Ve znamení mamuta: Co víme o lovcích mamutů obývajících pravěký jih Moravy?

Kopčem. Veverčák. Rváč. Huňáč. Ďarga. Jména hrdinů a padouchů románu Eduarda Štorcha Lovci mamutů si nejspíše vybaví mnozí z nás. A kdo knihu nečetl, určitě si alespoň vybaví ilustrace Zdeňka Buriana. Poněkud spoře, v kůžích oděné postavy s výrazným čelem a ustupující bradou se dnešnímu člověku zrovna nepodobaly… 

Po stopách pravěké tlupy 

Když Eduard Štorch své nejznámější dílo psal, vycházel ze svého nejlepšího svědomí a snažil se je aktualizovat i o nové poznatky. Mezi úplně první verzí knihy nazvanou Člověk diluviální z roku 1907 a románem z roku 1937 je třicet let objevů a změn, které se udály jak ve vědě, tak v Štorchovi samotném. Proč je napsal tak, jak je napsal? V Lovcích mamutů se pokusil zaznamenat historii nejlépe, jak jí rozuměl. I děj zasazoval do lokalit, které důkladně znal: cesta titulní tlupy nevede od břehů Dyje do dnešní Libně náhodou.

Lovci mamutů? 

Štorchovy hrdiny můžeme zařadit mezi příslušníky pavlovienské či o něco pozdější willendorf-kostěnkienské kultury. Ta první nese jméno podle nálezů v obci Pavlov a v přilehlých Pavlovských kopcích. Štorch se názvem své knihy skutečně trefil. Jestli je v něčem pavlovienská kultura unikátní, tak je to vztah k mamutům. Ti sice nepředstavovali hlavní zdroj potravy, ale byli klíčovým zdrojem všeho, co tehdejší člověk potřeboval. 

Mamuta pavlovienci dokázali využít dokonale. Kůže a kožešina posloužily jako oděv i část obydlí, kosti jako stavební materiál, tuk jako palivo. Kly se měnily na sošky, jehly, hroty šípů i oštěpů. Nikde jinde na světě nedošlo k tak úzkému propojení lidí a mamutů, o čemž svědčí i nálezy obrovských sbírek mamutích kostí poblíž lidských sídlišť. Lidem toto propojení svědčilo. Podle stavu zubů dnes odvozujeme, že nikdy netrpěli hladem.

Chytací jámy? 

Ano, podle nejnovějších poznatků pavlovienská komunita sice skutečně mamuty lovila, ale zdaleka to nebyla hlavní součást jejich jídelníčku. Tu představovali spíše vlci, zajíci, sobi a lišky. Nově také víme, že tito lidé nepohrdli ani rostlinnou potravou. Mylná je i oblíbená představa o lovu mamuta do nachystané jámy. Tu dřívější badatelé odvodili ze způsobu, jakým afričtí lovci loví slony na úzkých pralesních stezkách. 

Pro lov na pravěké Pálavě by tento způsob nebyl úplně nejvhodnější. Mamuti měli výrazně větší volnost pohybu – mohli kráčet kamkoli a náročně hloubená jáma na jediném místě z mnoha možných by tak byla k ničemu. A hlavně: kvůli blízkosti ledovce byla země zcela promrzlá. Kopat bez náležitých nástrojů do permafrostu je obtížné až nemožné. K lovu mamutů pavlovienci často využívali terénu – nejjednodušší bylo mamuta zabít z výšky – útokem na hlavu. Zvlněná Pálava k těmto přepadením poskytovala dostatek příležitostí. 

Divoši v kůžích? 

Zcela mylná je také představa spoře oděných „opičáků“. Tehdejší člověk je nám sice vzdálen asi 26 000 let, ale v davu bychom si ho velmi pravděpodobně ani nepovšimli. Na základě nálezů lebek máme přibližné představy o tvářích mužů i žen. Ještě přesnější představu pak máme o tom, jak se oblékali – jak z nálezů, tak i z dochovaných sošek a dalších portrétů. Oděv samozřejmě musel v první řadě plnit ryze praktickou funkci – chránit svého nositele před krutým pravěkým podnebím. 

Užitná hodnota ale nebyla to jediné, co příslušníky takzvané pavlovské kultury zajímalo. Svůj šat zdobili našíváním různých ozdob či pásků, které měly pouze dekorativní funkci. Na jejich oděvech nacházíme tisíce mušliček a jiných drobných dekorací. Praktické i krásné byly různé varianty kožešin: nejčastěji liščích. Elegantní pokrývky hlavy se nám dochovaly i na soškách. Sofistikovaností překvapí i úprava vlasů. Hlavy skutečných lovců mamutů zdobily komplikované copy, drdoly a kratší i delší sestřihy.

Bezvěrci? 

Na celém Štorchově díle se jasně podepsaly i jeho názory. Kritizoval vliv katolické církve na školní vyučování. Tyto názory se promítly i do Lovců mamutů. Nenajdeme v nich jediného duchovního, jediného šamana. Přitom by se dalo čekat, že toto téma Štorcha jako autora spisu Původ náboženství zajímalo. Vypuštění celé duchovní a v podstatě i kulturní roviny života hrdinů je závažným prohřeškem, byť pro dobrodružný román snad pochopitelným. O tom, čemu tehdejší lidé věřili, nic přesného nevíme, ale sošky lidí i zvířat, barevné pigmenty v hrobech tehdejších nebožtíků, rytiny v kosti i hudební nástroje naznačují, že tehdejší lidé měli zájem i o víc než jen o stravu a bydlení.

V duchovních představách pavlovienců hráli nejspíš důležitou úlohu i mamuti. Zda je ale zbožšťovali, či zda se šaman svým oděvem symbolicky do těchto zvířat „převtěloval“, aby přivolal jejich stáda blíže táborům, to jistě nevíme.

Primitivní zbraně? 

Základem úspěšného lovu byla schopnost zvíře vystopovat a následně se k němu nepozorovaně přiblížit. Když se lovec dostal k lišce nebo vlkovi dostatečně blízko, zasáhl ho šípem s pečlivě upraveným prořezávacím hrotem vyrobeným z řady drobných kamínků, případně i s pilkovou úpravou. Ani pokud zvíře přežilo prvotní útok, nemusel lovec nikam chvátat. Zvíře se na útěku samo dále zraňovalo o ostří – lovci stačilo se od něj nenechat poranit. Pro individuální lov menší zvěře tak byl luk naprosto ideální. 

Samozřejmě, vůči mamutovi by taková taktika nestačila, luk a šípy by nedostačovaly. Ke slovu přicházela až nečekaně pokročilá technologie: pavlovienci dokázali nejspíš velmi dlouho vylepšovanými postupy narovnat mamutí kly a vytvořit z nich dlouhé a nebezpečné hroty. Z těch pak připravili oštěpy, kterými na kolos útočili. 

Dlouhé, ostré hroty sice pronikly do těla na relativně malém prostoru, to skutečně důležité se ale dělo uvnitř. Jakmile hrot pronikl dovnitř, převážilo ho ratiště tak, že se hrot začal působením gravitace uvnitř zvířete hýbat a způsobovat rozsáhlá vnitřní zranění. Roztrhané vnitřnosti, vnitřní krvácení, zhroucené plíce... Další pohyb zvířete jen zvětšoval poškození a mamut se tak dostával do situace, ze které nebylo úniku.

Někteří lovci se při slavnostních nebo jinak prestižních lovech mamutů „předváděli“. Aby demonstrovali svou odvahu před všemi přítomnými, lehali si před umírající mamuty. Samozřejmě, podobný risk se nehodil pro každý den, ale z dochovaných vyobrazení lovu soudíme, že už tehdy šlo o záměrně vykonávanou činnost, která měla odvážlivcům přinést vytouženou slávu.