V sedle proti kulometům: Soumrak kavalerie za Velké války (3)

Podle některých názorů přispěla k dlouhému setrvávání ve víře o využitelnosti kavalerie, a tudíž i k mnoha katastrofám jízdních jednotek, zastaralá taktická dogmata vysokých důstojníků většiny armád. Tito často již staří muži se nedokázali poučit z vývoje vojenských střetů druhé poloviny 19. století, přičemž svou roli sehrál i zkostnatělý a přežitý obdiv k jezdectvu, vojenským přehlídkám a fenoménu důstojnictví, jenž se v době vypuknutí války stále silně projevoval.

Vzhledem ke sdíleným chybám prodělaly podobnou zkušenost co do nasazení kavaleristů všechny hlavní mocnosti. Zákopy podvázaly možnosti manévru, a když už se jízda dostala do boje, roztrhala ji na kusy palebná síla kulometů a děl ládovaných tříštivou či kartáčovou municí. Na bojištích se poprvé objevily též bojové plyny nebo plamenomety, proti nimž se vojáci sebe i své koně za bolestných ztrát teprve učili chránit. 

Fronta plná nebezpečí

Kromě ničivé síly zbraní čelili koně také dalším nástrahám a rizikům. Při budování zákopových linií se zhusta používaly překážky z ostnatého drátu, který brzdil útoky pěchoty i kavalerie. Pro obě složky se staly zákeřnou pastí – muži i koně se do drátu často zamotali a uvízli v něm. Obzvlášť zvířata v takové situaci panikařila a při snaze se vyprostit většinou utrpěla hluboké tržné rány. I když se koním podařilo uniknout, zranění se v nevalných hygienických podmínkách fronty obvykle zanítila a vedla k utracení.

Existoval však i další, méně zjevný problém – na rozdíl od mužů zvířata nechápala, proč se ocitla uprostřed války. Koně nevěděli, co se od nich požaduje, při hlasité střelbě se plašili a vystavovali se ještě větší hrozbě zasažení. Je zajímavé, že dle dochovaných statistik se jako mnohem odolnější vůči šokovým situacím a permanentně stresujícímu prostředí ukázala méně šlechtěná zvířata. Ta si často v nebezpečné chvíli sama instinktivně lehla a před střelbou se snažila krýt, zatímco koně přešlechtěných plemen se vyznačovali větší nervozitou, vzpínali se a zmateně pobíhali po frontové linii, což ústilo ve smrtelná zranění.

V zápřahu děl i vozů 

Asi nejsnazším cílem střelby se stávali zapřažení tažní koně – připoutaní k dělům či muničním vozům neměli žádnou šanci se před střelbou ukrýt či utéci. Podobný osud potkával zvířata určená k tažení zásob, vedle koní se k tomuto účelu používali též mezci, osli, muly nebo voli, ale také sloni a velbloudi. Na řadě míst sloni zrekvírovaní ze zoologických zahrad dokonce nahrazovali koně při lesních a zemědělských pracích v zázemí. Na menší náklad vojáci zapřahávali také psy a výjimečně i prasata.

Přeprava zásob byla pochopitelně potřeba též v týlu, neboť železniční síť na řadě míst přerušovaly zásahy dělostřeleckých granátů. V rozbláceném terénu bývalo nasazení zvířat výhodnější než užití často primitivních mechanizovaných vozidel, ovšem i koně nezřídka v moři bahna uvízli a již se z něj nedokázali dostat. Ačkoliv jim v zázemí nehrozilo zranění palbou, smrt si pro ně přicházela jinou cestou. Příčinou zranění i úhynu se stávaly třeba obrovské nároky na hmotnost, kterou zvířata musela tahat – na jednoho koně v zápřahu průměrně připadalo asi 300 kg. Polní děla a podobně těžké zbraně tak obvykle táhlo šestispřeží, osmispřeží nebo dokonce dvanáctispřeží.

Koně chcípaly jak mouchy...

Tam, kde složitý terén nedovoloval užití vozů, se zásoby nakládaly přímo na hřbety zvířat, přičemž životnost takto využívaných koní bývala velmi krátká. Co do ztrát tažných zvířat představoval na západní frontě nejhorší období rok 1917. Zima na přelomu let 1916 až 1917 byla extrémně chladná i dlouhá, takže ji mnoho oslabených a vyčerpaných koní nepřežilo. Jeden z důstojníků britského dělostřelectva vzpomínal: „Koně chcípali jako mouchy, mohli jste je podél cesty počítat po tuctech. Jen v důsledku prochladnutí ztratila naše jediná baterie přes sedmdesát koní – jednoho rána jsme jich posbírali jedenáct, totálně ztuhlých mrazem.“

Přes to, jakým útrapám i ztrátám armády koně vystavovaly, si samotní vojáci často se svým druhem vytvořili velmi blízký vztah. Přítomnost inteligentních zvířat na frontě dokázala povzbudit morálku mužstva, avšak zároveň zhoršovala hygienické podmínky a přispívala k šíření nemocí v táborech – hlavně kvůli neustálé přítomnosti hnoje, trusu i těl uhynulých kusů.