Vodní rostlina viktorie královská: Prchavá krása vodní královny

Pohled na rozkvétající viktorii královskou (Victoria amazonica) není příliš obvyklým zážitkem, ačkoliv se tato vodní rostlina pěstuje i v některých českých botanických zahradách. Skleníky však bývají po setmění, kdy viktorie rozkvétá, již zavřené a noční prohlídky se konají jen při výjimečných příležitostech. Moci sledovat květ od rozkvětu do uvadnutí je tedy zcela mimořádná příležitost.

Zelené ostrovy listů

Výrazné a na první pohled patrné jsou listy viktorie královské – největší mezi vodními rostlinami. Jejich průměr až 2,5 metru a nosnost do 45 kilogramů vzbuzuje obdiv k možnostem rostlinné říše. Jenže vlastnit takové listy není jen tak. V prvé řadě je potřebné důkladné zpevnění, a proto se u rostliny vyvinula výrazně vystouplá radiální žilnatina, která na spodní straně listu tvoří jakási žebra. Na obranu proti zubům mnoha býložravců jsou listy na těchto žebrech vybaveny také četnými ostny.

Pro všechny leknínovité rostliny platí pravidlo, že na volné hladině je zdaleka nejvýhodnější mít listy okrouhlé až mírně oválné a celokrajné. Přisedání řapíku na listovou čepel je silně namáhanou částí, takže v tomto místě je možné pozorovat výrazné zpevnění pletiv pomocí takzvaného kolenchymu. Aby list nebyl odtržen od řapíku větrem, posunul se (zvětšením bazálních laloků) u všech druhů řapík co nejvíce do středu listu. V extrému řapík přisedá přesně doprostřed (takzvaný list štítovitý), to však není případ viktorie, ale například severoamerického leknínu Brassenia schreberi.

Když se list „topí“

Viktorie je druhem velkých vod a musí být přizpůsobena častému vlnobití. Přeplavování listů vodou není výhodné a rostlina se proto brání zvednutím okrajů listu vzhůru. Každý líc má ovšem svůj rub a v tomto případě je jím riziko zaplavení dešťovou vodou z častých srážek. I tento problém má ovšem rostlina vyřešen. List je tak dokonale vyspádován k místu připojení řapíku, že všechna voda hladce odteče. Navíc je celý list pokrytý voskovou vrstvou kutikuly a téměř dokonale nesmáčivý.

TIP: Koniklece - Ozdoby probouzejících se luk a zvonky jarních stepí

Hloubavý čtenář by se mohl zeptat, co se děje s leknínovitými rostlinami, pokud za dešťů stoupne voda výš, než je délka jejich řapíků. Je pravda, že každý řapík je o něco delší než přímá vzdálenost mezi dnem a hladinou. Rostlina si ale nemůže dovolit příliš plýtvat energií a stavebními látkami, takže rezerva není velká. Pokud je list přeplaven, přeruší se proud kyslíku z průduchů do rostliny a ta reaguje obnovením růstu řapíku v blízkosti listové čepele (stejně, jako když mladý list vyrůstal ze dna ke hladině). Poté, co se rostlina „znovu nadechne“, růst se zastaví. Než se mladé listy dostanou ke hladině, jsou poměrně zranitelné. Jednak čelí velkému tlaku vody a křehký list plný živin pro růst je navíc lákadlem pro býložravce. Proto jsou mladé listy chráněné výraznou slizovou pochvou.

Kdy rozkvétá královna

Rozkvétání viktorie královské je úzce spjato s fotoperiodou tropického prostředí, ve kterém rostlina žije. Ve své domovině se sněhobílý květ, který může mít průměr více než 30 cm, začíná otevírat okolo šesté hodiny, což je na rovníku doba západu slunce. Na severní polokouli se rozkvět pochopitelně posouvá do pozdějších hodin. Experimentálně bylo ve sklenících zjišťováno, zda lze při zatemnění otevřít květ dříve. „Umělá tma“ ale na rostlinu zapůsobila jen zhruba v posledních dvou hodinách před tím, než by se i tak otevřela. Naopak, při „mučení trvalým osvětlením“ viktorie na tmu nečeká a nakonec přece jen vykvete.

Teplé vězení na dobu určitou

Květy jsou opyleny různými druhy hmyzu, nejčastěji však brouky. Ti se mezi okvětními pláty chovají dost nevybíravě a vyžírají prašníky, ale protože jich má rostlina dost, není to ni zásadní problém. Květy mají bezprostředně po rozkvětu čistě bílou barvu. Nejprve jsou funkčně samičí, tzv. protogynické, což znamená, že prašníky dozrávají později než blizny.

Opylovače lákají květy vůní, údajně podobnou ananasové, a také výrazným teplem. V květu může být až o 10 ˚C vyšší teplota než v okolním prostředí. V tropické noci při 25 ˚C může mít květ až 35 ˚C.

Přilétající brouci na sobě obvykle již mají nalepený pyl z jiné rostliny, kterou právě opustili. Jak se v květu pohybují, otřou pyl o bliznu a tím si zaslouží svou potravu. Z vyhřáté jídelny většinou příliš nespěchají a ranní zavírání květů je zastihne nepřipravené. Stráví tak v uvěznění celý den, během nějž okvětní plátky zvolna mění barvu z bílé na sytě růžovou. Blizna přestává být funkční a dochází k masivnímu uvolňování pylu, který doslova napudruje všechny obyvatele květu. Když večer dojde k otevření, osvobozený hmyz prchá na další bílé, teplé a voňavé samičí květy i s nákladem nového pylu na tělech. Růžovou barvou tak vlastně květ dává znamení, že hostina skončila a on v nejbližší době uvadne.

Český objevitel viktorie

Prvním přírodovědcem a Evropanem, který měl to štěstí spatřit viktorii královskou v přírodě, byl český badatel Tadeáš Haenke. Narodil se 5. 12. 1761 v Chřibské jako 7. z 12 dětí v rodině místního soudce. Nechybělo mnoho a stal se hudebníkem, ale osud mu určil vědeckou dráhu. V Čechách byl jeho nejvýznamnějším počinem průzkum Krkonoš z roku 1786, publikovaný o dva roky později. Patřil také k zakladatelům Královské České Společnosti Nauk. V roce 1789 se Hankemu otevřela možnost účastnit se průzkumné plavby pro španělského krále vedenou Italem Alessandrem Malaspinou. Po příležitosti bez váhání sáhnul, ale 31. července o několik hodin zmeškal odeplutí lodí do Cádizu. Dramatické stíhání vedlo k setkání s loděmi výpravy teprve 2. dubna následujícího roku v dalekém Santiago de Chile. Po ukončení expedice se usadil v Bolívii v městě Cochabamba a při svých výzkumných cestách bolivijskou Amazonií se v roce 1801 jako první přírodovědec setkal s viktorií, kterou objevil na řece Mamoré (přítoku Amazonky).
V roce 1809 se rozběhla po Jižní Americe vlna revolucí a Haenke čelil podezření, že sympatizuje s revolucionáři. Měl odjet do Evropy, ale tomu zabránilo zranění po pádu z koně. O jeho smrti v roce 1816 se ví tolik, že by otráven, ale spekuluje se, zda to bylo vědomé otrávení ve vězení nebo zda ho mimoděk otrávila jeho služebná chybným podáním jedu místo léku.

Královská, nebo amazonská?

Ačkoliv o existenci viktorií přírodovědci vědí již přes 200 let, dodnes mezi nimi nepanuje shoda ohledně druhového členění. Nejčastěji se uvádějí rostliny z povodí Amazonky, tedy zejména z Brazílie a Guayany jako Victoria amazonica. Rostliny z jižnějších oblastí z povodí řek Paraná a Paraguay (v Argentině a Bolívii) se řadí do druhu Victoria cruziana, jsou o něco menší, mají vyšší okraj listů a spodní stranu listů zbarvenou spíše purpurově než červeně. Barva květů druhou noc je jen slabě růžová.

A jak je to se slavným jménem Victoria regia? První vědecký popis učinil německý přírodovědec Eduard Poeppig v roce 1832 pod jménem Euryale amazonica, protože viděl jistou podobnost s asijským obřím leknínem Euryale ferox. V roce 1837 pak britský profesor botaniky John Lindley ustanovil rod Victoria a vytvořil jméno Victoria regia. Nový rod Victoria věda plně uznala, ale podle pravidla priority musí být použito druhové jméno amazonica – název Victoria regia je tedy pouze neplatným synonymem.

Pěstování, aneb každý rok znovu

Ačkoliv je viktorie rostlinou vytrvalou, v evropských sklenících se pěstuje jako letnička. Semena se vysévají krátce po Novém roce a při vysoké teplotě vody a značné spotřebě živin naroste do konce léta natolik mohutný jedinec, že dokáže vykvést. Zkrácení dne na počátku zimy je pro viktorii vražedné a proto odumírá nedostatkem světla. V roce 1961 vznikl kříženec mezi V. cruziana a V. amazonica – tzv. Longwood hybrid – který spojuje vlastnosti obou druhů a je snáze pěstovatelný.