Ve víru turnajů: Rytířství jako výsada šlechty
Ač rytíři pocházeli výhradně ze šlechtického stavu, tak být šlechticem ještě automaticky neznamenalo být i rytířem
Rytířství si musel urozený muž vysloužit svými zásluhami v boji, teprve potom mohl být pasován a přijat do elitního společenství rytířů. V rozvinuté rytířské kultuře sloužil mladý šlechtic nějakou dobu jako panoš, tedy rytířský sluha obvykle u svého příbuzného. Leštil mu zbraně, vodil koně a tím získával zkušenosti.
Výsada aristokracie
Obřad pasování se během staletí vyvíjel a šlo vlastně o iniciaci panoše „učedníka“, který se tímto stával pravým mužem. Nejprve mu pouze někdo ze starších spolubojovníků, či ideálně přímo panovník, obřadně předal zbraň, což vlastně navazovalo na starobylé rituály pohanských Germánů či Slovanů. Později se do toho vložila církev a zavazovala rytíře k čestnému jednání v duchu křesťanských zásad. Církev se obecně snažila rytířskou kulturu co nejvíce dostat pod kontrolu, což se jí ovšem nikdy úplně nepodařilo. Rytířství zůstalo vždy výsadou aristokracie a mnohé zvyky rytířů šly často proti přímým církevním zákazům a nařízením. Nejvýrazněji z nich vyčnívají právě turnaje a jiná „sportovní“ klání, v nichž se provozovalo násilí pro zábavu a to se kněžím nelíbilo.
Dalším příkladem je třeba kurtoazní láska spočívající v obdivu dámy k rytířovi, jenž bojuje v jejím jménu. Podle vzorového příběhu o Lancelotovi a Guenevře šlo totiž o lásku nemanželskou, a přestože ve většině literárních příběhů zůstávala v čistě platonické nefyzické rovině, v praxi se tím často omlouvala vášeň a nevěra, jíž se mnozí rytíři a dámy dopouštěly.
