Vědci zřejmě konečně odhalili původ nepatrné atmosféry Měsíce

Lunární povrch vypadá na první pohled naprosto prázdně a zcela bez jakékoliv atmosféry. Od osmdesátých let minulého století ale víme, že se nad povrchem nachází velmi tenká a řídká vrstva atmosféry, označovaná jako „exosféra“. Zřejmě jde o produkt nějakých procesů, souvisejících s „kosmickým počasím“, detaily ale až doposud nebyly s jistotou známé.

Výzkumný tým, který vedla Nicole Xike Nieová z Chicagské univerzity a Massachusettského technologického institutu MIT, tvrdí, že odhalil klíčový proces, který je zodpovědný za vznik lunární exosféry a dodnes udržuje její existenci. Podle vědců jde o výsledek procesu vypařování při dopadech meteoritů všech velikostí. Podrobnosti vědci uvádějí v odborném časopisu Science Advances.

Nepřetržité bombardování

Badatelé analyzovali vzorky lunárních hornin, které přivezli astronauté misí programu Apollo. Výsledky analýz potvrzují, že prakticky nepřetržité nárazy meteoritů (v dnešní době spíše jen mikrometeoritů), vedou k vypařování určitých atomů a látek z povrchu. Část uvolněného materiál zmizí do okolního vesmíru, zatímco zbytek zůstává po nějakou dobu těsně u lunárního povrchu, kde tvoří zmíněnou exosféru.

„Jsme přesvědčeni, že jde o definitivní odpověď,“ říká Nieová. „Vše nasvědčuje tomu, že právě vypařování při dopadech meteoritů je dominantním procesem, který je zodpovědný za tvorbu lunární atmosféry. Měsíc je starý téměř 4,5 miliard let a zřejmě po celou tu dobu má podobnou atmosféru.“

Nieová a její tým získali deset vzorků lunárního materiálu, každý zhruba o hmotnosti 100 miligramů. Jde o množství, které by se vešlo do jediné kapky deště. V analýzách se badatelé zaměřili na dva prvky, u nichž lze očekávat, že se při dopadu meteoritu snadno „vypaří“ – draslík a rubidium. Poměr jejich lehkých a těžkých izotopů ve vzorcích potvrdil, že na Měsíci dochází ke zmíněnému vypařování.