Vánoce hororové i magické: Kde se vzaly oblíbené svátky klidu a pohody?

Vánoce, svátky patřící k nejdelším svátkům, se slaví od 25. prosince do 6. ledna. Jsou zasvěceny jedné z největších křesťanských událostí  – narození Ježíše v Betlémě – a kromě atmosféry prosycené láskou a rodinnou sounáležitostí jsou doprovázeny pestrou škálou křesťanských a z pohanských dob přetrvávajících tradic. Kde se ale dětmi tak oblíbené svátky vzaly? 

V Bibli nikde zmínku o přesném datu narození Krista nenajdeme – a tak se křesťanským badatelům otevřel široký prostor pro nejrůznější spekulace.  V evangeliu svatého Lukáše je například zmíněno, že v době zrození byli pastýři na pastvině, což napovídá, že to mohlo být pouze v období od března do listopadu.

V prvních stoletích našeho letopočtu  se také někteří křesťané snažili odvodit přesné datum božského zrození pomocí dalších náboženských odkazů – na přesném datu se neshodli, ale většinou je směřovali do jarních měsíců. Například ve spise z roku 243 autor vychází z informace z Mojžíšovy Genesis, podle které Bůh při okamžiku stvoření oddělil světlo od temnoty, a z toho odvozuje, že den i noc musely být stejně dlouhé. To připadalo v  římském kalendáři na 25. března. Podle knihy Genesis Bůh stvořil Slunce čtvrtý den, narození Mesiáše – pro křesťany „Slunce spravedlnosti“ – proto podle těchto propočtů připadá na 28. března.

První dochovaná zmínka o Vánocích jako křesťanském svátku pochází z Říma z roku 336, církev však slaví 25. prosince jako datum Ježíšova narození v Betlémě až od 7. století. 

Krvavé Saturnálie

Původ dnešních Vánoc můžeme hledat již v pohanských oslavách zimního slunovratu (noc z 21. na 22. prosince) spojených s vítáním delšího dne, příchodem tepla a tím i lepších podmínek pro zemědělství. K nejpravděpodobnějším hypotézám patří, že křesťanské Vánoce převzaly prvky tzv. saturnálií – oslav k poctě boha Saturna konaných každoročně v době zimního slunovratu ve starém Římě. Ty se uskutečnily poprvé kolem roku 217 př. n. l. a kromě náboženského účelu měly zvýšit morálku občanů po zdrcující porážce od Kartaginců. 

Římský bůh zemědělství a sklizně, vnímaný rovněž jako nejvyšší z bohů, měl svůj předobraz v řeckém Krónovi, který však všeobecně nebyl pro svoji krutost příliš oblíben. Římané svého Saturna, často zaměňovaného s Chronem (strážcem času), s nímž později splynul v jednoho, již tak negativně nevnímali – možná i proto, že díky němu měli každý rok zaručeny slavnosti plné nezřízených pitek, uvolněné morálky a oproštění od pracovních povinností. Během saturnálií se totiž na pár dnů všechno otočilo vzhůru nohama – otroci a jejich páni si vyměnili role, úřady zely prázdnotou a ani na školách se nevyučovalo. 

Svátek se v nejstarších dobách slavil  pouze 17. prosince a původně přílišným veselím neoplýval zejména pro rodiče malých dětí, které byly krvelačnému bohu znázorňovanému s kosou obětovány ve prospěch úspěšných sklizní příštího roku. Od tohoto zvyku se však postupem času upustilo a oslavy se z jednoho dne rozšířily na sedm, později se prodloužily dokonce až do 30. prosince. Byly naplněny všeobecnými veselicemi a pitkami, nevázanou zábavou, gladiátorskými zápasy a také všeobecným obdarováváním. Dávaly se hlavně svíčky jako ochrana před temnými dny.

Zrození Dažboga

Oslava Vánoc spojená s obdarováváním během Štedrého večera dne 24. prosince se do našich zemí dostala a masově rozšířila až v 19. století.  K tradicím, které každoročně dodržujeme, neodmyslitelně patří zdobení vánočního stromku, vystavení jesliček a pečení vánočního cukroví nebo koledy. 

Jesličky se poprvé objevily už v roce 1560 v pražském kostele svatého Klimenta, vánoční stromek se k nám dostal mnohem později – počátkem 19. století. Původně byl navíc výsadou bohaté šlechty a teprve postupem času se objevil i v měšťanských rodinách. 

Kořeny vánočního stromku však sahají možná mnohem dále – až ke starým Slovanům. Také oni měli slavnosti spojené se zimním slunovratem, kdy oslavovali zrození boha Slunce Dažboga. V den slunovratu přinesl pán domu ještě  za svítání z lesa dubové poleno tzv. badnjak (nebo bădnik), které bylo pro větší magický efekt potíráno medem nebo vínem a poté zapáleno. Při troše fantazie tak dostáváme velmi primitivního předchůdce současného stromku.

TIP: Příběh vánočního stromu: Kdy se v Čechách objevil poprvé

Ale vraťme se k našim slovanským předkům – za soumraku téhož dne pak začala slavnostní večeře, jíž se podle víry starých Slovanů účastnily i duše zemřelých. Na slavnostní tabuli se rozkrajovala jablka symbolizující zdraví, nesměly chybět ořechy jako symbol hojnosti. Tato symbolika stejně jako například věštění budoucnosti z odlitků olova u nás přetrvalo dodnes. Na rozdíl od kapra s bramborovým salátem však v dávných dobách Slované servírovali jako hlavní chod obyčejný bochník chleba nebo zvláštní kulatou oplatku ve tvaru slunce.