V soukolí osamělé společnosti (1): Japonsko svírá epidemie samoty a přepracování

Nekompromisní systém kladoucí na první místo vzdělání a kariéru sice po válce pomohl Japonsku vybudovat třetí největší ekonomiku světa, ale nyní se zdá, že ukazuje svou odvrácenou stránku. To, co platilo pro generace rodičů – tedy že vynikající studijní úspěchy automaticky přinesou dobré místo a společenské postavení – se během ekonomické recese v 90. letech zlomilo a dnes už s podobnou jistotou počítat nelze. Daň za to platí potomci, kteří narážejí na bariéru konzervativního smýšlení a stále čelí obdobným očekáváním jako kdysi jejich rodiče.  

Přijímačky pro kojence 

Tlak na výkon začíná již v útlém věku. Chtějí-li rodiče zajistit svým ratolestem zářnou budoucnost, musejí na tom pracovat už před nástupem do školy: Získat místo v nejlepších školkách, respektive jeslích znamená pro batolata absolvovat sérii zkoušek, z nichž se pak mladí Japonci nevymaní až do dospělosti. Aby dosáhli vytouženého přijetí na jednu z prestižních univerzit, je dokonce běžné, že si po střední škole vezmou na přípravu k přijímačkám rok volno.

Na mnohé z nich přitom po tu dobu přísně dohlížejí matky, jež považují úspěch syna či dcery za osobní satisfakci a v ostatních rodičích vidí konkurenci. Jsou dokonce ochotné podvádět, jen aby pro svou ratolest získaly nejlepší místo. Oblíbenou praktikou je předstírat před ostatními, že se potomek učí méně než ve skutečnosti: Například ho pošlou studovat do obýváku a v jeho pokoji zhasnou, aby si sousedé při pohledu z ulice mysleli, že dítě spí. Pro spolužáky jde o signál, že také oni mohou ve své snaze polevit – a k jejich překvapení pak dotyčný „ulejvač“ u zkoušek zazáří, zatímco oni zůstanou daleko za ním. 

Ostrá konkurence ovšem panuje i přímo mezi žáky. Školství v zemi vycházejícího slunce možná patří mezi světovou špičku, co se týká vzdělávacích osnov, ovšem atmosférou ve třídách se chlubit nemůže: Už šestým rokem roste počet nahlášených případů šikany, přičemž lze očekávat, že realita bude ještě násobně horší. Žáci u svých vrstevníků nemilosrdně trestají jakoukoliv odlišnost, ať už jde o vzhled, či studijní výsledky; záminkou se mohou stát nabarvené vlasy i místo původu. S šikanou se podle předloňské studie japonského ministerstva školství setkalo 83 % škol. Každoročně pak až dvě stovky dětí v důsledku vyhroceného pronásledování spáchají sebevraždu.

Zakuklená generace

Pro řadu mladých mužů a žen (podle odhadů se problém týká obou pohlaví přibližně stejně) se řešením stalo úplné odříznutí od světa: Jednoho dne se zkrátka zavřeli ve svém pokoji a od té doby už nevyšli. V roce 1998, kdy se o fenoménu poprvé začalo hovořit nahlas, pro ně psycholog Saitó Tamaki vytvořil termín „hikikomori“, doslova „odtržení“. Za časovou hranici pro stanovení uvedené „diagnózy“ považuje odborník šest měsíců v izolaci. Může se to zdát hodně, ve skutečnosti ovšem většina hikikomori setrvává v ústraní celé roky, ne-li dekády. Obávají se dokonce i kontaktu s vlastní rodinou, takže si mnozí navykli spát přes den a aktivní jsou po nocích. Pokud si potřebují dojít například pro jídlo, počkají, až zbytek domácnosti usne. Jinak se jejich denní náplň vesměs odehrává ve virtuálním světě – čas tráví na internetu, hraním počítačových her či sledováním televize. 

Nejde přitom o ojedinělé případy: Před deseti lety vláda opatrně připouštěla, že takto žije 700 tisíc lidí. Podle odhadů z roku 2019 je jich už přes 1,5 milionu. Neoficiální zdroje však říkají, že se jedná o pouhou špičku ledovce. Například podle Tamakiho se problém může týkat víc než dvojnásobného počtu Japonců, jelikož se rodiny většinou stydí o poustevnickém potomkovi hovořit, a málokdy tak vyhledají odbornou pomoc.

Rapidně rostoucí množství hikikomori představuje reálnou hrozbu, kterou se chtě nechtě musela začít zabývat vláda: Před pěti lety si nechala vypracovat studii, z níž vyplynulo, že víc než třetina „odtržených“ tráví v izolaci už přes sedm let. Jejich průměrný věk se zvýšil z 21 roků na 32, ovšem první z nich se objevili během 90. let a dnes se ocitají ve středním věku. Přibližně za deset let tak začnou jejich rodiče – tedy dosavadní živitelé – stárnout a umírat. A co se stane potom, nikdo neví.

Profesionální kázání

Podle psychologů je třeba začít celý problém rozplétat právě u rodičů. V mnoha případech totiž bývá spouštěčem výchova. Ve chvíli, kdy potomek nevyhoví příliš vysokým požadavkům, zareaguje rodina nevhodně a obviní ho z pošpinění jména. Když se pak mladý člověk raději izoluje, vyloží si to rodiče jako osobní selhání ve výchově. Bývá pro ně ostudou si přiznat, že se jejich ratolest nevydala vytyčenou cestou, a návštěvu odborníka proto raději odkládají. Místo toho zkoušejí potíže řešit po svém, případně s pomocí „profesionálů“: Obyvatelé dvoumilionové Nagoji mohli před časem využít služby soukromé firmy, jež nabízela, že do pokoje teenagera „vtrhne“, uštědří mu pořádné kázání a z místnosti jej třeba i násilím vyvleče. 

TIP: Asexuální generace: Asijská ostrovní velmoc ztratila zájem o lásku

Podobně razantní zákrok je však podle odborníků stejně nebezpečný jako zcela opačný přístup, tedy přehlížení problému. Dítě se ve svém domácím úkrytu trápí: Čím déle se vyhýbá společnosti, tím hlouběji se do potíží noří a únik ze spirály pak bývá obtížnější. Je-li možné z ní nějak vystoupit, musejí k tomu přispět obě strany, neboť základ spočívá v aktivní podpoře blízkého okolí. Teprve po zvládnutí náročné fáze napravení vztahu s rodiči může následovat terapie, jež ovšem obnáší opuštění bytu – krok, který je pro mnohé hikikomori zpočátku neuskutečnitelný.