V sevření ledové kry: Jak u severního pólu bojoval o život český vědec František Běhounek

Roku 1925 se Roald Amundsen vydal v hydroplánu Dornier-Wal na přelet severního pólu, ale havaroval. Věhlasný dobrodruh se však nenechal odradit a hned v následujícím roce zkusil štěstí znovu: Namísto dvoumotorového letounu ovšem zvolil vzducholoď Norge. S posádkou, k jejímž členům patřil také italský konstruktér stroje Umberto Nobile a český fyzik František Běhounek, vyrazili z Říma. Jejich poslední zastávkou před pokusem o přelet nad točnou se staly Špicberky. Běhounek tam sice vystoupil, ale zanechal na palubě své měřicí přístroje, jejichž pomocí hodlal zkoumat „vodivost vzduchu“. Jedenáctého května pak začala 36hodinová výprava, při níž Amundsen se zbytkem dobrodruhů pól pokořili a bezpečně se vrátili zpět.

Norský polární badatel si užíval historický úspěch, ale slávu a vyznamenání si od své země vysloužil také Nobile: Ve druhé polovině 20. let již Itálii ovládala fašistická strana Benita Mussoliniho a ta konstruktéra nejen vyznamenala, ale zároveň mu udělila čestné členství. Dobrodružství, jež se obešlo bez katastrofy a které poháněl vrchol italského inženýrství, představovalo pro partaj ideální propagandu. Když tedy Nobile projevil touhu letět k pólu znovu, ale tentokrát na vlastní pěst bez Amundsena, Mussolini ho nadšeně podpořil.  

Znovu a lépe?

Práce na nové vzducholodi, nazvané v souladu s propagandistickým účelem Italia, se završily již v roce 1927. Plánovala se nová trasa a sestavovala se posádka, která nakonec čítala 18 členů. Opět se do ní zařadil i Běhounek, tentokrát však hodlal letět až nad pól. 

Stroj odstartoval 15. dubna 1928 z domácí základny v Miláně a mimo jiné vezl 7,7 t zásob potravin a paliva. První zastávkou měl být německý Stolp (dnešní Słupsk), kde také po 30 hodinách boje s povětrnostními podmínkami dosedli. V Sudetech na vzducholoď hned několikrát udeřilo zničující krupobití a údajně musela kličkovat i mezi blesky. Když se tedy na obzoru konečně objevilo kýžené město, spotřebovala již Italia většinu paliva. Přistála pak natolik poničená, že opravy trvaly deset dní.  

Bouře neutichá

Ve Stolpu stroj kotvil až do 3. května. Osm hodin po dalším startu pak minul švédský Stockholm, ale posléze jej špatné počasí odklonilo z vytyčené trasy na východ do Finska. Posádka se rozhodla přistát ve Vadsø na samém severu Norska a počkat, až se živly uklidní: 5. května už bylo nebe relativně čisté a po zhodnocení, že plavidlo neutrpělo žádné závažné škody, bylo možné pokračovat dál. 

I během následující cesty zasáhly vzducholoď silné větry a v posledním úseku jí selhal jeden z motorů. Posádka však situaci zvládla a 6. května dosáhla Královské zátoky na Špicberkách. Tam na ni již čekala podpůrná loď Città di Milano pod vedením kapitána Giuseppeho Romagny Manoji.

Tam a zase zpátky 

Z bezpečí pevniny naplánoval Nobile hned tři polární lety a na první z nich se opravený stroj vydal o pět dní později. Jako by však výprava byla od samého počátku prokletá, i tentokrát cestu zhatilo počasí: Kabely, kterými se vzducholoď ovládala, se v krutých mrazech začaly třepit. Pouhých osm hodin po startu se tak dobrodruhové museli vrátit na základnu a následující čtyři dny vyčkávali na vhodné povětrnostní podmínky. 

Podruhé vyrazili 15. května a počasí jim konečně přálo: Azurové nebe a vynikající viditelnost prodloužily let na úctyhodných 60 hodin, během nichž Italia absolvovala asi 4 000 km. Z vědeckého hlediska šlo o zlatý důl, neboť odborníci na palubě shromáždili cenná meteorologická i geografická data. Běhounek navíc zkoumal sílu elektromagnetického pole, měřil pólovou radioaktivitu – a zároveň jako první Čech v historii přeletěl nad severní točnou. Z výpravy se nadšená posádka vrátila časně ráno 18. května.

Sázka na nejistotu

Po pěti nezbytných dnech oprav a odpočinku vyrazila Italia na svou poslední polární cestu, při níž hodlala letět podél grónského pobřeží. Díky silným zádovým větrům dorazila k pólu za pouhých 19 hodin. Když pak měli vědci dostatek naměřených dat, klesl stroj níž, načež posádka půdu pokropila barvami italské vlajky a také dolů shodila kříž věnovaný papežem Piem XI. Poté zamířili zpět ke Špicberkám. 

Jenže silný vítr, který jim dřív pomáhal, se při návratu proměnil v nepřekonatelnou překážku. Nobile rychle spočítal, že aby se dostali do bezpečí, potřebovali by zásoby alespoň na 40hodinový let – a ty neměli. Zvažovali proto otočit stroj opačným směrem a letět do Kanady. Švédský meteorolog Finn Malmgren však kapitána na základě svých propočtů přesvědčil, že by měli držet kurz: Tvrdil, že se vítr uklidní a cesta už proběhne bez problémů. 

Lehčí než vzduch

Po 24 hodinách v silném protivětru a houstnoucí mlze bylo jasné, že Malmgrenova předpověď nevyšla. Italia se nacházela teprve v půli cesty domů a led se tvořil nejen na trupu, nýbrž i na vrtulích, postupně se z nich odtrhával a poškozoval balon. Posádka tak měla napilno s opravami. Situace se změnila v kritickou, když se zaseklo ovládání výšky a stroj začal klesat. Nobile tou dobou již víc než 48 hodin nespal a podle mnohých odborníků se právě tehdy v únavě dopustil chyby, jež osud výpravy zpečetila: Nařídil vypnout motory a bez nich Italia vystoupala nad mraky do výšky 910 m n. m. 

Zhruba půl hodiny poté se koupala ve slunečních paprscích, které led rozpustily. Jenže vodík v balonu se začal zahřívat, rozpínal se a bezpečnostními ventily unikal ven. Když se pak vzducholoď vrátila do stabilní letové hladiny ve výšce 300 m, nebyla už dost nahuštěná, aby se udržela ve vzduchu. 

Navždy ztracena

Zadní část stroje začala klesat, a když se jej ani s vypětím všech sil nepodařilo stabilizovat, bylo takřka jisté, že posádku čeká tvrdý náraz na povrch. Nobile proto nařídil opět vypnout motory. Než ovšem stihli muži ve ztížených podmínkách zareagovat, zavadila řídící kabina o ostrý vrchol ledovce, který ji roztrhl a nakonec zcela oderval. Přímo při neštěstí vypadlo ze vzducholodi devět lidí včetně Nobileho a Běhounka. Neovladatelná Italia zbavená části zátěže začala stoupat a zbytek posádky v ní zůstal uvězněn.

Podle některých zdrojů ti, kdo ze stroje vypadli, vděčili za přežití z velké části mechanikovi Ettoremu Arduinovi: Pod tlakem se údajně zachoval jako hrdina a vyhazoval ze vzducholodi vše, co by se trosečníkům na zemi mohlo hodit. Sám se však již zachránit nedokázal a odletěl s Italií neznámo kam – její trosky se nikdy nenašly. Nicméně podle jiných dokumentů se zásoby z paluby při havárii jednoduše vysypaly. 

Naše volání nikdo neslyší

Faktem zůstává, že když se trosečníci vzpamatovali z šoku a uvědomili si vážnost situace, našli v bezprostředním okolí roztroušeno dost zásob, aby nezemřeli hlady ani neumrzli: Postupně se jim podařilo objevit 129 kg jídla, které je mohlo udržet při životě až 45 dní. Ve výbavě měli dokonce signální pistoli, ale bílý kouř nebyl v arktických pláních příliš užitečný… 

O tom, co se na kře odehrálo, vznikla řada knih i filmů. Každý „dokument“ si přitom ponechal prostor pro dramatizaci a pravdu si lehce přizpůsobil. Například spojař Giuseppe Biagi při neštěstí zachránil vysílačku. Někteří tvrdí, že pád přečkala bez úhony a muži vysílali nouzový signál hned poté, co postavili anténu. Jiné zdroje uvádějí, že se v přístroji rozbil diamantový rezistor a právě Běhounek navrhl nahradit jej grafitem z tužky. Další příběhy zmiňují nefunkční kondenzátor, který polárníci opravili pomocí staniolu od čokolády. Každopádně vysílačku uvedli do chodu velmi rychle, signál však dlouhé dny nikdo nepřijímal – teprve po týdnu marných pokusů ho zachytil radioamatér Nikolaj Schmidt z vesnice Vochma vzdálené 2 500 km.

Kapitán má přednost

Tou dobou se naštěstí po posádce již dávno pátralo: Hned 25. května totiž kapitán Romagna Manoja požádal o pomoc Norsko, najal dvě velrybářské lodě a vyrazil na moře. Následně se rozběhla mezinárodní akce, byla však velmi nekoordinovaná. Kra s trosečníky se navíc postupně pohybovala, a hledané muže tak poprvé spatřil až 20. června italský pilot Umberto Maddalena. Posléze se podařilo shodit nešťastníkům dodatečné zásoby a započala snaha dostat je do bezpečí. 

Jako první u nich přistál švédský pilot Einar Lundborg: Přesvědčil zraněného Nobileho, že má přednost, a odletěl s ním na Špicberky. Jenže když se vracel pro další členy, sám havaroval a zůstal uvězněn na ledové kře. Skutečné záchrany se tak trosečníci dočkali až 12. července, kdy pro ně připlul sovětský ledoborec Krasin. 

Vzducholodě pro Sověty 

Za neúspěch vyloučila italská vláda Nobileho z armády. Začal proto pracovat pro Sověty a své návrhy vzducholodí s nimi dál vylepšoval. Poté vyučoval na univerzitě v americkém Illinois, za druhé světové války se vrátil do Říma a dočkal se rehabilitace. Zemřel 30. července 1978 ve věku 93 let. 

TIP: Ernest Henry Shackleton: Odvážný polárník, který si vždy našel cestu

František Běhounek napsal o pádu Italie a dnech strávených v arktické pustině knihu Trosečníci na kře ledové, později vydanou pod názvem Trosečníci polárního moře. Po expedici se vrátil k přednášení na Karlově univerzitě a věnoval se vědecké práci. Stal se docentem v oboru radioaktivity a atmosférické elektřiny, dál vedl Státní radiologický ústav či katedru dozimetrie ionizujícího záření na ČVUT. Jeho bibliografie čítá 65 knih všemožných žánrů a bezpočet článků pro časopisy. Zemřel 1. ledna 1973 v Karlových Varech, bylo mu 74 let.