Vybíječi velryb: Staří Římané lovili velryby ve velkém již před 2 500 lety

Baskové vyráželi na lov velryb do vod Biskajského zálivu možná už v 7. století. Svědčí o tom účet za dodávku 10 tisíc litrů velrybího tuku na svícení, který v roce 670 vystavili dominikánům z kláštera u normandského Jumiéges velrybáři z jihofrancouzského Bayonne. V 16. století rozšířili Baskové svá původní loviště z Biskajského zálivu až k břehům Norska a Severní Ameriky a do vod kolem Islandu či Špicberků. Od Basků se přiučily velrybářství i další národy, které ho proměnily v globální fenomén a přivedly řadu kytovců na pokraj vyhubení. 

Lidé lovili příležitostně velryby už mnohem dříve, ale masový komerční lov schopný decimovat velrybí populace byl považován za baskický „vynález“. Nejnovější nálezy z okolí Gibraltaru ale dokazují, že Římané předběhli Basky přinejmenším o tisíc let. A to jak v umění lovu velkých mořských savců, tak i v jejich bezohledném vybíjení. 

Římští rybáři

Rybolov sehrával v životě Římanů významnou roli. Stopy po „velkovýrobním“ zpracování ryb jsou na pobřeží Středozemního moře patrné i s odstupem více než dvou tisíciletí. Patří k nim například „bazénky“ vytesané do skal či vystavěné z kamene. Ty sloužily k nakládání drobných ryb s bylinami a solí a následnému kvašení takto vzniklé hmoty na omáčku zvanou garum. Tahle pochutina během výroby rozhodně nevoněla po fialkách, ale v antice se těšila popularitě srovnatelné s oblibou sójové omáčky v Japonsku. 

V blízkosti starořímských „rybáren“ se dodnes nacházejí kosti z úlovků. Byly mezi nimi i kapitální kusy. Římané lovili tuňáky a dobová svědectví hovoří také o příležitostných úlovcích „mořských příšer“ nebo „beraních ryb“. Mohly to být velryby? Zoologové o tom vždy silně pochybovali, protože ve Středozemním moři dnes žijí hlavně keporkaci a plejtváci myšoci, jejichž lov je krajně náročný. Velrybáři ho zvládli až v 16. století. Schopnosti a technické možnosti římských rybářů k lovu keporkaků a myšoků zcela jistě nestačily. Vědci připouštěli, že se tehdejší rybáři mohli zmocnit nanejvýš jednotlivých velryb, které náhodou uvízly na mělčinách. 

Ale bylo to opravdu tak? Tým vedený Anou Rodriguesovou z univerzity ve francouzském Montpellier se rozhodl ověřit úlovky starořímských rybářů pomocí nejmodernějších genetických a molekulárně biologických metod. Výsledky zveřejněné ve vědeckém časopise Proceedings of the Royal Society B mění náš náhled na starořímské rybářství i na osudy velryb ve Středomoří. 

Důkazy z rybích továren

Vědci podrobili analýzám kosti nalezené archeology na pěti bývalých starořímských „rybích továrnách“ v okolí Gibraltarské úžiny. Šlo o úlomky, z kterých ani ten nejzkušenější anatom nedokáže vyčíst, jakému živočišnému druhu patřily. Existovalo však důvodné podezření, že by mohly pocházet z těl kytovců. Genetici izolovali z úlomků dědičnou informaci a v ní se soustředili na úseky, které se u jednotlivých druhů živočichů jasně liší. Zároveň izolovali z kostí i bílkovinu kolagen a určili jeho aminokyselinové složení. Také to je druhově specifické, a může proto posloužit jako jednoznačný identifikační znak. 

Deset z jedenácti zkoumaných kostí pocházelo z kytovců. Tři vzorky patřily velrybě černé, tři plejtvákovi šedému, jeden plejtvákovi myšokovi, jeden vorvani a jeden delfínovi. Velryby černé a plejtváci šedí dnes ve Středozemním moři nežijí. V době provozu gibraltarských rybích „továren“, tedy mezi roky 400 př. n. l. a 500, tu ale určitě žili a lidé je lovili. 

TIP: Hledání osamělé velryby: Vědci již několik let pátrají po největší velrybě světa

Ana Rodriguesová a její spolupracovníci se domnívají, že tyto velryby připlouvaly do Středomoří rodit mláďata a stávaly se tu snadnou kořistí starořímských velrybářů. Lov zřejmě nabyl na takové intenzitě, že mu populace velryby černé i plejtváků šedých podlehly. Římané tedy předběhli Basky o tisíciletí nejen v masovém lovu velryb, ale i v tom, že dokázali stavy těchto kytovců zcela zdecimovat. 

Zajímavá byla i jedenáctá analyzovaná kost, která patřila… slonovi! „To jen dokazuje, jak užitečné je použití moderních metod. Kdo ví, kolik dalších kostí si anatomové takhle popletli,“ říká vedoucí týmu Ana Rodriguesová.