Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (2)

K nejtragičtějším případům docházelo, když se bojovníci Národní fronty osvobození (NFO) rozhodli klást odpor přímo v obydlených místech. V hustě obydlených oblastech teoreticky platila četná omezení použití prostředků palebné podpory a bylo třeba žádat o souhlas nejen od amerických štábů, ale i vysokých představitelů jihovietnamské armády a civilní správy. Nicméně dělostřelecké i letecké bombardování se pro obyvatele země postupně stalo nevyhnutelnou součástí života, což se projevilo i tím, že takřka v každém domku svépomocí vznikl ochranný podzemní bunkr. 

Předchozí část: Uprostřed křížové palby: Utrpení civilistů během války ve Vietnamu (1)

Pátrej a znič

Americké ofenzivní operace „pátrej a znič“, které se zaměřily na území ovládané protivníkem, daly vzniknout takzvaným zónám volné palby, z nichž mělo být vystěhováno všechno civilní obyvatelstvo. Poté se oblast považovala za ryze nepřátelské území a veškeré osoby i zařízení se mohly stát povoleným cílem. Kvůli svým silným vazbám k rodinné půdě se však Vietnamci do původních míst tajně vraceli a riskovali tak nebezpečí zranění a smrti (podle studie Senátu USA mělo být v zónách volné palby zabito či zraněno kolem 300 000 civilistů). Obdobné riziko pramenilo z porušování zákazu nočního vycházení, který měl spojencům umožnit narušovat noční přesuny sil NFO bez obav, že budou zasaženi nevinní civilisté.

Vážné nebezpečí hrozilo zejména od rušivé a zabraňovací palby dělostřelectva, jež se zaměřovala na předpokládaná místa výskytu jednotek NFO a komunikace s cílem omezit jejich noční pohyb. Pakliže tyto palby nebyly koordinovány s místní samosprávou, ocitali se v ohrožení právě i civilisté. K dokreslení nebezpečí, ve kterém mnozí obyvatelé žili, je možné uvést, že v průběhu války bylo na území Vietnamské republiky svrženo 3,5 milionu tun pum všeho druhu. Za utrpěné ztráty na životech, zdraví i majetku pak mohli pozůstalí či postižení teoreticky dostat odškodné, jehož výše však závisela na libovůli místní správy.

Neviditelný nepřítel

Tragický jev představovaly také případy vědomého týrání i zabíjení civilistů spojeneckými vojáky, z nichž nejkrutější bývali Jihovietnamci a Jihokorejci. Tyto excesy však prováděli i Američané a patrně nejznámější je případ z 16. března 1968, kdy příslušníci 23. pěší divize zmasakrovali v rozlehlé vesnici Son My 400–500 civilistů včetně žen a dětí. Pozdější vyšetřování ukázalo, že masakr v My Lai (jméno osady, u níž k události došlo) nebyl zcela ojedinělou záležitostí a že Američané nemají v otázce zacházení s civilisty příliš čisté svědomí.

Nicméně nejednalo se o standard a většina veteránů se excesů nedopouštěla. K brutálnímu chování docházelo hlavně v místech s hustým osídlením. Kvůli odměřenému až nepřátelskému chování ze strany obyvatel, nepochopení odlišné kultury a dovednosti partyzánů infiltrovat se mezi vesničany nedokázali Američané rozeznat civilisty od nepřátel. Často tak vedli boj s „duchy“ – neviditelnými odstřelovači a výbušnými nástrahami, proti nimž nebylo účinné obrany. Opětovat palbu do obydlených míst bylo zakázáno a původci nástrah byli téměř nepolapitelní.

Pouhý rákosník

K prohloubení frustrace přispívaly i případy, kdy pěšáci vstoupili poblíž vesnic do minového pole, jejichž existenci jim vesničané z obavy před pomstou Vietkongu zamlčeli. Setrvalá činnost v takových podmínkách, násobená vlastními ztrátami, pak přerostla v nenávist vůči všem Vietnamcům, kteří se pro pěšáky stali „pouhými rákosníky“, jejichž život je ve srovnání s tím americkým bezcenný.

Frustraci z nízké loajality civilistů vyjadřoval i jeden z vojenských vtipů: „Abychom vyhráli válku, musíme naložit naše jihovietnamské spojence na lodě a vyvézt je na Jihočínské moře, poté můžeme bez obav rozbombardovat celou zemi a k úplnému dovršení vítězství pak zbude jen všechny ty lodě potopit.“ Toto odosobněné a nepřátelské vnímání se odrazilo v obecném zacházení amerických vojáků s civilisty, kteří byli často automaticky podezíráni ze spolupráce s nepřítelem.

K vynucení přiznání používala jihovietnamská i americká rozvědka kruté mučící metody (například vrážení bambusových třísek pod nehty, vyhrožování vyhozením z letícího vrtulníku, rány elektrickým proudem a podobně). Výjimku nepředstavovalo ani sexuální násilí a případ únosu, znásilnění a vraždy vietnamské dívky, který spáchali v listopadu 1966 příslušníci 1. jízdní divize (aeromobilní), byl o 23 let později zfilmován pod názvem Oběti války.

 Prostituce či obchod s drogami 

Ostatně negativní ekonomické dopady války, inflace, nezaměstnanost, ale také velký počet potenciálních klientů v podobě amerických vojáků způsobily, že půl milionu žen se zcela či částečně živilo prostitucí. Dalším produktem úpadku morálky se stalo zapojení civilistů ve městech do černého trhu se zbožím rozkrádaným z amerických zásilek určených původně obyčejným obyvatelům a obchod s drogami, který cílil na spotřebitele z řad amerických vojáků.

TIP: Jak začala vietnamská válka? Incident v Tonkinském zálivu 1964

Smutným důsledkem bylo také to, že mnozí civilní obyvatelé si mizerný životní standard vylepšovali vyhledáváním použitelných věcí na odpadních skládkách amerických základen. Díky bezohlednosti obou bojujících stran zahynulo v průběhu války až 430 000 civilních obětí. Utrpení pozůstalých se znásobilo ještě tím, že ostatky obětí nebyly řádně pohřbeny (v neoznačených hrobech či bez obřadu) a jejich duše pak podle vietnamské kultury budou dál nepokojně bloudit v bolesti a utrpení.