V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (4)

Do první světové války se na všech stranách zapojilo asi osm milionů koní a bezpočet oslů i mul. Jen na západní frontě zahynul zhruba milion koní, přičemž obzvláště fatální byly pro zvířata i vojáky takzvané opotřebovávací bitvy – kupříkladu u Verdunu zemřelo v jednom dni neuvěřitelných 7 000 koní, z toho 97 zabil jediný výbuch granátu.

Děsivé oběti 

Dle dochovaných statistik měli koně v bitvách vyšší úmrtnost než muži, neboť představovali rozměrnější a snazší cíle. Neviděli-li vojáci šanci na ukořistění cenných zvířat, často je raději pozabíjeli, aby snížili mobilitu nepřítele. Ačkoliv bojový význam koně klesal, jeho hodnota na bojišti – i vzhledem ke stále obtížnějšímu nahrazování uhynulých kusů – zůstávala vysoká.

Zřejmě až do roku 1917 velitelé v mnoha útvarech dokonce podřízeným vštěpovali, že smrt zvířete znamená pro jednotku větší taktickou ztrátu než padlý voják. Koně se vedle tažení artilerie, sanitních vozů a zásob totiž osvědčili i při průzkumu nebo kurýrní službě. Mezi příčiny smrti zvířat nepatřila zdaleka jen válečná zranění jako zastřelení, pobodání, zasažení výbuchem, bojovým plynem či plamenometem. Koně umírali i vyčerpáním, utopením či uvíznutím v bahně a kráterech, stejně jako hladem a žízní, na infekce, onemocnění dýchacího ústrojí, kožní choroby a další problémy způsobené podmínkami na frontě.

K veterinářům, farmářům i na jatka

Velká část zvířat ostatně nezemřela sama, nýbrž padla kulkou vlastních vojáků – zejména pokud léčba a rehabilitace nebyla možná, případně neexistovala-li možnost dopravit je do bezpečí. Přesto koňské nemocnice, polní veterinární ambulance a rehabilitační centra existovala a prošla jimi velká část zvířat zapojených do jatek Velké války. Zdaleka ne všichni koně, kteří se dožili listopadu 1918, dostali šanci na další klidný život.

Mnohá zvířata vlastní jednotky zastřelily, prodaly na jatka či na práci třeba v zemědělství. Koně nemuslimských armád operujících v muslimských zemích vojáci zabíjeli v prosté snaze ušetřit je zneužívání z rukou těch, o nichž předpokládali, že by se zvířaty zacházeli špatně. To vše se v těžké době těsně po konci války jevilo jako pohodlnější než o vyčerpané koně dále pečovat a převážet je tisíce kilometrů zpátky do domovských zemí. Návrat často ztěžovala i přísná karanténní opatření. 

Mezi válkami 

Ve 20. letech se ústup od používání zvířat k přemisťování zbraní, vojáků a vojenského materiálu ještě zvýraznil. Postupoval ruku v ruce s celkovou modernizací techniky, dopravy a průmyslové výroby směřující k mechanizaci. V meziválečném období konstruktéři výrazně pokročili ve zdokonalování vozidel pro pohyb v terénu, kdy se kupříkladu objevil pohon všech kol a masově rozšířilo užití pásových dopravních prostředků. Přesto se koně pro přepravu jednotek poměrně široce užívali i za druhé světové války, zejména v členitém terénu Blízkého východu.

Ačkoliv Velká válka přinesla soumrak kavalerie na bojišti, sehrála bojová jízda – byť ve značně redukované podobě – svou roli i v letech 1939–1945. Kupříkladu Rudá armáda nasadila celkem asi 3,5 milionu koní a německá kolem 2,75 milionu – tedy dokonce více než vilémovské císařství v první válce. Příčinou tohoto paradoxu se však nestaly teze o větší efektivitě koní oproti moderní technice, nýbrž prostá nutnost. V situaci, kdy automobilové továrny pod státním dohledem zaměřovaly svou výrobu spíše na akutně potřebné tanky a letadla, museli transportní roli místo chybějících automobilů a tahačů často opět převzít koně. Tvrzení, že Velká válka přinesla soumrak kavalerie, tak sice platí, ale nelze ho chápat absolutně…