Válka na 38. rovnoběžce (1): Američané v Koreji 1950–1953

Na konci druhé světové války dosáhly americké ozbrojené síly zcela nevídaného rozmachu. Po skončení bojů ale nastal čas vrátit se do mírových poměrů. Miliony mladých mužů mířily domů a jen málokdo z nich chtěl zůstat v armádě. Místo výcviku a kasárnám dali přednost raději civilnímu životu a snažili se na válku zapomenout. Divize snižovaly počty na mírové stavy a výcvik stagnoval.

Pozemní síly se proto v druhé polovině 40. let příliš nerozvíjely. Jednotky rozmístěné v Japonsku a Evropě plnily spíše policejní a okupační úkoly. Z toho důvodu se většina inovací, ať technických nebo taktických, týkala letectva, v němž nastupovaly do služby proudové letouny. Pozemní jednotky používaly vybavení z válečných rezerv a generalita neviděla důvody k větším investicím do nových zbraní. Důstojníci a seržanti sice měli bojové zkušenosti, ale zvláště v Japonsku nebyl prostor na nácvik boje s podporou dělostřelectva a letectva.

Začátek konfliktu 

Po pěti letech míru se ve východní Asii znovu rozhořela válka. Dne 25. června překročila severokorejská vojska hranice a vpadla do Jižní Koreje. Jihokorejská armáda zaostávala za tou severokorejskou jak ve výcviku, tak i v technice. Naproti tomu komunističtí vojáci dostali zbraně od Sovětského svazu, který se sice oficiálně ze země stáhl, ale nadále ji považoval za svoji sféru vlivu.

Nejdůležitější severokorejskou zbraň představovalo 150 tanků T-34/85 nasazovaných k prolomení obrany nepřítele a k rychlému postupu do jeho týlu. Když severokorejské jednotky zaútočily přes 38. rovnoběžku na jih, nebylo prakticky v silách jihokorejské armády se jim postavit. Celá obrana se rozpadla a demoralizovaní vojáci spolu s civilisty utíkali na jih.

Obr se probouzí

Po vyhlášení bojového poplachu se americké jednotky v Japonsku urychleně připravovaly k leteckému přesunu do Koreje. První Američané se dostali do boje 5. července 1950 u Osanu jižně od Soulu, když vojáci plukovníka Smithe zaujali postavení protitankové léčky. Čtyři stovky mužů podporované dělostřeleckou baterií použily sice správnou taktiku, ale zklamalo zásobování – děla měla pouze šest průbojných nábojů na hlaveň a pěchota disponovala pouze 60mm bazookami. Američané brzy zjistili, že to na pancíře T-34 nestačí, a pěšáci se proto snažili zasahovat pojezdová kola a pásy, aby obrněnce alespoň zastavili.

Několik jich sice poškodili, ale většina tanků minula jejich postavení a postupovala dál, proto se museli Američané rovněž stáhnout. Při ústupu se objevily fatální nedostatky v komunikaci s vlastním letectvem, tedy v oblasti, kterou měla US Army za předchozí války dokonale propracovanou. Taktické letectvo omylem útočilo na vlastní kolony a neexistovala žádná možnost, jak je odvolat, takže vojáci se vztekle ptali, na které straně vlastně letectvo bojuje.

Pusanský perimetr

Území držené Jihokorejci a Američany se stále zmenšovalo, až v září 1950 kontrolovali jen oblast širokou několik desítek kilometrů okolo přístavu Pusan, kam mířily lodě a letouny se zásobami a vojáky. Američané kolem města urychleně budovali obrannou linii, protože jeho pád by vedl k úplné porážce. Důstojníci, kteří prošli světovou válkou, se spoléhali spíše na pružný manévrový boj než na souvislou obrannou linii, pro jejíž udržení stejně neměli dostatek vojáků. 

Tato taktika kladla velké nároky na koordinaci dělostřelectva a letectva. Ve vybrané oblasti se na vyvýšeninách zakopaly jednotky pěchoty, aby kontrolovaly co největší území a udržovaly spolu spojení vysílačkami. Tyto obranné uzly se vzájemně mohly krýt střelbou. V určité vzdálenosti za nimi zaujalo pozice dělostřelectvo, které podporovalo palbou několik obranných uzlů a dostávalo palebné prvky a korekce od předsunutých pozorovatelů.

Protitanková děla byla rozmístěna za pěchotou tak, aby dokázala rovněž vést palbu do několika sektorů. Jako mobilní záloha sloužily jednotky středních tanků a samohybných děl, které měly při průlomu do obrany zaútočit z boků na útočící proudy, průlom uzavřít a proniknuvšího nepřítele zničit v manévrovém boji.

Nepřítel zastaven

Když obránci první sled zastavili a nepřítel se chystal nasadit posily, přivolal americký velitel letouny, které zaútočily na nástupní oblasti vojsk a rozvrátily jejich svazky ještě předtím, než vyrazily do útoku. Taková byla teorie, jenže během ústupových bojů se zjistilo, že dělostřelci jen s obtížemi zasahují určené cíle, systém spojení se rozpadal a koordinace s letectvem také příliš nefungovala. Naštěstí pro Jihokorejce však vstoupilo do hry několik neočekávaných prvků.

Pokračování: Válka na 38. rovnoběžce (2): Američané v Koreji 1950–1953

Vojáci dostali nové protitankové zbraně M20 „superbazooka“ ráže 88,9 mm, které už spolehlivě ničily severokorejské tanky. Obávané tanky T-34/85 stále častěji vyřazovaly poruchy, s nimiž si osádky nevěděly rady, navíc Severokorejcům chyběly opravárenské dílny. Konečně také začínaly přicházet zásoby protitankové munice, bezzákluzové kanony a hlavně nové tanky M26 Pershing, které byly sovětským strojům důstojným soupeřem. Obranná linie před Pusanem vydržela.