Útočný domobranecký prapor: Elitní československá jednotka se do ostrého boje nedostala

Během poslední ofenzivy dohodových vojsk na italské frontě padlo do zajetí velké množství českých vojáků. Byť se jednalo o příslušníky c. a k. armády, zároveň se v minulých dnech stali také občany Československé republiky, která figurovala mezi vítěznými zeměmi. Aby se tito muži, jež mladý stát potřeboval k zajištění svých hranic, dostali co nejdříve domů, přistoupilo se k vytváření takzvaných Domobraneckých praporů.

Samotná myšlenka na jejich vytvoření se objevila již v průběhu října 1918; vyslovil ji člen Československé vojenské mise v Římě Jan Šeba, jenž očekával příval zajatců. Současně se obával, že tito muži budou vystaveni špatnému zásobování i nedostatečnému ubytování (toho roku v Itálii napadl sníh již 23. listopadu). Hrozil též rozklad jejich morálky, jenž pramenil nejen z každodenní nutnosti boje o holé přežití, ale i z pozice příslušníka poražené armády. Naopak převedení občanů Československa z pozice zajatců na vojáky mělo zajistit zachování sil i životů budoucích bojovníků mladé republiky.

Zajatce nepustíme!

Ve vrcholných kruzích čs. odboje zpočátku panovaly rozpory, jak se k desetitisícům mužů postavit. Například inspektor branné moci Josef Scheiner neviděl důvod ve formování vojenských celků už v Itálii a požadoval prosté odeslání zajatců do republiky. To však Řím jednoznačně odmítal; k výstavbě praporů se však stavěl kladně, a tak se přistoupilo k formování. Výrazným zjednodušením celé věci byla skutečnost, že v prvních rozkazech se o těchto formacích mluvilo jako o „záložních praporech“ čs. legií, což v italských úřadech budilo důvěru. Novému svazku se později začalo říkat Druhá armáda.

Pro vznikající útvar se hledal také odpovídající velitel. Oním mužem se stal Hynek Gibiš (viz Veterán všech legií), jenž se v té době nacházel ve Francii, aniž by zastával jakoukoliv důležitější funkci. Jeho nejlepší kvalifikací pro její výkon byla především znalost jazyků; Gibiš uměl kromě češtiny německy, polsky, rusky, francouzsky, italsky a maďarsky. On sám ale ze jmenování příliš velkou radost neměl, neboť i on se, stejně jako většina ostatních legionářů, těšil domů za rodinou.

Legionáři vs. domobranci

Vstup do legií znamenal před skončením války riziko a veřejné přiznání k vlastizradě. Oproti tomu příslušníci Druhé armády, byť se hlásili do čs. jednotek výhradně dobrovolně, již měli status vojáka existujícího státu. Od toho se odvíjela i jejich výstroj, jejímž základem se stal italský stejnokroj šedozelené barvy. Domobranci, jak se tito muži nazývali, nosili na límci bílo-červené výložky, zatímco legionáři je měli s modrým podkladem a odznakem zbraně. Nejvýraznější rozdíl ale tvořila pokrývka hlavy, kdy se domobranci museli spokojit s pěchotní čapkou s koženým štítkem oproti charakteristickému klobouku italské horské pěchoty alpini. Kvůli úspoře financí příslušníci Druhé armády fasovali kořistní zbraně po rakousko-uherské armádě, ale toto přezbrojení zčásti postihlo i legionáře. Ačkoli řadoví domobranci neměli výsadu nosit útočný nůž, později zformovaný Útočný prapor nože dostal.

Nejasnosti provázely i ustanovení oficiálního názvu. Termín „domobranecký“ poprvé použil ve své depeši již Šeba, uvažovalo se však i o poitalštěném tvaru Milice teritoriální, Československé záložní prapory (to zejména zpočátku) nebo prapory Národní obrany z Itálie. Šebův návrh se tak definitivně ujal až v průběhu roku 1919.

Za sportem do Říma

Hlavním účelem zřízení domobraneckých praporů bylo dostat co nejvíce Čechů ze zajateckých táborů a zajistit jim přepravu do vlasti, a proto nábor probíhal bez ohledu na zdravotní stav přihlášených. Naprostým opakem se stala Sokolská rota, která byla formována ve stejně době a jejíž vznik inicioval sám Šeba. Původně chtěl soustředit nejlepší sportovce ze všech praporů do jedné jednotky, která by se pak zúčastnila mezinárodních závodů dohodových vojsk v Římě. Českoslovenští borci se měli účastnit společných prostných cvičení, cvičení na nářadí a závodů v atletice.

Na konci dubna 1919 tak postupně přicházeli sportovci od nejrůznějších jednotek. Jednalo se o mladé urostlé muže, kteří nafasovali nové uniformy, a velení je používalo také jako čestnou stráž při různých příležitostech; mimo jiné vítali i Milana R. Štefánika při jeho příjezdu do Itálie. Ačkoli se „sokolové“ na vševojskových závodech nijak zvlášť neprosadili, stali se základem pro vznik elitní jednotky domobraneckých praporů. V souvislosti se sílící krizí na Slovensku bylo rozhodnuto, že bude zformován Útočný domobranecký prapor, jehož základem se stane Sokolská rota. Ta se za tím účelem přesunula do Vergiate nedaleko Milána, kde našla zázemí v prázdné tovární budově, kam přicházeli nejlepší vojáci ze všech domobraneckých praporů.

Granátníci i hudebníci

Formování jednotky probíhalo na základě zkušeností z utváření podobných oddílů během první světové války. Skládala se ze tří rot po 180 mužích, každá se dále dělila na čtyři čety a měla vlastní malý štáb. Nejmenší taktickou jednotku představovala poločeta skládající se ze dvou osmičlenných družstev – jedno tvořené granátníky a druhé střelci vyzbrojenými automatickou zbraní a puškovými granátomety. Později vznikla i kulometná rota a Útočný prapor dostal přidělenu vojenskou kapelu. Velitelem se stal původní velitel Sokolské roty rotmistr František Nachtman.

Na kvalitní výcvik však nebyl čas, již 28. června 1919 prapor vyrazil vlakem do Československa. Velitelé rot se museli spokojit s nařízením, aby ke každé zbrani nastoupili muži dle svých schopností – nejlepší střelci k automatickým zbraním, nejzdatnější jedinci jako vrhači granátů, ti s nejlepším zrakem k pozorovatelům a signalistům, vytrvalci jako běžecké spojky. V době odjezdu do vlasti formace čítala 17 důstojníků a 755 vojáků a tehdy také příslušníci Útočného domobraneckého praporu obdrželi typické označení – černého sokola (stejného typu jako na čepici) našitého na levém nadloktí.

Příliš pozdě

Po překročení čs. hranic jednotka zamířila na Slovensko a usídlila se v Beckově (nedaleko Trenčína) coby záloha Etapního oddělení Západní vojenské skupiny. V té době se už ale nebojovalo, protože obě strany uzavřely 3. července 1919 příměří. Teprve v novém působišti mohl Nachtman žádat o doplnění potřebné výzbroje – zcela scházeli kulomety, koně, revolvery, helmy, zákopnické vybavení a další nezbytnosti. Dlužno dodat, že nedostatkem tohoto materiálu trpěly takřka všechny domobranecké prapory včetně těch, které zasáhly do bojů na Slovensku. Krátce po zabydlení museli velitelé rot řešit případy úpadku kázně, ale též konflikty s legionářskými útvary.

Během několika týdnů proběhlo dozbrojení Útočného praporu alespoň na úroveň ostatních praporů, proběhla reorganizace veškerých vnitřních částí a 21. července byl také oficiálně ustanoven název Útočný domobranecký prapor z Itálie. Na počátku srpna 1919 se jeho příslušníci přemístili do Tornaľe na slovensko-maďarské hranici, kde zůstala dosud nevyzbrojená kulometná rota, a zbytek po týdnu zamířil do Spišské Nové Vsi. V té době taky velení povolilo dlouho očekávané dovolené. Jelikož se prapor skládal z mladých mužů, srpnová demobilizace ročníků 1886 a starších se jej téměř nedotkla.

V průběhu září 1919 prošel Útočný prapor několika strážními službami na východě Slovenska a také jej opustil velitel Nachtman, který předal dočasné velení nadporučíku Nejedlému. Na konci října začal přesun na Podkarpatskou Rus, kam domobranci dorazili v závěru měsíce.

Ve východní výspě

V novém působišti měl Útočný domobranecký prapor zaplnit uvolněné místo v sestavě 2. čs. dobrovolnického pluku, který se ještě v létě 1919 účastnil bojů s maďarskou armádou. Tím pádem by se z dosud samostatné jednotky stala součást pluku; navíc měl útvar přijít o svůj název a být přejmenován na III. prapor. To však vzbudilo velkou nevoli především v řadách důstojníků, a to navzdory tomu, že příslušníkům formace stále scházel speciální výcvik. Zvláštní označení si však jednotka mohla dosud ponechat na stejnokroji. Velitelem tohoto III. praporu 2. čs. dobrovolnického pluku byl jmenován kapitán italských legií Antonín Vrla, jenž měl pod sebou v té době již jen devět důstojníků a 322 vojáků.

Hlavní boj se rozhořel zejména o název „Útočný domobranecký prapor z Itálie“, o jehož zachování nechtěl velitel nadřízené brigády, francouzský plukovník Marty, ani slyšet. Situaci přiostřil ještě fakt, že žádost o přejmenování se dostala mimo služební postup přímo ke generálnímu inspektoru čs. branné moci Josefovi Svatopluku Macharovi. Ačkoli celá aféra měla prudký průběh, jediným potrestaným se stal zástupce velitele praporu nadporučík Nejedlý, jehož přeložili jinam. Ostatní tresty vyšly naprázdno s odůvodněním, že „východiskem celé záležitosti byl pochopitelný cit pospolitosti“. V lednu 1920 však museli příslušníci jednotky odstranit z rukávu černého sokola.

Osamostatnění a rozpuštení

Od poloviny listopadu 1919 velení nařídilo praporům 2. čs. dobrovolnického pluku vykonávat strážní službu jižně od Mukačeva a roty bývalého Útočného praporu se rozdělily. V lednu 1920 se II. a III. prapor přemístil do okolí Zařičí, kde se vojáci potýkali s nevraživostí obyvatelstva – převážně maďarské národnosti – která se projevovala zejména častým poškozováním telefonního vedení. O dva měsíce později se prapor přesunul na západ do Rožňavy, kde jej také zastihl rozkaz o opětovném osamostatnění, navrácení původního názvu Útočný prapor a podřízení velitelství 21. brigády.

Koncem března začalo opevňování hranice jižního Slovenska, do nějž se formace zapojila, přičemž stále probíhalo systematické snižování stavů mužstva i důstojníků. O dva měsíce později přišel rozkaz k návratu na Podkarpatskou Rus, což se setkalo s hlasitou nelibostí mužstva i poddůstojníků. Ve staronovém působišti muži střežili čerstvě ustanovenou hranici a napomáhali četnictvu, což spočívalo zejména v pronásledování zběhů odmítajících službu v čs. armádě. Svou labutí píseň si Útočný prapor, nevyužitá elita domobraneckých praporů a chlouba plukovníka Gibiše, odbyl ve Velkém Berezném, kde se na konci srpna 1920 dočkal svého rozpuštění.