Vídeň čeká aukce šifrovacího stroje Enigma
Vídeňský aukční dům Dorotheum připravuje dražbu šifrovacího zařízení Enigma, které vešlo do dějin jako jedna z německých zbraní ve druhé světové válce.
Enigma - zřejmě nejznámější šifrovací zařízení na světě bude už tento čtvrtek k mání ve vídeňské aukční hale Dorotheum v rámci dalšího kola starožitných aukcí. Enigma (řecky hádanka) se stala hlavním šifrovacím strojem nacistického Německa a jeho představitelé ji považovali za nerozluštitelnou. Prolomení šifry se ale spojeneckým silám povedlo už v roce 1940 a díky tomu příležitostně získávali cenné informace přímo z německých velení.
První model Enigmy sestavil už v roce 1928 německý elektrotechnik Arthur Scheribus, první vojenské využití se datuje k roku 1926. Rozmach Enigmy přišel ve třicátých letech, kdy ji v hitlerovském Německu začala využívat Luftwaffe, námořnictvo, pozemní jednotky, diplomaté nebo říšské železnice.
100 triliard šifrovacích kombinací
Zařízení Enigma, podobně jako dražený kousek zkonstruovaný v Berlíně roku 1944, se vyznačují třemi šifrovacími válci, které podle Dorothea umožnily až 100 triliard šifrovacích kombinací. Pokud by se o rozluštění pokoušela jedna osoba a nad každou kombinací strávila pouhou minutu, trvala by kontrola všech variant 14 tisíc let. Kombinace pro záznam a luštění se navíc měnila třikrát denně a klíčem k rozluštění byly přísně střežené kódovací knihy, které určovaly kombinace pro jednotlivá časová období. Právě několik ukořistěných exemplářů těchto kódovacích knih posloužilo Britům v tajném programu k rozluštění Enigmy, ale také k vývoji dalšího šifrovacího stroje.
TIP: „Nepokořitelná“ Enigma: K prolomení nerozluštitelné šifry pomohla náhoda
Enigma našla cestu i do populární kultury, klíčovou roli sehrála například v historickém snímku Kód Enigmy z roku 2014 s Benedictem Cumberbatchem v roli Alana Turinga, muže, který stál za prolomením tajného kódu.
Jak Enigma fungovala?
Šifrovací zařízení připomínalo větší psací stroj s klasickou klávesnicí a deskou, na níž se rozsvěcela jednotlivá písmena. Za desku se vkládaly rotory: Existovalo jich víc typů a používaly se podle toho, o jakou verzi přístroje šlo. Jeden nebo více rotorů se po každém stisku klávesy otočilo krokovým mechanismem – i když tedy uživatel dvakrát za sebou stiskl stejnou klávesu, nastavení stroje se změnilo a ve výsledku napsal jiné písmeno. Pomocí desky s konektory se mohla ještě prohazovat písmena na klávesnici, což dešifrování dál ztěžovalo.
