Utažský národní park Arches: Křehká krása kamenné architektury
V poušti státu Utah je možné obdivovat největší koncentraci skalních bran, oblouků a oken na světě. Vyskytují se ve všech tvarech, velikostech i v nejrůznějších stadiích vývoje a všichni, kdo rádi žasnou, se jimi mohou nechat ohromit v národním parku Arches, tedy Oblouky
Kromě klenutých oblouků a bran se v oblasti Arches tyčí různé pilíře, věže nebo úzké skalní stěny podobné hradbám, jimž se říká kulisy. K vidění jsou rovněž osamocené balancující balvany, tzv. viklany. Skalní skulptury jsou sice rozptýleny na obrovské ploše 298 km², ale vytvářejí čtyři hlavní skupiny, v nichž vždy převládá určitý typ modelace.
Nejkrásnější místo na Zemi
Krajina Arches je vskutku ohromující. Přitom jde o poměrně mladý národní park. Jako první začal ochranu oblasti prosazovat Alexander Ringhoffer, horník a prospektor, který sem poprvé přišel v roce 1922. Díky němu se tento kus země roku 1929 stal jednotkou systému státních rezervací, a ve stejný rok prezident Herbert Hoover udělil Arches status Národního památníku.
Bates Wilson, další výrazná osoba spjatá s Oblouky, tu sloužil jako hlavní správce mezi lety 1949 a 1972. Během této doby šla návštěvnost nahoru o neuvěřitelných 1 600 % – z 13 270 lidí (1949) na 225 500 (1972). O propagaci neobyčejného místa se zasloužil spisovatel Edward Abbey, jenž tady v 50. letech 20. století pracoval jako sezonní ranger. Když o tomto koutě severní Ameriky v roce 1968 napsal knihu Desert Solitaire, začal slovy: „Tohle je nejkrásnější místo na Zemi.“ Tato kniha inspirovala k návštěvě mnoho lidí. Zájem stoupal současně s potřebou chránit pískovcové oblouky před poškozením. Konečně roku 1971 se region Arches stal národním parkem.
Ohnivá pec pro turisty
Čtyřicet kilometrů asfaltové vozovky pokrývá prakticky všechny podstatné půvaby parku, což je pro americké národní parky typické. My se ze všeho nejdřív vydáváme k největší atrakci rezervace – oblouku Delicate Arch (Křehký oblouk), který se nachází ve skupině Fiery Furnace (Ohnivá pec). Vlastně už jsme ho viděli mnohokrát, protože se stal jakýmsi symbolem Utahu a téměř všechna zdejší auta státu ho mají vyobrazený na „espézetce“. K tomu opravdovému trojrozměrnému vede pětikilometrová stezka proložená krátkým, ale strmým stoupáním. Z toho důvodu vyrážíme hned zrána, dokud není takové vedro. I když tady je vedro pořád… O to víc nechápu, jak v téhle skalní výhni mohl někdo bydlet. Hned na začátku treku totiž mineme Wolfův ranč, kde v 19. a 20. století bydlela rančerská rodina Wolfových – prvních bílých osadníků. Primitivní roubená chýše s povozem přede dveřmi se dodnes choulí pod červenou skálou.
Cestou k Delicate Arch naštěstí hodně fouká, takže se jde docela příjemně. A cíl cesty rozhodně stojí za to! Pískovce mají temně rudou barvu žhnoucí pece a samotný Delicate Arch je obrovský a současně vypadá opravdu křehce – nejen díky odvážnému vyklenutí, ale i kvůli postupujícímu zvětrávání, které už téměř rozrušilo jeden pilíř. Pod obrovskou kamennou duhou si připadám docela malinká. Jen těch turistů by tu mohlo být míň. Ale my jsme taky turisti, tak na co si vlastně stěžovat. Je ale těžké zvěčnit si oblouk bez lidí. Každý se pod ním chce vyfotit, takže uzávěrky fotoaparátů cvakají ostošest. Zájemci aby se skoro řadili do fronty.
Kovbojský gatě a obrazy na skále
Dáváme se do řeči s párem Američanů z vedlejšího státu Colorado. „Ten je krásnej, viďte,“ povídá paní. „Moc. To my v Čechách nemáme!“ „A víte, že tomuhle oblouku místní rančeři říkali ´Bombarďáky staré panny´ nebo ´Kovbojský gatě´?“ dodává pán. „Opravdu?“ to mě tedy pobaví. Nedá se říct, že by šlo o zrovna poetické názvy…
Dívám se na oblouk rozkročený nad pískovcovou plošinou s nádherným zasněženým pohořím La Sal v pozadí. Je velmi těžké se od toho pohledu odtrhnout, ale my se už musíme vydat na zpáteční cestu. Ještě děláme odbočku ke skalním výjevům zanechaným indiánským kmenem Ute. Jako první procházeli oblastí asi před 10 000 lety indiánští lovci-sběrači. Na konci doby ledové zde objevili druhy křemene ideální pro výrobu kamenných nástrojů a dodnes je možné objevit po nich hromady zanechaných fragmentů. V době o poznání současnější, asi před 2 000 lety, tu žili předci Pueblanů a indiánů Fremont. Uchylovali se sem jen v ta roční období, kdy měli k dispozici dostatek vody a zanechali po sobě různé doklady přítomnosti, včetně zmíněného skalního umění. Výjevy zahrnují piktogramy, jež jsou na skále namalované, a petroglyfy, které jsou do skály vytesané. Na jednom z nich jsou vyryti koně a jezdci obklopeni ovcemi tlustorohými a zvířaty podobnými psům. Ještě dnes je potřeba ocenit věrnost, s jakou indiáni výjev zachytili.
Most přes fotbalové hřiště
Po silnici míříme dál na sever, až na úplný konec. Tady je skalní skupina nazvaná Devil´s Garden (Ďáblova zahrada), která obsahuje tolik oblouků a skalních mostů, že je těžké vybrat mezi nimi nejreprezentativnějšího zástupce. Zřejmě nejpůsobivější je ale přece jen mamutí Landscape Arch, elegantně sklenutý mezi dvěma skalními pilíři. Vede k němu asi kilometr dlouhá pěšinka, která se ze začátku působivě prodírá štěrbinou mezi stěnami skal. Landscape Arch je nejdelší přírodní most světa. Jeho štíhlý oblouk je dlouhý necelých sto metrů, což pro představu znamená, že by se pod ním mohl hrát fotbal. Co ovšem oblouku přebývá na délce, to mu chybí na mohutnosti – je široký jen necelé dva metry. Kdysi po něm prý nejodvážnější z místních indiánů dokázali přejet na koni. Dnes dokazují čerstvě odlámané kusy pískovců u pat pilířů postupující zvětrávání jedinečné skalní stavby. V roce 1991 odpadl ze spodní části oblouku masivní kus skály, což ještě zúžilo zbývající pískovcový pás. Z bezpečnostních důvodů byla turistická stezka vedoucí přímo pod obloukem odkloněna. Od roku 1970 už kvůli zvětrávání spadlo 43 oblouků. Snad Landscape Arch ještě nějakou dobu vydrží a nebude další „zříceninou“ v pořadí.
Kdo by se odtud chtěl vydat ještě k obloukům Double Arch, Primitive Arch a Dark Arch, musí počítat s namáhavým terénem a místy i šplháním nebo přinejmenším chůzí po čtyřech. V této části parku se nachází i jediný kemp, který je plný a bohužel není možné si nocleh dopředu rezervovat. Škoda, bylo by úžasné strávit tady noc… Ve stínu stromů si dáváme piknik a odpočíváme od padesátistupňového vedra, které panuje ve slunečním žáru.
Z Oken ke Třem drbnám
Do části parku nazvané Windows Section, tedy Oblast oken, se jedeme podívat na počátky vzniku dnešních mohutných oblouků. Tady jsou skály ve fázi zrodu – prozatím jen pískovcové kulisy s ojedinělými „okny“. Skupina zvaná Severní a Jižní okno nabízí jedinečné průhledy na další skalní monolity. Některé otvory jsou tak veliké, že by jimi mohlo proletět letadlo. Jejich kamenné rámy okupují turisté a loví záběry do rodinných alb. Není divu, že tento park patří k nejfotografovanějším národním parkům na americkém kontinentě.
Když se dostatečně pokocháme výhledem ze všech zdejších oken, vydáváme se zpět na začátek parku. Cestou se ještě zastavujeme u dalšího nepřehlédnutelného bodu zvaného Balanced Rock (Rovnovážný kámen). Jde o kuželovitý podstavec s balvanem „naraženým“ na špičce.
Blížíme se ke vstupu do parku a tím pádem i ke konci návštěvy. Zde se nachází rozlehlé Courthouse Tower (Soudní nádvoří) s masivními „budovami“ včetně 150 metrů vysoké Babylonské věže a strmě čnících Varhan. Na podstavci bez problémů rozeznáváme i Tři drbny (Three Gossips), jejichž hlavy v jedné úrovni jsou posledním pozůstatkem malé stolové hory, tzv. mesy.
Nerada opouštím tohle kouzelné místo. Svět je tak fascinující, příroda tak úžasná! Smekám klobouk před tím, co umí… Jak napsal Abbey ve své knize: „Divočina není luxus, ale nezbytnost pro lidského ducha. Pro náš život je stejně důležitá jako voda a dobrý chléb.“
Jak se rodí skalní mosty
Všechna skalní města v národním parku Arches jsou z pískovců, které se jako křemičité písky ukládaly asi před 300 miliony let na dně dávného moře. Dlouhodobě působící tlak vrstvy slisoval, jednotlivá zrna spojil křemičitý nebo vápenitý tmel a celá souvrství prostoupily oxidy železa, které pískovcům dodaly působivou rudou barvu. Moře několikrát vyschlo a znovu území zaplavilo. Z těchto období zůstaly mezi vrstvami pískovců i vrstvy solí. Solná hmota je relativně lehká a plastická a tlak nadložních vrstev ji vytlačuje vzhůru do takzvaných solných dómů. Ty nadzvedávají a vyklenují nadložní horniny, v našem případě pískovce, a tvoří v nich série puklin. Pukliny pak otevřely cestu erozi, rozšiřovaly se na trhliny, škvíry, soutěsky a údolí. Zvětrávání nakonec oddělilo jednotlivé skalní bloky a tenké skalní stěny, tzv. kulisy. Další zvětrávání tenkých skalních stěn vedlo ke vzniku výklenků, dutin, jeskyněk a posléze otvorů – skalních oken, jejichž rozšířením vznikají skalní brány, mosty a oblouky.
TIP: Americký kaňon Subway: Krása jen pro odvážné
Oblast Arches leží v klimaticky extrémním podnebí s letními vedry, zimními mrazy a nízkým množstvím srážek (ročně pouze 250 mm). Voda je přesto hlavním tvůrcem skalní architektury i jejím „vandalským“ ničitelem. Při kolísání teplot kolem nuly stupňů voda v puklinách střídavě mrzne a taje, čímž je neustále rozšiřuje. Vznikají oslabená místa, jimiž začíná i první proděravění skalních kulis. Zprvu malá okénka jsou další erozí rozšířena až na obrovské skalní brány.
