Vraždy podle scénáře: Proč vraždil Jack Rozparovač?

Když si lehká děva začala vyhrnovat sukni, přišla chvíle Jacka Rozparovače. Pevně sevřel hrdlo, dokud ji nezbavil vědomí nebo rovnou neuškrtil. Bezvládné tělo poté nezvykle jemně položil na zem (ani jedna ze zavražděných neměla podlitiny na temeni hlavy). V tom okamžiku přišel na scénu dvaceticentimetrový ostrý nůž, který následně přejel po krku. Rozparovač vedl řez vždy zleva doprava, aby mu stříkající krev, která už byla utlumena nečinností srdce, nepotřísnila oděv. Navíc zřejmě nosil dlouhý černý plášť až k zemi, který v kombinaci s přítmím zapadlých londýnských uliček ideálně skrýval jakékoli důkazy.

Předchozí část: Jack Rozparovač: Deset týdnů, které otřásly Londýnem

Nebohé ženy mohly být rády, že v tu dobu už nic nevnímaly. To, co přišlo po proříznutí hrdla, otřásá kdekým i o století a čtvrt později. Ne nadarmo je vrah znám pod svou přezdívkou po celém světě. Své oběti totiž doslova rozpáral. Pečlivou pozornost věnoval v tomto ohledu především oblasti břicha a obličeje. Míra zohavení se přitom postupně zvyšovala. Pouze s výjimkou Strideové, při jejíž vraždě byl s největší pravděpodobností vyrušen. „Nezabíjel rozřezáním. Zabíjel, aby mohl oběť rozřezat. To ho vzrušovalo,“ má jasno Laura Richardsová, odbornice londýnské policie na psychologii chování.

Ve většině případů si navíc odnesl kus vnitřností zavražděné ženy s sebou. Většina chirurgů, kteří zkoumali těla obětí, byla toho názoru, že vrah měl určité anatomické znalosti. V jednom případě vyřízl ledvinu své oběti, aniž by narušil jediný okolní orgán. Jindy zase odstranil pohlavní orgány ženy jediným čistým řezem. To vše prováděl venku, často v naprosté tmě, v rychlosti a ještě musel neustále kontrolovat okolí. A ještě jedna zajímavost: nikdy se nenašla známka toho, že by měl vrah z Whitechapelu se svou obětí pohlavní styk.

Totožnost neznámá

Více než 2 000 výslechů, desítky podezřelých, ale žádný výsledek. Policie byla bezradná. O muži, který děsil celý Londýn, nevěděla téměř nic. V roce 1888 neexistovala krevní analýza, daktyloskopie, testy DNA nebo analýza vláken. Policie tak spoléhala na výpovědi svědků a doufala, že chytí vraha přímo při činu. Navíc ve viktoriánském Londýně běžně panoval názor, že vrah musí být naprostý šílenec, kterého lze poznat na první pohled. Dnes je však dokázáno, že sérioví zabijáci jen málokdy působí nápadně, většinou jde navenek o „normální“ lidi. V tomto ohledu měl první známý sériový vrah v dějinách nespornou výhodu.

Čím byla policie bezradnější, tím většího prostoru se dostávalo spekulacím a konspiračním teoriím. Mezi podezřelými nechyběli ani intelektuálové nebo prominenti – například autor Alenky v říši divů Lewis Carroll nebo otec Winstona Churchilla Randolph. Jedna z teorií dokonce obviňovala vnuka královny Viktorie a dědice trůnu prince Alberta Viktora.

O poznání věrohodnější verze ukazovaly na Davida Cohena, který byl krátce po vraždách umístěn do psychiatrické léčebny, nebo řezníka Jacoba Levyho, který zemřel v blázinci v polovině roku 1891. Dalším vážně podezřelým byl John Druitt, jehož nalezli mrtvého v Temži na Silvestra roku 1888. Našli u něj různé pitevní nástroje. Prý spáchal sebevraždu. Poté řádění ve čtvrti Whitechapel skončilo…

S převratnou teorií přišel právník John Morris. Prostudoval tisíce detailů z vyšetřování a došel k závěru, že prostitutky nevraždil muž, ale žena. Konkrétně Elizabeth Williamsová, manželka královského lékaře Johna Williamse, jenž byl sám označován za tajemného zabijáka. Williamsová prý mladé prostitutky vraždila proto, že byla neplodná.

Kadeřník z Polska

V roce 2014 se objevila doposud zřejmě nejprůkaznější teorie - stopy DNA, nalezené na šátku Catherine Eddowesové, ukazují na Arona Kosminskiho. Tento vyučený kadeřník patřil mezi šest hlavních podezřelých, policii se ale nepodařilo jeho podíl na sériových vraždách prokázat. Pozdější výzkum ukázal, že se sestrou a dvěma bratry žil jen pár metrů od místa úmrtí své třetí oběti Elizabeth Strideové. Tu spolu se čtvrtou Eddowesovou zabil a zohavil během jedné noci.

Šátek, ze kterého byly vzorky odebrány, sebral v roce 1888 přímo na místě činu jeden z policistů pro svou ženu. V roce 2007 onen šátek koupil na aukci v Londýně britský podnikatel Russell Edwards. O čtyři roky později ho nechal prozkoumat Jarim Louhelainenem, světoznámým odborníkem na získávání genetického materiálu z předmětů pocházejících z míst zločinů spáchaných před dlouhou dobou.

TIP: Francouzský rozparovač: Vrah Joseph Vacher děsil Francii celé tři roky

Výsledky testů jednoznačně potvrdily, že stopy DNA nacházející se na šátku patřily jak oběti Catherine Eddowesové, tak i sériovému vrahovi, tehdy třiadvacetiletému Kosminskemu. Vzorky DNA oběti i možného vraha byly porovnány s DNA jejich současných příbuzných. V případě Kosminskeho s genetickými vzorky pravnučky jeho sestry. Vědce velmi překvapilo, že šátek za celou dobu nikdo nevypral, díky čemuž se prý zachoval důkazní materiál.

Sám Kosminski byl v roce 1891 kvůli své paranoidní nenávisti k ženám a vražedným sklonům umístěn do ústavu pro choromyslné, kde ve věku 54 let v roce 1919 zemřel.