Válčení na sekeru: Zadlužení států účastnících se první světové války (2)

Nělichotivá finanční situace, i když v mnoha ohledech ještě horší než u dohodových spojenců, panovala v Itálii. Země čelila značnému zadlužení již před rokem 1914 a při vyjednáváních se zástupci Dohody ohledně vstupu apeninského království do války nezapomněl Řím opakovaně zdůrazňovat potřebu výrazné finanční pomoci.

Předchozí část: Válčení na sekeru: Zadlužení států účastnících se první světové války (1)

Pád liry

Již před zapojením do konfliktu nakonec Itálie obdržela od Britů půjčku 50 milionů liber, ale sebevědomé představy o rychlém vítězství vzaly rychle za své a země musela žádat spojence o další a další peníze. Po porážce u Capporetta (říjen 1917) navíc Italové přistoupili k obrovským emisím válečných dluhopisů spojených s masivní reklamní kampaní.

Po válce dluh těžce dolehl na bedra obyvatel země, když italská lira do roku 1921 ztratila dvě třetiny své hodnoty a platy klesly zhruba o pětinu. V rámci úsporných opatření pak vláda privatizovala množství státních podniků, jako třeba telefonní společnost, a také upustila od sociální podpory nejnižším společenským vrstvám. Tato opatření přesto nestačila a země v roce 1932 prostě přestala své zahraniční závazky splácet s tím, že na to nemá prostředky.

Když si půjčuje císař pán

Zvláštní systém financování válečného úsilí zvolilo Rakousko-Uhersko. To již od léta 1914 jednak emitovalo vysoké objemy bankovek a jednak vypisovalo válečné půjčky, které nejprve dobrovolně, poté povinně upisovali občané. Státní dluhopisy nabízeli obyvatelům státní úředníci, učitelé, představitelé samospráv a někdy i duchovní. Když chtěl voják delší dovolenou, musel koupit státní dluhopisy.

Nakonec se povinné půjčky staly součástí všedního života, jak vzpomínal kronikář obce Dřínov: „Jednotlivci a obce byly nuceny upisovat válečné půjčky. Na počátku byly půjčky dobrovolné, ale brzy se staly povinnými, ba nucenými. (…) Upisování se provádělo hotovými penězi nebo splátkami.“ Kdo na nákup státních dluhopisů neměl, musel si půjčit, ostatně plánovaný 5% výnos válečných půjček motivoval řadu lidí, aby to udělali dobrovolně.

Pro dobrotu na žebrotu

Nastávala tak situace, kdy stát vydával peníze, které skrze Rakouskou banku půjčoval komerčním bankám. V těch si následně půjčovali občané a kupovali za ně státní dluhopisy, z jejichž výtěžku monarchie nakupovala válečný materiál. Ve výsledku tak stát přenesl dluhy na obyvatele, kterým zbyla pouze naděje, že po vítězství dostanou své peníze zpět. To se nakonec nestalo a řada lidí tak nejenže přišla o své úspory, ale dokonce se nuceně zadlužila, aniž kdy později dostala jakoukoliv kompenzaci.

Rozpad Rakouska-Uherska však udělal čáru přes rozpočet nejen jeho věřitelům. Ostatně nemalé předválečné dluhy monarchie si rozdělily nástupnické státy včetně Československa. Zhroucení podunajské říše také zkomplikovalo plán některých spojeneckých zemí naúčtovat vlastní výdaje poraženým. Československo, Jugoslávie či Polsko ale náležely de iure k vítězům války, a proto se na ně nedaly uvalit reparace. Západní spojenci tak přišli se šalamounským řešením – namísto nich musely nově vzniklé státy platit takzvaný „poplatek za osvobození“ (Contribution a’ la dette de liberation), který v případě Československa činil asi pět miliard korun.

Nedobytné carské pohledávky

Francouzská republika poskytla za války i v letech před ní obrovské půjčky na modernizaci a dozbrojení armády svému ruskému spojenci. V průběhu konfliktu dluhy Petrohradu vůči Paříži ještě narostly a navíc do země putovaly také stamiliony liber z Británie. Bolševická revoluce (listopad 1917) však významně zamíchala kartami. Na jedné straně noví páni země nikomu nic splácet nehodlali (ani moc neměli z čeho), na straně druhé jednoznačně stáli o další přísun peněz ze západu. Zároveň se také nezapomněli přihlásit o svůj podíl na válečných reparacích.

Také z toho důvodu projevili bolševici ochotu o případném vyrovnání alespoň jednat. Na konferenci v italském Janově v roce 1922 souhlasili s případným přiznáním válečných dluhů, pokud půjdou pokrýt z německých reparací – jinými slovy souhlasili s tím, že uznají jejich existenci, pokud si je spojenci dokáží vynutit na poraženém Německu. Dále připustili jednání o předválečných závazcích, pokud západní velmoci zaplatí Rusku škody způsobené intervencí za občanské války. Jednání nakonec pochopitelně vyzněla do ztracena a jediným výstupem konference se tak stala dohoda z Rapalla o spolupráci mezi Ruskem a Německem.

Evropa nesplácí

Obrovské finanční nároky konfliktu však pochopitelně dopadly na všechny země účastnící se Velké války. Různé formy půjček a úvěrů využívalo také Německo, které pouze prodejem dluhopisů získalo na válečné úsilí přes deset miliard marek. Veškeré dluhy však dalece překonaly reparace, které na zemi uvalili vítězové.

TIP: Rozhádaní dohodoví spojenci: Podmínky příměří pro císařské Německo

Na válečné výdaje i na podporu spřátelených mocností si ale od svých občanů museli půjčit i Američané. Pozdější neschopnost řady států splácet vedla k tomu, že USA přestaly evropským státům půjčovat. Během druhé světové války ale otočily o 180 stupňů – půjčovaly Velké Británii a Sovětskému svazu bez naděje na to, že peníze ještě někdy uvidí.