V hrobce krále Tutanchamona: Před sto lety spatřil svět nejslavnější sarkofág dějin

Jeho jméno najdeme v každé učebnici dějepisu, přesto o něm víme jen málo: Egyptologové dosud s jistotou neznají totožnost jeho rodičů ani datum narození. Předpokládá se, že Tutanchamon přišel na svět kolem roku 1344 před n. l. v královském městě Amarna na pravém břehu Nilu coby potomek vladařů, přičemž jeho otcem mohl být Achnaton, manžel proslulé Nefertiti. Krásná panovnice však podle všeho jeho matkou nebyla. Ačkoliv někteří badatelé zmíněnou hypotézu v minulosti nadnesli, většina se jich dnes přiklání k tomu, že Achnaton zplodil Tutanchamona se svou sestrou a zároveň vedlejší manželkou Kijou. 

Dítě na trůně

Chlapce při narození pojmenovali Tutanchaton v odkazu na fakt, že jde o syna, a tedy i žijící podobu boha Atona. Své pozdější jméno s příponou „-amon“ získal až po nástupu na trůn. Život s původním jménem nebyl totiž vůbec jednoduchý: Jeho otec Achnaton, jenž sám usedl na trůn jako Amenhotep IV., provedl náboženskou reformu. Zavrhl tisíciletou tradici s mnoha bohy a zavedl monoteismus, v němž pozici jediného božstva zaujal právě Aton. Jenže kult boha zobrazovaného v podobě jasného a neosobního slunce se příliš neujal, a když Achnaton zhruba ve věku třiceti let předčasně zemřel, nejstarší středomořská civilizace se po několika letech vrátila k původnímu panteonu. 

Faraonův náhlý skon však vyvolal v nejvyšších kruzích zmatek. Právoplatný následník trůnu byl v té době ještě příliš malý, než aby se ujal vlády, a u moci se tak ocitl Achnatonův nejbližší rádce a zeť Smenchkare. (Není ovšem vyloučeno, že šlo současně o jeho bratra, či dokonce syna; a podle jistých teorií byl Tutanchamonovým otcem právě on.) Ani Smenchkareho éra nicméně netrvala tak dlouho, jak by sám předpokládal: Již po dvou letech náhle skonal, čímž se uvolnilo místo pro mladičkého Tutanchatona. 

Teprve devítiletý chlapec se však mohl sotva ujmout vlády. Analýza jeho mumie odhalila, že trpěl hned několika chorobami kostí, které mu značně komplikovaly pohyb. Kromě toho přišel na svět s rozštěpem patra a vbočenou levou nohou. Na dobových vyobrazeních figuruje zpravidla vsedě, a to i při činnostech vykonávaných jinak v aktivním pohybu, například při lukostřelbě. Navíc jej babička držela v bezpečí mimo dvůr, a nějakou dobu za něj tedy vládli rádcové. 

Nejmenší hrobka

Později se novopečený faraon navzdory nízkému věku nevyhnul povinnosti legitimizovat svou pozici sňatkem. Krátce po nástupu na trůn se proto oženil se svou zhruba třináctiletou nevlastní sestrou Anchesenamon. Mohl mít před sebou velkolepou budoucnost coby první muž vrcholné éry starověkého Egypta, jenže z dosud ne zcela jasných důvodů zemřel pouhých devět roků po nástupu na trůn. Ostatky nalezené v jeho hrobce naznačují, že měl v době skonu asi osmnáct let, a předpokládá se, že se příčinou úmrtí stala infekční choroba – nejčastěji se hovoří o malárii či o následku zlomeniny stehenní kosti. 

Egyptologové nějakou dobu nevylučovali ani teorii o vraždě. Násilnou smrtí ostatně zahynul nejeden z jeho předchůdců a příbuzných, a patrně i jeho matka, kterou připravil o život úder do hlavy. Z politického hlediska po sobě Tutanchamon nezanechal takřka žádnou významnou stopu, čemuž odpovídala i jeho hrobka – vůbec nejmenší v Údolí králů. Jeho ostatky tam nakonec spočinuly v nevelké, tehdy ještě nedokončené pohřební komoře, určené původně pro jiného významného hodnostáře. A právě v ní jeho nabalzamované tělo přes tři tisíce let čekalo, než ho opět zalije denní světlo. Došlo k tomu 4. listopadu 1922.

Výbava pro onen svět

Na okamžik, který přepsal učebnice a navždy změnil svět archeologie, čekal Howard Carter dlouhých patnáct let. Mnohé z jeho kolegů by série neúspěchů, jež přelomovému objevu předcházela, dávno odradila. Nicméně britský archeolog vytrval, a nakonec vstoupil do historie – symbolicky i fyzicky. Egyptologové do té doby nacházeli hrobky faraonů zpravidla vypleněné, jelikož vinou hledačů pokladů končily cennosti z jejich útrob v průběhu let neznámo kde. V Tutanchamonově pohřební komoře však Carterův tým odkryl zcela nedotčený sarkofág obklopený luxusní posmrtnou výbavou, kterou vykradači nedokázali objevit. 

Howard Carter otevřel Tutanchamonův sarkofág jako první člověk v moderních dějinách. (foto: Wikimedia Commons, CC0)

Archeolog okamžitě poslal telegram do Británie, kde už nejnovější zprávy netrpělivě očekával jeho mecenáš lord Carnavorn, který jako jeden z mála neztratil víru v dobrý konec egyptské anabáze. Se samotným otevřením hrobky se proto Carter rozhodl počkat na jeho příjezd a oba muži pak v úžasu stanuli na prahu pohřební komory plné zlata, šperků, rituálních předmětů, obrazů a veškerého potřebného vybavení pro život na onom světě. 

Čáry mocných kněží

Informace o mimořádném objevu v Údolí králů záhy obletěla svět a vyvolala hotovou senzaci. Jenže netrvalo dlouho, a spolu s obdivnými reakcemi se začaly vynořovat pochybnosti, ba dokonce varování. Londýnský deník Times publikoval vážně míněné zamyšlení z úst úspěšné spisovatelky Marie Corelliové, která se nechala slyšet, že „každé neuvážené vniknutí do zapečetěné hrobky předznamenává strašlivý trest“.

Od přelomového objevu uplynulo sotva půl roku, když byl 56letý lord Carnavorn nalezen ve svém hotelovém pokoji v Káhiře mrtvý. Jako příčinu smrti určili lékaři otravu krve patrně po kousnutí komára, jež následně přešla do zápalu plic. Nečekaná smrt klíčové postavy Carterova podniku okamžitě přitáhla značnou pozornost a podnítila spekulace o kletbě spočívající na Tutanchamonově hrobce. Téže noci prý v Káhiře náhle zhasla všechna světla a ve stejný okamžik, kdy lord vydechl naposledy, údajně zemřela i jeho fenka Suzie. 

Mnozí tehdy uvěřili slovům sira Arthura Conana Doyla, známého zastánce spiritualismu, podle nějž stáli za Carnavornovým úmrtím zlí duchové vyčarovaní pradávnými kněžími, aby faraonovu mumii ochránili. Rozšířila se domněnka, že bohatý mecenáš zaplatil životem za to, že hrobku otevřel bez náležitých ceremonií k uctění duší zesnulých: Podle tradice měl před vstupem polít práh svatyně vínem, mlékem či olejem.

Po vzoru Shakespeara

Mezi dnešními badateli však převládá názor, že britský hrabě zkrátka doplatil na své chatrné zdraví, s nímž se potýkal celý život. Zápal plic u něj mohly způsobit mykotoxiny přítomné v hrobce – na stejnou nemoc ostatně o pouhý měsíc později zemřel americký finančník George Jay Gould, který se krátce předtím do hrobky podíval.

Právě kvůli riziku kontaminace neznámými patogeny používají dnes egyptologové při vstupu na místo Tutanchamonova posledního odpočinku ochranné prostředky. Nicméně většina vědců považuje zmíněné opatření spíš za formalitu. Ačkoliv laboratorní analýza prokázala na stěnách prostor plísňové zárodky, ve skutečnosti neznáme ani jeden případ, kdy by turista či archeolog prokazatelně onemocněl v důsledku vdechnutí toxinů. 

Údajná kletba se tak pokládá za pouhý mýtus vyvolaný touhou po senzaci, k jejímu rozšíření však možná přispěl i samotný Carter. Není vyloučeno, že chtěl cíleným přiživováním dohadů odradit případné zvědavce, přilákané odhaleným bohatstvím. Uvedená praxe dřív koneckonců nebývala nijak výjimečná: Mnohé významné osobnosti ve strachu z odcizení svých ostatků zaopatřily vlastní hrob podobným způsobem. Kupříkladu epitaf Williama Shakespeara z roku 1616 hrozí prokletím každému, kdo by s jeho kostmi manipuloval. Dramatik tak chtěl zjevně zamezit prodeji svého těla za účelem lékařského zkoumání. A texty domnělých kleteb se našly i na jiných místech přímo v Gíze a Sakkáře: Většinou znesvětitelům hrozily odplatou bohů, případně útokem krokodýla, lva, štíra či hada.

Náhoda, či prokletí?

V případě Tutanchamona si ovšem zvěsti o hrozbě začaly brzy žít vlastním životem a řada událostí, k nimž mezitím došlo, je ještě podpořila. Seznam předčasných skonů, čítající až dvanáct osob zainteresovaných nějakým způsobem v odhalování faraonova tajemství, může sice leckoho ponouknout ke hledání vzájemných souvislostí, ale pro racionální badatele jde spíš o shodu náhod. Z 26 osob, jež se otevírání hrobky zúčastnily, zemřelo v následujících deseti letech „pouze“ šest.

V roce 1995 kanadsko-americký skeptik a známý popírač paranormálních jevů James Randi spočítal, že výzkumníci zapojení do objevu hrobky žili v průměru ještě 23 let. Samotný Carter, který komoru otevřel a vyňal z ní sarkofág s faraonovými ostatky, zemřel v roce 1939 na rakovinu coby 64letý. A například jeho kolega Richard Adamson, jenž u hrobky po jejím objevu držel dlouhých sedm let stráž, žil ještě šest dekád.

TIP: Skutečný příběh Nefertiti: Proč ji chtěli egyptští faraoni vymazat z historie?

Jak Randi poněkud ironicky uzavřel, Carterovi spolupracovníci skonali v průměru v 73 letech, tedy o rok později, než v té době odpovídalo statistickému očekávání. Řadu pochybovačů přesto striktně exaktní závěry nepřesvědčily. Někteří se domnívají, že faraonova kletba dosud nepřestala působit – a za důkaz považují třeba dopravní nehodu ze 70. let, při níž zemřel ředitel Egyptské nejvyšší rady pro starožitnosti jen krátce poté, co podepsal smlouvu o putovní výstavě Poklady Tutanchamona.