Výše, rychleji a účinněji! Mimořádné výkony letců za studené války

Ve falklandské válce mezi Argentinou a Velkou Británií v roce 1982 se klíčovým faktorem stala vzdušná převaha a letectvo jihoamerické země hojně využívalo základnu u hlavního města souostroví Port Stanley. V Londýně padlo rozhodnutí plochu za každou cenu vyřadit náletem, jenže nejbližší základna Wideawake se nacházela na ostrově Ascension vzdáleném 6 200 km. A bombardér Avro Vulcan B.2, který jako jediný z arzenálu RAF připadal v úvahu, měl poloviční dolet. 

Británie disponovala tankery Handley Page Victor K.2, avšak ty musely také startovat z Wideawake. Mohly tedy ve vzduchu předat jen tolik paliva, aby se samy zvládly vrátit, a byly tak schopny využít sotva polovinu svého doletu. To vulcanu k dosažení Falkland nestačilo, navíc by tankery musely bombardéru letět naproti i při jeho návratu. Plánovači usedli k tabulkám… A spočítali, že akci musí zajišťovat 10 victorů, které budou vulcanu palivo předávat sedmkrát! Aby úkol splnily, budou mnohokrát přetankovávat palivo i sobě navzájem. Přesto dostaly nálety zelenou a obdržely označení Black Buck.

Nálet přes půl oceánu

Letité bombardéry museli mechanici před nasazením doplnit chemickými toaletami a opravit dlouho neužívané nástavce pro tankování za letu; jako munici velení zvolilo pumy Mk.83 o hmotnosti 454 kg. Složitě naplánovaná mise začala 30. dubna 1982, kdy z Ascensionu vzlétlo 12 tankerů (10 pro akci, 2 náhradní) a dvojice vulcanů (1 náhradní). Jeden z primárních tankerů se musel vrátit kvůli závadě a smůla provázela i první bombardér, jemuž se poškodilo těsnění kokpitu. K cíli tak směřoval jediný vulcan a 10 victorů bez jakékoli zálohy.

Asi 650 km od Falkland vulcan osaměl a ve vzdálenosti 70 km vystoupal, aby se vyhnul protiletadlové palbě. Ráno 1. května ve 3.45 místního času se pumovnice otevřela a během 5 sekund ji opustilo 21 pum. Stroj přeletěl dráhu úhlopříčně, aby alespoň jedna bomba zasáhla. To se podařilo a výbuch munice navíc poškodil i řídicí věž. Problémy provázely osádku též cestou domů – tankery jí musely vyrazit vstříc dříve kvůli vyšší spotřebě paliva. Benzin z poškozeného nástavce navíc znečistil čelní sklo, takže pilot přistál poslepu a byl vyznamenán Záslužným leteckým křížem.

Následovaly dva stejně koncipované nálety, jež se ve své době staly nejdelšími leteckými misemi v historii – Black Buck 1 trval 15 hodin a 45 minut. Rekord padl až roku 1991 při operaci Pouštní bouře, kdy osádky B-52 startovaly z USA a přistávaly ve Velké Británii.

Historie psaná sestřely

Když za korejské války svrhlo 8. listopadu 1950 sedmdesát B-29 zápalné pumy poblíž řeky Yalu, piloti F-80 poskytující výškové krytí mohli jen pozorovat, jak proti nim z An-tungu startují MiGy-15. Šestice letounů vystoupala do 9 km a napadla shooting stary shora. Většina nepřátelských stíhaček vypálila a zamířila zpět. Pilot posledního migu však udělal chybu, přešel jen do mělkého střemhlavého letu a navíc se vydal špatným směrem. Poskytl tak Russellu Brownovi v F-80 s nápisem ELENE na trupu příležitost zapsat se do dějin. Brown využil vyšší hmotnosti F-80, dohnal mig a vypálil pětivteřinovou dávku. Letoun vzplanul, zřítil se a Brown se stal prvním pilotem, který v proudovém stroji sestřelil jinou „turbínu“.

Další historický moment přišel následujícího dne, kdy mosty přes řeku napadli námořní letci z letadlových lodí. Krytí corsairům a skyraiderům tentokrát poskytovaly stroje F9F Panther. Velitel perutě VF-111 William Amen šel svým mužům příkladem a v šarvátce jednoho nepřítele poslal k zemi. Je tedy prvním námořním pilotem, který kdy zničil proudový letoun.

Adekvátní odpověď

Přes počáteční úspěchy se rychle ukazovalo, že migy představují pro letecké akce OSN obrovské nebezpečí. Děs tito stříbrní ptáci budili hlavně u osádek B-29. Piloti F-80 dělali, co mohli, aby nepřátele udrželi mimo dostřel od „velkých bratrů“, shooting stary však zaostávaly ve všech parametrech. Stíhací bombardéry F-84 Thunderjet na tom nebyly o nic lépe. Ve stáji USAF už však podupával plnokrevník F-86A Sabre, kterého si letectvo zatím drželo na území USA jako nástroj protivzdušné obrany. Nyní nastal čas vypustit ho do Asie. Čtvrtá přepadová stíhací skupina z Wilmingtonu dostala rozkaz přesunout se do Kalifornie, kde se nalodila na paluby dvou letadlových lodí a tankeru. Problém s migy v Koreji byl tak akutní, že technici před vyplutím ani nestačili zabezpečit F-86 proti korozi.

První let podnikly nové stroje z letiště v Kimpu 15. prosince 1950. Ostrý výpad následoval o dva dny později, kdy čtyři stíhačky zamířily na sever k Yalu. Piloti letěli ve výšce, kdy ještě nevznikají kondenzační čáry a odkud by naopak mohli snadno vystopovat výš letícího nepřítele. Dopustili se tím hrubé chyby, která je mohla stát život. Navíc letěli malou rychlostí, a když se setkali se čtveřicí MiGů-15, byly jejich F-86 příliš pomalé. 

Naštěstí se nepřítel dopustil ještě horšího omylu. Považoval F-86 za neohrabaně stoupající shooting stary, takže nenabral výšku ihned, ale teprve při přibližování k Američanům. Svůj omyl sovětští piloti zjistili až v okamžiku, kdy F-86 zaútočily. Migy se pokusily uniknout do Mandžuska, jeden však po zásahu z půlpalcových kulometů F-86 Bruce Hintona začal hořet s zřítil se. Šlo o první ze 792 „patnáctek“, jež piloti letounů Sabre během následujících dvou a půl let nahlásili jako sestřelené.

Překvapivý úder

K nejpůsobivějším vystoupením vojenských letounů za celou studenou válku se zařadil preventivní útok izraelských stíhaček a bombardérů na letiště arabských zemí v červnu 1967. Napětí mezi nimi a židovským státem se stupňovalo a bylo jen otázkou času, než se promění v regulérní válku. V Tel Avivu se rozhodli ctít rčení „nejlepší obranou je útok“, a aby dosáhli maximálního účinku, zohlednili kulturní zvyklosti nepřítele: k úderu na egyptské základny mělo dojít krátce po úsvitu 5. června, kdy se muslimský personál modlil.

Vantoury, mystére, ouragany, magistery, super mystére i mirage III se vrhly do bleskové mise, při níž zničily 32 stíhaček MiG-21 na zemi a těžce poškodily různá zařízení. Osmi pilotům nepřítele se podařilo odstartovat a sestřelit dva útočníky, ovšem všichni šli záhy v plamenech k zemi. Útok trval několik hodin a Izraelci vyřadili též odpalovací stanoviště protivzdušných raket i další dvě desítky letounů MiG-19 a 21, které se přiřítily na pomoc z jihu. Protivníci, kteří nebyli přímo sestřeleni, museli nouzově přistát, neboť všechna letiště v doletu ležela v troskách. Egyptské stíhací letectvo přestalo existovat – z 340 strojů podlehly tři stovky izraelské palbě.

Ve snaze dosáhnout takového úspěchu museli židovští letci postupovat metodicky. Jejich hlavním úkolem se stalo zajistit, aby co nejméně protivníkových pilotů stihlo vzlétnout. Použitou taktiku popsal velitel perutě stíhaček Mirage Ran Pecker: „Přitáhli jsme a z 2 000 m spatřili letiště Inšás jako na dlani. Migy stály v pohotovostních postaveních, vyzbrojené a s piloty v kabinách. Při prvním průletu jsme shodili jen třetinu pum na letouny a plné dvě třetiny na dráhu, čímž jsme ji vyřadili z provozu. Potom jsme sestoupili níže a začali migy ostřelovat. (…) Provedli jsme pět dlouhých průletů. Migy měly v trupu benzinovou nádrž pro startér motoru. Když tyto nádrže inkasovaly zásah, výbuch způsobil požár celého letadla. Desítky strojů tak shořely přímo na stojánce.“ 

Pokud se arabští letci do boje dostali, uspěli Izraelci díky nadrilované taktice udržet boj v nízké letové hladině. S výjimkou Mirage III totiž výkony strojů sovětské provenience ve středních a větších výškách překonávaly všechny stíhačky v židovském arzenálu. O vítězství tedy rozhodl moment překvapení, precizní plán, skvělý výcvik a dobrá znalost protivníka.