Trnové koruny i bičování: Velikonoční „hry na ukřižování“ bývaly populární i u nás
Celý svět kroutí hlavou při záběrech, na nichž se filipínští mladíci přibíjejí ke křížům. Velikonoční „hry na křižování“ však bývaly populární i u nás, stejně jako ve většině Evropy.
Historiky souvislost divadla a Velikonoc nepřekvapí. Řecké a římské amfiteátry dávno zasypal čas a s ním i rozvinutou divadelní kulturu starověku. Až dlouho poté, při nejvýznamnějších křesťanských svátcích se ve středověké Evropě objevila touha vidět biblické události tak říkajíc na vlastní oči. Lidé chtěli zažít zázrak. Zpřítomnit ho v životní realitě, ne jen na obraze či v podobě soch, ale v podání živých aktérů. A tak se v kostelích objevily první hrané výjevy oživující evangelijní zvěst. „Divadlo křesťanské Evropy má počátek ve skutečném Jeruzalémě,“ formuloval svou provokativní myšlenku historik Vojtěch Ron, jeden z našich nejvýznamnějších badatelů v oblasti pašijového divadla.
Zakázané hry
Renesanční vzdělanci později oprášili antické autory a zrodilo se divadlo podobné tomu, jaké známe dnes. To ale platilo spíš o šlechtických dvorech či městech, kde se pohybovali i posluchači univerzit. Na venkově často divadlo po celá staletí souviselo s velikonočními svátky.
Divadelní představení či slavnosti se o Velikonocích odehrávaly na různých místech – v sálech, pod širým nebem, ale třeba i na šibeničním vrchu. Představením a produkcím pojednávajícím o umučení Krista se říká pašije. Většinou si je místní sousedé pospolu psali, hráli a starali se i o výpravu. Nešlo přitom o nijak menšinovou zálibu. Podílely se desítky až stovky účinkujících! Nebylo také nic neobvyklého, že diváci se stávali na chvíli herci – a naopak. Role se během dlouhých a někdy několikadenních produkcí proměňovaly.
Popularita pašijových her se zdála tak významnou, že dokonce mnohým duchovním ležela v žaludku, protože pohled venkovanů na Písmo svaté se přece jen čas od času vzdálil od přísného teologického hlediska. Kritikům připadaly pašijové produkce jako znevažování svatých dějů, a tak došlo i na zákazy. V některých vesnicích zejména v Podkrkonoší však tradice pašijových her a procesí přetrvávala. Odkaz středověké kultury díky tomu přežíval i v době baroka a výjimečně až takřka do 20. století!
Ve Vlastiboři, odkud pochází jedna z nejvýznamnějších lidových pašijových her, tzv. Vlastibořská hra velikonoční, máme doložené odehrané představení ještě v roce 1891. Badatel Vojtěch Ron toto datum ne zcela nadneseně označuje za konec středověku. Kolik kulturních fenoménů prokázalo takovou životnost jako lidové pašijové hry?
Účinkují zvířata
Pašijové hry vznikaly zejména v Německu. Logicky se tedy i u nás tato tradice projevovala zejména v příhraničních oblastech s německým vlivem. Pašijový kult rozvíjel například osobně císař Karel IV. Za jeho panování se těšilo oblibě vystavování a uctívání relikvií během velikonočních svátků. Takzvaná Chebská pašijová hra pocházející z přelomu 15. a 16. století se v tomto západočeském městě hrála na náměstí během tří dnů a účastnilo se jí asi 350 učinkujících!
Někde se uplatňovaly i velkolepé scény na koních, jako například v severočeských Mikulášovicích. V 18. století se objevují ostré protesty proti pašijovým hrám. Trnem v oku kritikům se stalo zejména kruté zacházení s postavou Ježíše, což se pokládalo za rouhání. Také patent Josefa II. z roku 1784 zakazoval neliturgické pobožnosti. Tradice postupně mizela a uchovala se jen výjimečně. Za definitivní tečku kontinuální tradice lze považovat nástup nacismu a komunismu.
Sebemrskači
Realistickému ukřižování jako na Filipínách se u nás neholdovalo. Pašijová tradice zato souvisí s jiným extrémním jevem – s flagelanstvím. V 16. století se u nás objevují procesí, v nichž se účastníci sami bičovali. Tyto praktiky měli na svědomí jezuité či kapucíni a často po nich následoval i divadelní výstup. Nejprve se flagelanti v Praze setkali s odporem a kritikou. Později procesí přitahovala zvědavé pozorovatele a v lidovém prostředí najdeme vyznavače této formy pokání. Ti, co neholdovali bičování, mohli zvolit jiný způsob, jak se kát. Nosili těžké dřevěné kříže nebo si nasazovali trnové koruny. Po bičování prý někdy následovalo umytí zad octem a solí, což představovalo větší utrpení než samotné údery do zad.
Za pozornost stojí, že na rozdíl od flagelanství jezuité zamítali realistické výjevy ukřižování. Venkovské obyvatelstvo mělo postoj zcela opačný. Když během 17. století přestávají pašije organizovat církevní bratrstva a uvádění se ujímá lidový živel, začíná se Kristovo utrpení ukazovat více naturalisticky. Ne náhodu byla role Ježíše někdy placená. Její představitel si pašije „užil“ takřka se vším všudy. Ve Vrchlabí dokonce herec během představení zemřel! A to se psalo již moderní 19. století.
Role za trest
Díky dochovaným osobním svědectvím si můžeme představit, jak lidové velikonoční hry v polovině 19. století vypadaly: „Diváků bylo požehnaně z celého okolí, z Tanvaldu, Smržovky, Železného Brodu, Semil a také z Němec. Peníze za vstupné se sbíraly do škopků. Přípravy se konaly dlouho a pečlivě. Dojem z představení byl na diváky přímo úchvatný. Při bičování Krista, oblečeného v dlouhé roucho, se z hlediště ozývaly nářky a vzdechy...“, píše kněz jménem Kopal o představení v podkrkonošské obci Zásada a dodává: „Vidím dodnes Máří Magdalenu, jak se procházela po jevišti se spuštěnými vlasy a koketně se zhlížela v zrcátku. Dále vidím farizeje, kteří po Ježíšovi házeli kamením – to byly míče na šňůrkách upevněné. Představitelům historických úloh jména biblických osob zůstala. Od těch dob se říkalo v sousedství: Jdu od Piláta, byl jsem u Jidáše, a jeho dětem se říkalo Jidáščeta.“
Jako pikantní můžeme označit praxi, kdy se role neobsazovaly náhodou. Například ve Vrchlabí hrál Piláta skutečný vládce panství. Marii Magdalénu zosobnila žena, která se dopustila nemanželské rozkoše. Hra tak vlastně trochu sloužila jako pomyslný pranýř. Trest? Nebo spíš způsob, jak dosáhnout pokáním odpuštění? Možná šlo ale také o to, vyměnit si jednou do roka role: například místní dráb dostal během hry nařezáno od svých sousedů. Pašijové hry tak měly někdy podobnou funkci jako středověký karneval, v němž se společenské úlohy převracely.
