Velké vášně velkých císařů: Jaké byly záliby habsburských mocnářů?
Lov, holdování alkoholu a štědré náruče žen? Kdepak, slavní Habsburkové měli mnohem ctnostnější zájmy
Když zrovna nevládli rozhlehlé podunajské monarchii nebo nestáli na bitevním poli, věnovali se tito Habsburkové svým koníčkům.
Život jako opera
Leopold I. (1640–1705) zdědil po předcích hudební nadání, které dále rozvíjel. Hrál na několik nástrojů, ale jeho hlavní zálibou bylo komponování. Hudební vědci ho dnes nazývají „rakouským barokním skladatelem prvního řádu“ a někteří mu připisují v rakouské hudbě podobný význam, jako měl například Joseph Haydn. Císař Leopold I. je autorem 79 skladeb duchovní hudby, ovšem větší část jeho tvorby zaujímá hudba světská. Uvádí se celkem 155 skladeb, z toho 17 svazků baletů se 102 tanci a řada jedno a vícehlasých písní. Nejmilejším mu ale byla opera. Sloužila mu jako demonstrace moci, byla nejvyšší formou dvorního ceremoniálu a předváděla lesk a slávu habsburské dynastie.
Květinový císař
Tento přídomek si vysloužil František II./I. (1768–1835), nadšený zahradník a botanik. Říkalo se o něm, že by raději zahradničil, než vládl. Vždyť i řada státních povinností se za jeho vlády odbývala v zahradě. Zahradnictví se vyučil v mládí, což odpovídalo habsburské tradici, podle níž se mladí synové přiučili nějakému řemeslu. František je znám také pro svoji lásku k rodinnému životu, a obě tyto záliby mu byly únikem před politickými záležitostmi.
Císařova nejvýznamnější zahradnická rozhodnutí ovlivnil jeho protivník Napoleon, když nechal ve Vídni na znamení triumfu zbořit část starých hradeb. František rozhodl, že se znovu stavět nebudou a na jejich místě pokvetou květiny. Stejně tak vznikly nové zahrady po obou stranách Hofburgu. František se zde procházel dlouhé hodiny s nůžkami na keře nebo pilkou na stromy, uřezával suché větve a slabé výhonky přivazoval lýkem. I červy odstraňoval osobně.
Jediná vášeň starého mocnáře
František Josef I. (1830–1916) měl od dětství v oblibě divadlo, ale opravdovou vášní pro něj byly hony, jež považoval za jedinou vhodnou zábavu pro panovníka. František Josef si nenechával zvěř shánět do údolí, ale vydával se za ní do hor. Stejně tak byl zvyklý nosit si sám pušku. Lovecký úbor císaře i jeho hostů musel odpovídat mysliveckému stavu a tradici – plstěný klobouk s kamzičí štětkou nebo tetřevím tatrčem, šedá kamizola, zelená vesta, krátké kožené kalhoty, vlněné podkolenky a vhodná lovecká obuv. Císař až do vysokého věku dodržoval pravidlo: „Myslivec má mít nahá kolena.“ A to přesto, že ho již trápilo revma.
V mysliveckém úboru se František Josef nelišil od lesníků a mysliveckých pomocníků, na základě čehož se traduje řada úsměvných situací. Jedna z nich se odehrála, když František Josef a jeho společníci zabloudili a požádali jakéhosi sedláka, aby je odvezl do Ischlu. Při loučení mu císař poděkoval a odhalil svoji identitu: „Víš, koho jsi vezl? Já jsem rakouský císař, a tady ti představuji saského krále a toskánského velkovévodu.“ Sedlák se zasmál: „To by mohl říct každý!“ I potom, co se potvrdilo, koho vezl, stále nevěřil: „V takových šatech? A kromě toho mi nedali spropitné.“
