Varování před jaderným odpadem: Symboly i radioaktivní kočky
Co se stane s jaderným odpadem za deset tisíc let? A nemůže se stát, že na ně nevědomky narazí příští generace archeologů?
Odborníci se pro úložiště vyhořelého paliva snaží vytipovat lokality, které jsou obtížně přístupné a zároveň stabilní v případě zemětřesení. Přesto nelze zcela vyloučit, že archeologové v budoucnosti do těchto míst zavítají a nevědomky spustí zkázu. Radioaktivní záření totiž nedokážeme postihnout smysly a naše dnešní značení nemusejí budoucí generace pochopit. Zmíněný materiál přitom zůstane nebezpečný ještě dlouho: Například poločas rozpadu odpadního plutonia dosahuje 24 tisíc let.
Problém značení úložišť se řeší už od 80. let minulého století. V roce 1981 dostal Američan Thomas A. Sebeok za úkol navrhnout pro skládky jaderného odpadu symbol, jenž by byl srozumitelný i v roce 11981. Jeho řešení však příliš neoslnila: Ať už se jednalo o varovný obelisk s obrázky poukazujícími na následky záření, nebo dokonce o ideu založit jakousi „kněžskou kastu odborníků“, která by varování předávala z generace na generaci.
S dalším netradičním nápadem přišli Françoise Bastide a Paolo Fabbri koncem 80. let: Chtěli do příslušných lokalit vysadit geneticky modifikované „zářící“ kočky, jejichž srst při kontaktu s radioaktivitou změní barvu.
Novější vizi představil také švýcarský jaderný fyzik Marcos Buser, který by varovné signály sestavil z hliněných střepů – jsou trvanlivé, a přitom levné. Každopádně, na konkrétní řešení zatím stále čekáme.
