovových součástí, kdežto pažba se neobešla bez jakostního dřeva, což ostře kontrastovalo s takřka primitivně vypadajícími MP 38 a MP 40, které vznikaly zejména lisováním z kovu a plastu.
Především díky tomu jich zbrojovky vychrlily více než milion kusů, ale výroba MP 35 skončila po pouhých 40 000 exemplářích. Kvalitu této konstrukce ovšem dokazuje poněkud bizarní fakt, že ještě dnes lze na Bergmannovy samopaly narazit ve výbavě policejních sil v Latinské Americe.
Bergmann MP 35
- RÁŽE STŘELIVA: 9×19 mm Parabellum
- KAPACITA ZÁSOBNÍKU: 24 nebo 32 ran
- DÉLKA: 840 mm
- DÉLKA HLAVNĚ: 200 mm
- HMOTNOST PRÁZDNÉ ZBRANĚ: 4,24 kg
- HMOTNOST NABITÉ ZBRANĚ: 4,73 kg
- ÚSŤOVÁ RYCHLOST: 365 m/s
- MAX. KADENCE: 650 ran/min.
- EFEKTIVNÍ DOSTŘEL: 200 m