Upíři z Balkánu: Habsburskou monarchii sužovala vlna vampyrismu

Existují upíři? Samozřejmě, že ne. Všichni ti nepokojní nemrtví, z hrobů vstávající a věčným hladem prokletí démoni a vampýři sající po nocích lidskou krev jsou výplodem lidské fantazie. Patří do říše mýtů, strašidelných báchorek a hororových filmů. Alespoň tak to vnímáme dnes. Jenže až do 18. století měl zejména venkovský lid názor zcela jiný…

Osvěta

Evropské katolické a pravoslavné církve sehrály v historii hned několikrát nehezkou roli organizací podporujících mezi nevzdělanými lidmi tmářství a šíření bludů. V případech domnělého vampyrismu, který se epidemicky šířil v první polovině 18. století napříč celým Balkánem, ale převzali kněží úlohu pozitivnější. Zatímco vzdělaní a osvícení představitelé státní moci a lékařské vědy mýtus upírství z ryze politických důvodů neskrytě podporovali, církev se mýty o nemrtvých snažila vyvracet. Nepříliš úspěšně. Upírská mánie z Balkánu se díky tomu stala nejlépe zdokumentovaným případem vampyrismu v historii lidstva. A posloužila jako vděčná osnova nejednomu autoru hororových románů.

Pokud pošilháváte po Karpatech, rumunské Transylvánii a spisovateli Bramu Stokerovi, vězte, že na počátku 18. století se za prapůvodní domovinu bytostí přezdívaných upyr považovala spíš oblast dolní západní Moravy, jižního Podunají, Maďarska, Bosny a Srbska. Tedy v zanedbaných územích, která Habsburkové získali díky takzvané Úmluvě z Požarevac od osmanských Turků. Na samé výspě habsburské monarchie, v kulise malých vesniček ztracených v neprostupných dubových lesích a v labyrintu skalnatých soutěsek, na řídce zasídlených územích, obydlených nastálo snad jen ovčáky, kočujícími cikány a rodinami několika zemědělců z miniaturních osad, se začala roku 1726 psát první kapitola novodobé upírské kroniky. A jejím prvním smutným hrdinou se stal Arnold Paule.

Nebojácný hajduk

Z nejrůznějších přepisů dobových kronikářů sice vyčteme jeho různě zaznamenaná jména Arnont Paule či Arnaut Pavle, ale o něm samotném se dozvíme jen velmi málo. Byl to dobře stavěný čtyřicátník, chlap jako hora, který ledacos zažil. Vyrůstal snad na Turky ovládaných územích, později proti nim bojoval. Proto se poté, co část srbského území anektovalo Rakousko-Uhersko, stal hajdukem, tedy strážcem veřejného pořádku, ochráncem hranic, a milicionářem. Měl pro strach uděláno, a pokud je známo, na upíry sám nevěřil. Báchorkám o nich, které v kraji Trsteniku silně rezonovaly, se vysmíval. Tím vyčníval a dráždil ostatní. 

S nemalou nadsázkou přitom vysvětloval pověrčivým místním, proč se upírů nebojí: sám prý kdysi na turecké straně (někde v Kosovu) pojedl hlínu z hrobu upíra a omyl se jeho krví. Možná snad i nějakého skolil. Takže na něj si žádný nemrtvý jen tak nepřijde. Důvěřivé a vystrašené venkovany to uklidnilo. Mít ve vsi muže zákona, který odežene vlky od stád, střílí pašeráky lapky na počkání a navíc se umí postavit i vampýrům, to není k zahození. Paule ale neměl patent na věčný život, a když si v létě roku 1725 zlámal vaz po pádu z valníku naloženého senem, snesl se na obyvatele srbské vesnice Medveđa chmurný stín. 

Nebožtík se vrací

Jednak přišli o svého ochránce. A dost možná tím, že tohoto hrdinu řádně a s poctami pohřbili u kostelíka, na sebe přivolali pomstu jiných upírů. Našli se i tací, kteří tvrdili, že pohřbít do svaté půdy někoho, kdo se umyl v upíří krvi, znamená velké znesvěcení. Jiní lamentovali, že z takového nebožtíka se může stát upír, protože ho vysvěcená půda pálí. Ani ne za měsíc už kolovaly první historky o tom, jak někdo zahlédl obcházet zesnulého hajduka mezi mělkými hroby. Chroptěl, nemohl najít klid a sžíral ho hlad. A pak začali umírat lidé. Tři nebo čtyři, ale všichni v nějakém vztahu s Paulem – ať už pozitivním, či negativním. 

Úmrtí za nevyjasněných příčin byla pochopitelně dávána do poměru se zesnulým hajdukem, z nějž se jistojistě stal upír. Církevní představitelé, vesměs pravoslavní, se tehdy pokoušeli vášně mírnit. Marně. Obyvatelé Medvedě vyrazili za regionálním hadnakem. Tato tehdejší vojenská šarže měla větší moc než kapitán, ale menší než vojvoda. Hadnak je vyslechl a povolil exhumaci těla. Jevilo se nad očekávání zachovalé. Velmi bledé, to ano, ale se zaschlou krví vytékající z uší a očí, s olámanými a prý znovu dorůstajícími nehty. Hadnak tedy nařídil, aby byl proveden příslušný očistný rituál. Ten spočíval v odřezání hlavy, probodení těla kůlem, spálení a likvidace popela rozprášením do řeky. To samé proběhlo u oněch tří až čtyř domnělých obětí upírského řádění. Výsledek? Zavládl klid.

Druhá vlna

Legenda o vampýrech ale zůstala živá a připomněla se o pět let později, když v zimě roku 1731 začali znovu ve velkém umírat „bez zvláštních příčin“ další lidé. Skonávali v bolestech i blouznivých horečkách, rychle i pomalu. Mohlo jich být možná i sedmnáct. Šeptalo se, že hladový upír Paole nejspíš sál krev i dobytku, čímž do něj zanesl nákazu vampyrismu. A kdo masa takového zvířete pojedl, sám se po čase stal upírem. 

O vysoce nakažlivém bakteriálním onemocnění brucelóze tehdy lidé ještě neměli zdání. Medicínské vědě ji ozřejmil vojenský lékař David Bruce až v roce 1887. Choroba, která profituje z těsného kontaktu hospodářských zvířat a konzumace nepasterizovaného mléka, tehdy stejně jako desítky dalších zoonóz (nemocí zvířat přenosných na lidi), patřila k velké neznámé, byť velmi pravděpodobné příčině. Nejspíš ji navíc umocnilo celkové oslabení kondice obyvatel vesnice zimní podvýživou a následným urputným suchým půstem. Proto se zdálo, že muži, ženy, děti i starci ve vesnici hynuli „jen tak“, přičiněním kletby upíra.

A nezdálo se, že by s tím představitelé církve chtěli – kromě popírání bludů – něco udělat. Popové i faráři pouze kázali, že legendy o upírech jsou nekřesťanské, exhumace barbarské a popravy post-mortem zavánějí hříchem. Proto místní opět vyhledali pomoc u státních úřadů.

Klid monarchie

Tady se hodí zmínit, že víra úředníků monarchie v nadpřirozeno a vampýry byla v dané době spíše minimální. Nicméně potřebovali urychleně vyřešit problém v politicky i geograficky silně nestabilním regionu, v oblasti, kde každé oslabení státní moci mohlo rychle vyústit v protiakci osmanských Turků. Vídeň se dlouhodobě snažila kraj při neklidné hranici zasídlit, zkulturnit tuto divokou zónu. Místo toho se tam rychlostí požáru šířily od vesnici k vesnici povídačky o upírech. Lidé hrozili, že odtáhnou kamkoliv, do vnitrozemí nebo klidně zpátky k Turkům, jen aby nemuseli žít mezi nenasytnými nemrtvými. A samozřejmě, hrozilo reálné riziko, že v zapomenutém „kraji přehnaně pobožných i neznabohů“ skutečně dochází k morové či jiné epidemii.

Povolejte lékaře! 

Podplukovník Schneezer, velitel kritické oblasti, proto do vesnice Medveđa okamžitě vysílá vojenského specialistu, dnes bychom řekli epidemiologa – lékaře Glasera z města Paraćin. Za vydatné pomoci vojáků měl vnést do kraje klid. Glaser se ve vesnici rychle zorientoval, ale nenalezl jednoznačnou příčinu četných úmrtí. A vlastně ani důkazy probíhající vampýrské nákazy. Z odborného hlediska viděl bídu, hlad a špínu, které se propsaly do zoufalého zdravotního stavu obyvatel. To ale nadřízení slyšet nechtěli. Jeho úkolem bylo utlumit paniku, což znamenalo vymýtit upíry. Místním se ovšem vůbec nepozdávalo, že vojenský lékař provádí jen exhumace těl a jejich obhlídky, aniž by řezal hlavy a bodal kůlem. 

Na radu a žádost komandanta z Jagodina tak byl do vsi přizván další vojenský lékař, polní chirurg Johannes Flückinger. Ten už si věděl rady. Jeho odbornou selekcí prošlo přibližně 17 těl nedávno zesnulých. Pokud měli vyšší původ, konexe na významné rodiny, nebo sloužili monarchii (jako například manželka a dítě místního hadnaka), byli shledáni bez závady a opětovně s poctami pohřbeni do svaté půdy. Těla nevolníků, Turků a žebráků byla prohlášena za vampyrismem nakažená a s pomocí místních na nich byl vykonán patřičný očistný rituál. Včetně řezání hlav a spousty česneku. Nákaza upírství tím byla znovu zažehnána a do Medvědě se zase vrátil pokoj. 

Z nejvyšších míst

Obrazně velmi obsáhlé zprávy obou vojenských lékařů pak putovaly do archivů, kde jsou založeny dodnes. Obě jsou přitom kuriózní v tom, že odbornými slovy tehdejší medicínské vědy popisují diagnózu vampyrismu a upírství jako naprosto samozřejmou a přirozenou věc – coby nebezpečnou záhrobní chorobu. Přikládají i velmi popisné obhlídky „nakažených“ těl a následných nezbytných preventivních úkonů. Obě zprávy byly předneseny na říšské radě ve Vídni a reálně řešeny nejvyššími místy státní administrativy.

Zdá se skoro neuvěřitelné, že v té samé době ctihodný Antoine Augustin Calmet, člen francouzského benediktinského řádu, sepsal učené pojednání Disserta­tions sur les apparitions des revenants et vampires de Hongrie, de Bohême, de Moravie et de Silésie, v němž analyticky rozebírá a vyvrací existenci upírů. Podobně osvícená díla o smyšlenostech strašidelného nadpřirozena vznikají v klášterech u Benátek i Neapole. Zatímco státní moc a vrcholní představitelé tehdejší medicíny, pod tlakem okolností, na hru s upíry ochotně přistoupili, jen aby navrátili svým občanům klid, církev se na čas stala obhájcem racionality a zdravého rozumu.

TIP: Pravda o skutečném Draculovi: Krutý sadista i spravedlivý vzdělanec

Teprve roku 1755 začal upíry na pověření císařovny Marie Terezie zkoumat holandský lékař Gerard van Swieten. Pečlivě skládal jednotlivé důkazy, případy, provedené experimenty a pitvy a o třináct let později o všem vydal knihu. Nerozkládající se těla vysvětloval omezeným přístupem kyslíku a dalšími chemickými procesy v hrobě. „Celý ten povyk pochází jen ze strachu, pověrčivosti, přehnané představivosti a prostoty až ignorace mezi lidem.“ Díky jeho zprávě zakázala císařovna sekat domnělým „upírům“ hlavy, probíjet je dřevěnými kůly či jejich těla přímo pálit. Upírský mýtus pak pozvolna ustal.