Všude samý zápach a ohyzdnost: Vyslanci neměli o vlasti Karla IV. vysoké mínění
Jakou pověst mělo v zahraničí české království v době svazku Karla IV. s Blankou z Valois? Francouzský diplomat Deschamps prosil, ať ho pošlou kamkoliv jinam, jen ne do Čech a na Moravu...
Blanka z Valois měla o nové vlasti jen velmi mlhavou představu. Matně tušila, že je to země plná zlata a stříbra, kde podle lucemburské rodové pověsti vládnou potomci víly Meluzíny. Zdejší lidé jsou prý špinaví, pijí hořké pivo a zajídají je odporně tučným masem. Mluví škaredým chrčivým jazykem, nosí směšné oděvy a chovají se drsně a neurvale.
Ejhle, Čech!
Urozená paní možná byla přítomna nějakému turnaji, na kterém čeští rytíři předváděli divy udatenství. Na kolbišti poráželi jednoho soupeře za druhým a nikdo jiný prý nedokázal bojovat s tak obrovským dřevcem. Diváky tito barbarští válečníci fascinovali a s planoucíma očima na ně pokřikovali: „Ecce Bohemus! Ecce Bohemus!“ (Tedy „Ejhle, Čech! Ejhle, Čech!“) Mladou ženu však při pohledu na ně nejspíš jímala hrůza a nemenší děs v ní jistě vyvolávalo, když později odcházela do domoviny těchto obrů. Nesmíme však budoucí královnu odsoudit jako nějakou „fajnovku“. Představa, již o naší zemi budovali umělci a diplomaté, byla opravdu hodně negativní.
Tento kritický obraz přitom vytvářeli i ti, od kterých bychom to čekali nejméně. Například známý básník a obdivovatel Jana Lucemburského Guillaume de Machaut. Ten rytířského krále ve svém bohatém díle ověnčil spoustou krásných slov, na pozadí jeho spisů ovšem prosvítá i určitý kritický tón. O vladaři například píše, že často jedl: „(…) vodnici / boby a režný chléb / slanečka, úkrop (oukrop, tedy jednoduchou polévku, pozn. red.) / z nedostatku náležitého jídla (…) .“ To ve čtenáři logicky vyvolává dojem, že se v Čechách pořádně nenají dokonce ani král.
Zápach a prasata
A Guillaume je pravý beránek v porovnání se svým žákem, básníkem a diplomatem Eustachem Deschampsem. Ten dokonce napsal: „Vši, blechy, zápach a prasata, / Taková je přirozenost Čech: / Chléb, solené ryby a zima, / Černý pepř, shnilé zelí, pórek, / Uzené maso, černé a tvrdé: / Vši, blechy, zápach a prasata.“ Jinde zase uvádí: „Spát špatně, ve tmě, na slámě a ve smetí (…).“
A přitom se jednalo o zkušeného vyslance a toto povolání samozřejmě obnášelo i spoustu cestování, které ve své době nebylo žádný med. Přesto se muž neostýchá a prosí: „Vyšlete si mne kamkoli… jen ne do Čech a na Moravu (…).“ Případně: „Další pobyt v Čechách / mi může jen zranit tělo.“
TIP: Milovaná Francouzka na českém dvoře: Blanku z Valois zbožňoval Karel i šlechta
A jaká je tedy, podle jeho líčení, Francie? Samozřejmě úplně jiná: „Ó, sladká země, přečestná půdo / Kde každý má, čeho si žádá / Za své peníze a za rozumnou cenu / Maso, chléb a víno / mořské i sladkovodní ryby / Vlastní vytopený pokoj / spí a odpočívá v posteli s polštáři / a bílými voňavými prostěradly.“ Jaký je to rozdíl proti barbarské zemi, kde se jí shnilé zelí, tučné vepřové a ústa se utírají ubrousky černými od omastku! A to se hlavní část vyslancovy výpovědi váže k době, kdy již Karel poměry v zemi značně konsolidoval a zjemnil.
Blanka z Valois
I když si mladá královnička brzy získala srdce Čechů, její začátky zde byly velice krušné. Její francouzský doprovod totiž budil rozpaky a pobouření, a tak jej Karel raději poslal zpět. Dáma zůstala osamocená v zemi, kterou považovala za barbarskou. Zcela ve shodě s dobovým topoi (klišé) však zapůsobila jako zušlechťující prvek a nade všemi protivenstvími zvítězila svou krásou a kultivovaností.