Úžasné stromy lužních lesů: Soumrak starých dubů

Obří kmeny jsou bezpochyby nejvýraznější dominantou kraje nivních luk a lužních lesů při soutoku řek Dyje a Moravy, v pomyslném „véčku“ od Lednice po Lanžhot. I díky nim můžeme toto území, součást soustavy NATURA 2000, hrdě nazývat ohniskem biodiverzity na mapě Evropy. Unikátem je ale bohužel i z jiného důvodu – přes nesporný biologický význam postrádá účinnou zákonnou ochranu.

Když lidé „odpoutali“ vodu

Lužní lesy jižní Moravy nejsou v žádném případě pralesem, rukou člověka nedotčeným. Naopak, lidské hospodaření tuto krajinu dlouhá staletí formovalo. Vždyť i samotný vznik lužních lesů s hojným zastoupením typických vlhkomilných druhů, jako je olše nebo vrba, nepřímo souvisí s člověkem. Středověké osidlování horských oblastí, spjaté s jejich masivním odlesněním, zapůsobilo po celé délce vodních toků. Začaly vznikat povodně, které byly několikanásobně mohutnější než ty, jež přicházely dříve. Jejich rozsah dobře dokumentují nivní sedimenty, tedy materiál, který zde řeka uložila – převážně tzv. povodňové hlíny. Na některých místech jsou jejich vrstvy až čtyři metry mocné!

Jiným důkazem výrazně změněných vodních poměrů jsou pylové analýzy – určení podílu jednotlivých dřevin, které vychází z pylu, uloženého ve vrstvách z období před přelomem letopočtu. Právě dřevin měkkého luhu, tedy těch, které snášejí dlouhodobé zaplavení, zde bylo výrazně méně než dnes; naopak se tady vyskytoval i buk, který zamokření snáší výrazně hůř.

Jak se rodil les

Na změnu vodního režimu reagoval les přirozeně: nástupem druhů, kterým nové podmínky vyhovovaly – především dubu letního, olší, vrb, habru. Voda se rozlévala i několikrát do roka soustavou spletitých ramen, pomalu vysychala v periodických tůních. Vznikl lužní les, království komárů. Z důvodu častých záplav bylo lidské hospodaření v oblasti omezené, vznikaly zde především louky a pastviny, kterým zaplavování nevadilo. Ba naopak – díky vodě bohaté na živiny bylo možné kosit trávu i několikrát do roka. Lidé zde pásli užitková zvířata, o čemž hovoří jak kroniky, tak sama příroda – mohutné duby na loukách byly vysazovány právě jako zdroj žaludů pro prasata. V dnešní době ovšem seno není žádaným artiklem a živočišná výroba se přesunula z krajiny do zemědělských družstev. Travní plochy začaly zarůstat křovinami a následně lesem. Od roku 1938 les pohltil desetinu zdejších travních porostů.

Lidé dříve hospodařili i v lesích, které ovšem na mnoha místech vypadaly úplně jinak, než dnes. Někdejší obyvatelé sem chodili pro topivo, stavební materiál i píci pro dobytek. Podstatné je, že dřevo na otop bylo získáváno osekáváním jednotlivých haluzí, ne porážením celých stromů. Ty zmlazovaly z pařezů, proto se takový les nazýval pařezina, odborně les nízký. Oproti dnešnímu klasickému (vysokému) lesu byl mnohem prosluněnější a řidší, což právě dubu vyhovovalo – stejně jako zmlazování z pařezů. Kombinací obou výše zmíněných typů je les střední: některé ze stromů v pařezině (tzv. výstavky) byly ponechány a dosáhly velkého vzrůstu a věku. S těmi se můžeme v lesních porostech mnohde setkat dodnes.

Vysoký les místo mozaiky

Pastva v lesích byla oficiálně zakázána tereziánským lesním patentem v polovině 18. století, ale ve zdejší oblasti se běžně se praktikovala ještě více jak sto let. Dokonce i na leteckých snímcích z roku 1938 jsou dobře patrné velké oblasti řídkého, rozvolněného lesa, který zabíral necelou pětinu z lesních porostů.

Ve 20. století ale nastal radikální obrat v hospodaření. Prakticky jedinou formou je les vysoký, kácený po hektarových holých sečích, které mnohdy tvoří výraznou šachovnici. Z hlediska biodiverzity to znamená, že místo mozaiky různě starých stromů s různým stupněm zapojení a tedy i zastínění máme hustý homogenní les, kde jsou všechny stromy stejně staré. K tomu připočtěme některé kontroverzní praktiky, jako je tzv. frézování pasek. Během tohoto procesu se rozmělní půda a v ní vše živé včetně zbytků pařezů a kořenů až do několika desítek centimetrů hloubky. Cílem je, aby relativně náročný dub vyrostl ze semenáčků. Asi není překvapivé, že za těchto okolností to jde s mnohými organismy s kopce.

Dokud je čas

Poměrně hodně našich brouků vyžaduje pro některou fázi svého života staré stromy, mrtvé nebo osluněné dřevo. Patří mezi ne například naši největší brouci tesařík obrovský a roháč obecný nebo pestrobarevní krasci. Jenže vhodných dřevin ubývá – v roce 1938 bylo solitérních stromů dvojnásobek, z těch dnešních je více jak polovina mrtvých, další jsou proschlé, jen necelá šestina je v dobrém stavu. Rovnice je jednoduchá – i kdybychom okamžitě začali s jejich obnovou, nová generace vyroste až za dlouhá desetiletí. Při současném lesním hospodaření sice vlivem historických okolností mýtního věku dorůstá velké množství porostů, ty jsou však všechny pokáceny. Zatímco v roce 1990 zde staré porosty (nad 90 let) zabíraly téměř polovinu plochy, dnes zabírají pouze necelou třetinu a naopak těch nejmladších, vysázených v uplynulém dvacetiletí, je celá čtvrtina.

TIP: Čekání na Nový prales – Jako dárek můžete někomu věnovat kus pralesa

Snahy o vyhlášení chráněné krajinné oblasti, která by mohla znamenat účinnější ochranu, byly i při posledním pokusu (oblast měla být původně chráněna již od roku 1976, kdy byla vyhlášena CHKO Pálava) marné a kompromisní jednání mezi lesníky a ochranou přírody nedávají vždy nejlepší výsledky. Podařilo se například dohodnout dosáhnout ponechávání výstavků na pasekách, avšak obnovení řídkého lesa aspoň na některých územích nebo výraznější omezení ryze komerční těžby je v nedohlednu.

Pokud budete mít čas, na soutok Moravy a Dyje si – třeba na kole – rozhodně výlet udělejte. Pokochejte se zdejšími velikány, které za nějaký čas dalších minimálně pár set let shlížet na okolní krajinu nebudou. Další informace o krajině soutoku Dyje a Moravy najdete na webu www.mordyje.cz