Vrahové vlastních dětí: Kdo ze slavných neváhal vztáhnout ruku na vlastní krev?
Vytvořili rozlehlé prosperující říše, reformovali vládu či zakládali dynastie. Jako otcové (či matky) však krutě selhávali. Pro dosažení svých mocenských cílů neváhali své nebohé potomky i zavraždit
Impozantní, ohromující, úžasný a krutý. I těmito slovy můžeme přeložit přídomek Hrozný, kterým byl titulován Ivan IV. Vasiljevič. Z moskevského velkoknížete to dotáhl až na post prvního ruského cara. Taková cesta na výsluní samozřejmě nebyla bez obětí. Obklopil se schopnými spolupracovníky a díky jejich pomoci dospěl až na mocenský vrchol. Budoval, reformoval, měnil k lepšímu. Poté ale slávou opojený vladař stále více propadal paranoie a hněvu a svých věrných se houfně zbavoval. Včetně členů vlastní rodiny. Manželek měl postupně osm. Poté, co je car zapudil, na většinu z nich čekal klášter, vyhnanství nebo nečekaná nehoda. Například je někdo potichu utopil.
Násilný skon nástupce trůnu, druhorozeného syna Ivana Ivanoviče, měl ale radikálnější podobu. Ivan Ivanovič neměl s otcem nejlepší vztahy. První dvě manželky mu tatíček zavrhl a odeslal do kláštera. Když v pořadí s třetí ženou, Jelenou Šeremetěvovou, čekal dítě, došlo ke konfliktu. Car na svou snachu narazil v jejích komnatách a přišlo mu, že je necudně oblečená. Tedy spíše neoblečená. A zbil ji tak surově, až potratila. Ivan Ivanovič se své ženy zastal. Rozzuřený car jej udeřil do hlavy železnou holí tak silně, že následník trůnu o několik dní později zemřel. Ivan Hrozný se po celou tu dobu modlil za synovo zdraví. Údajně chodil po paláci a vyl žalem. Svůj čin už ale vzít zpět nemohl.
Každý syn je zrádce!
Herodes Veliký kdy: 73–4 př. n. l. | kde: Judea
Herodes Veliký také zvaný Ukrutný rozhodně nebyl žádný dobrák. Ono také spravovat území Judska nebylo žádné terno. Povstání a pokusy o atentát jsou na denním pořádku. Přesto se po třech letech ve funkci vypracoval a proslul efektivním systémem správy území. Mělo to své stinné stránky. Například to, že do ulic nikdy nevycházel bez doprovodu svých stráží. Byly jich rovnou dva tisíce…
Bible mu dává za vinu vraždění neviňátek, tedy plošnou likvidaci všech méně než dvouletých synků v okolí Betléma. Prý aby se v předstihu zbavil nového židovského krále Ježíše Nazaretského. Problém je, že tento čin se nikde mimo Bibli nevyskytuje. Dílem snad proto, že infanticidu praktikovali v té době běžně i Řekové a Římani.
Judejský král je nicméně přímo odpovědný za smrt tří stovek svých údajně nespolehlivých generálů, tisíců Izraelitů, vlastní manželky a hned tří synů. Jak k tomu došlo? Trochu si za to mohl sám nespokojený a nedočkavý prvorozený syn Antipatros II., který otce na své bratry poštval. Že přitom sám plánoval státní převrat, si ale raději nechal pro sebe. Herodovi se skutečně nelíbilo, že jeho synové z dalšího manželství, Alexandr a Aristobul, tráví většinu času v Římě. Nejsou dost loajální a usilují o trůn, myslel si. Když to zkrátíme: k popravišti se postupně dopracovali všichni tři. Když chtěl mít klid na panování, Herodes Veliký skutečně nešetřil ničí syny.
Popravit, nebo oslepit?
Irena Athénská kdy: 752–803 | kde: Byzanc
Na své vlastní ratolesti nemají spadeno jen otcové. Důkazem může být Irena Aténská. Ta porodila v roce 771 svému muži, byzantskému císaři Leonovi IV. Chazarovi, syna Konstantina. Když se Leonův čas na tomto světě naplnil, měl synáček teprve devět let. A doba byla dost divoká: na moři číhala arabská flotila, na severních hranicích země lačně vyčkávali Bulhaři a v samotné říši se rozmáhala sekta uctívačů ikon. Mladičký Konstantin VI. byl jistě rád, že mu matka s problémy pomůže. A skutečně, jako regentka se ukázala být velmi schopná. Jenže moc jí zachutnala, a tak pod nejrůznějšími záminkami odmítala synovi vládu předat. Koruny se ujal až v roce 790, kdy říše prodělávala další krizi.
Irena zůstávala v ústraní a plánovávala svůj návrat. Lidí, kteří nebyli spokojení s panováním jejího syna, bylo dost. A ona jen dala věcem volný průběh. Že povstalci dobyli palác a Konstantina VI. uvěznili? Nu, co se dá dělat. A že ji teď chtějí jmenovat císařovnou? Přece nemůže odmítnout! A že si dav žádá smrt jejího syna? Nechá ho tedy jen „milosrdně“ oslepit. Následky tohoto drastického zákroku ale způsobily, že svržený císař ve vězení okamžitě zemřel. Irena se netvářila, že by jí to nějak vadilo, a celou věc držela v tajnosti. Stala se vůbec první císařovnou! Mimochodem, právě kvůli tomu, že synův skon tajila, se posléze hned dvakrát objevili „falešní nástupci“, kteří se za Konstantina vydávali. Nakonec musela Irena abdikovat – snížila sice daně, aby si zajistila přízeň lidu, ovšem uvrhla tím říši do finančních problémů….
Žádné milosrdenství
Abbás I. Veliký kdy: 1571–1629 | kde: Írán
Když se kolem roku 1600 Evropa utápí v náboženských nepokojích, stává se snadným terčem pro vojska osmanské říše. Jenže k útokům nedojde a právě zásluhou Abbáse Velikého, který z uvadající íránské dynastie vykřesal ohromné impérium, jež osmanské Turky a vojska Velké Porty „drželo“ v Asii. Ke svému království připojil šáh Abbás také Ázerbájdžán, Kurdistán, Afghánistán a Gruzii a stal se skutečně mocným mužem. Navíc udržoval čilé kontakty s evropskými státy. Dobře si rozuměl zvláště s Angličany, kteří mu pomáhali reformovat armádu. A také se proslavil jako ochránce křesťanů. Máme tedy před sebou mimořádně schopného panovníka. Jenže i prachmizerného otce.
Jeho syn, Mohamed Bakir Mirza přezdívaný Safí, totiž svého otce prakticky neviděl. Vychovávala jej matka, zbožná křesťanka. Což nebylo Abbásovi navzdory proklamované náboženské toleranci úplně po chuti. Abbás stále častěji musel potírat nejrůznější etnická povstání a vůbec se mu nelíbilo, že jeho syn Safí volá po slitování a milosrdenství. Jak píše jeden z pramenů: „Safí byl kvůli tomu velmi oblíben u lidu, což vzbudilo šáhovu nedůvěru.“A od nedůvěry je jen skok k přímé nevraživosti. Při dalším povstání, které mimochodem zorganizovali křesťané, tak putuje na popraviště i šáhův jediný syn. Abbásovým nástupcem se pak stane jeho vnuk, který se shodou okolností jmenuje stejně jako popravený Safí.
Se synem do mučírny
Petr I. Veliký kdy: 1672–1725 | kde: Rusko
Petr I. Veliký byl na ruské poměry mimořádným panovníkem. Reformoval společnost i ekonomiku celé země. Nebudeme přehánět, když řekneme, že díky němu se carské Rusko stalo světovou velmocí. Postaral se o to, že z tradičních „východních nepřátel Evropy“, tedy Osmanské říše, Krymského chanátu a Tatarů, zbyly jen žalostné zbytky. On sám se považoval za osvícence a bojovníka proti starým pořádkům, ovšem jeho metody si s jeho předchůdci nezadaly. Třeba když hledal vhodného nástupce, kterému by své dílo předal. Tím měl logicky být jeho syn Alexej Petrovič. Mělo to ale háček: jeho potomek o nějakou státní odpovědnost zájem nejevil, a se svým životem chtěl naložit úplně jinak.
Alexej znal svého otce hlavně z portrétů a dopisů. Navzájem si byli cizí. Car považoval svého syna za líného floutka, který by jen utrácel za radovánky. Syn zase nechápal otcovu dravost a potřebu řídit celý svět. „Zruším tvé nástupnictví a vydědím tě, jestli se nepolepšíš,“ hrozí mu otec. „Tak ať, já o trůn stejně nestojím,“ zní odpověď. Alexej, kterému otec vyhrožuje klášterem, se rozhodne utéci do Evropy. Pár měsíců se skrývá, ale carovi špehové mají oči všude. Nakonec se nechá smířlivým dopisem vylákat zpět do Ruska. Jenže místo pokojného života na venkově, který mu Petr I. Veliký slíbil, jej čeká mučírna. Car jej považoval za zrádce a osobně se podílel na jeho výsleších. Odsoudil syna k trestu smrti, nakonec však Alexej zemřel přímo ve vězení, když podlehl následkům mučení…