Úsvit Habsburků na českém trůnu: Slavnostní korunovace Ferdinanda I.

Obavy z budoucnosti alespoň dočasně rozptýlila slavnostní korunovace. Panovník vyrazil se vší pompou z Jihlavy a již tak početný doprovod postupně doplnila řada urozených Čechů. 5. února pak král vjel za velkolepého jásotu do hlavního města. Ferdinandovi průvodci složení především z rakouských dvořanů a honosně vystrojených jezdců čítali několik tisíc osob. Na korunovaci se do velkolepě vyzdobeného města sjely další tisíce hostů a celá Praha tak doslova praskala ve švech.

Je třeba si uvědomit, že toto staré sídlo mělo jen něco kolem padesáti tisíc obyvatel. V porovnání s největšími evropskými metropolemi to nebylo nijak závratné číslo, ale v zemích Koruny České šlo o skutečné velkoměsto. Na české poměry sice oplývalo slušnými ubytovacími kapacitami, avšak tak obrovské množství hostů, jaké se zpravidla sjíždělo k nejvýznamnějším událostem, k nimž korunovace bezesporu patřila, pojala vždy jen stěží. Hostince ani zdaleka nestačily a přítomní nocovali, doslova kde se dalo. I přes toto drobné úskalí probíhalo vše bez potíží až do chvíle, kdy moravští a slezští stavové odmítli svou účast na korunovačním aktu. Poslední pomsta za to, že je čeští představitelé nepozvali ke královské volbě.

Ferdinand však takový projev rázně odmítl. V českém království si chtěl do budoucna vybudovat silnou pozici a nehodlal připustit ani ten nejnepatrnější stín, jenž by mohl ulpít na jeho slavném a pečlivě připravovaném dni. Rozpoutalo se další kolo horečnatého vyjednávání. Uražené stavy nakonec ustoupily, přičemž již nekladly do budoucna žádný odpor. Přesto musela být kvůli této komplikaci celá korunovace o nějaký čas odložena. Došlo k ní až 24. února 1527. K radosti nového krále proběhla tentokrát bez sebemenších potíží. Na důkaz jednoty přinesl korunu Ferdinandovi, prvnímu českému králi tohoto jména, Zdeněk Lev z Rožmitálu společnou rukou se svým úhlavním nepřítelem Petrem z Rožmberka a několika dalšími představiteli významné české aristokracie. Na hlavu mu ji nasadil biskup Stanislav a celý akt završila o den později neméně slavná korunovace Ferdinandovy manželky Anny.

Všem formalitám bylo učiněno zadost a v zemích koruny české nastala nová epocha. Měla trvat bezmála 400 let a provázela ji vláda jednoho z nejslavnějších evropských rodů – Habsburků. Jejich silná středoevropská doména se začala pozvolna upevňovat. České panstvo čekalo brzké vystřízlivění doprovázené urputným zápasem o charakter stavovského státu. Měly přijít četné porážky, ale i drobná vítězství. Z jejich práv a svobod bylo pozvolna ukrajováno a největší podíl na tom měla právě rakouská větev Habsburků. Byl to paradox. Po celou dobu volby se stavy snažily vytěžit z jejího průběhu maximum výhod a z momentální perspektivy to skutečně dokázali. Z dlouhodobého hlediska však nakonec zakusily těžkou porážku.