Úmluva s ďáblem: Dohoda mezi čs. legiemi a bolševiky znamenala odzbrojení dobrovolnického vojska

Sovětské úřady představitelům čs. vojska coby jediné organizované vojenské síle v Rusku příliš nedůvěřovaly, což měla zažehnat vůle představitelů našeho zahraničního odboje dodržet neutralitu legií v ruských záležitostech. Profesor Prokop Maxa, jeden z představitelů Odbočky Československé národní rady (OČsNR – zástupný orgán budoucí čs. vlády sídlící v Paříži), vydal 16. března 1918 rozkazy směřující vydání části zbraní ukrajinským sovětům v Kursku. To se mělo týkat především částí dělostřelectva, které byly pro cestu do Vladivostoku a na francouzskou frontu považovány za nadbytečné. Průjezd dále na Sibiř již o měsíc dříve přislíbil jeden z vysokých velitelů bolševických vojsk Michail Muravjev, ale vše musela ještě potvrdit nová jednání mezi bolševiky a představiteli OČsNR v Moskvě. 

Situace se vyvíjela slibně. Sovětská vláda v souladu s podmínkami brestlitevského míru požadovala, aby vojáci dosud neexistujícího Československa cestovali neozbrojeni. Ve hře však zůstávala možnost, že by si legionáři vezli zbraně v zapečetěných vagonech a s ozbrojeným doprovodem – rovněž z řad Čechoslováků. Než však byla v Moskvě sestavena a podepsána jakákoliv smlouva, došlo ke zvratu v Penze, kde jednání vedl profesor Maxa.

Brána na Sibiř

Kterýkoliv ešelon, který mířil z Ukrajiny do Vladivostoku, musel bezpodmínečně projet Penzou. To si uvědomovali také čs. komunisté, takže si již dříve vymohli, aby si tam mohli zřídit kancelář a agitovat mezi projíždějícími krajany. Podle slibů, jež dali bolševickému vedení, se měla většina legionářů dát zlákat ke vstupu do Rudé armády. Velkou část čelních čs. komunistů přitom tvořili zběhové z legií, což v konečném důsledku vedlo k častým konfliktům. 

Penzenský sovět se nacházel pod výrazným vlivem čs. bolševiků, a tak byla jednání velmi komplikovaná. Výsledná úmluva stanovovala, že legionáři nepojedou dále jako vojenská síla, ale coby skupina svobodných občanů. Veškeré zbraně museli odevzdat, v každém vlaku mohla zůstat pouze ozbrojená rota o 168 mužích a jediný kulomet, ke každé pušce si Čechoslováci mohli ponechat 300 nábojů a dalších 12 000 pro maxim. Tato síla měla sloužit pouze pro ochranu vlaku. Volný průjezd dále na východ pak zajišťoval přidělený komisař. 

Mimo to však dohoda stanovovala, že k vojsku budou mít neomezený přístup agitátoři lákající ke vstupu do Rudé armády. Poslední část úmluvy se týkala propuštění veškerých „podezřelých“ ruských důstojníků, zůstat smělo pouze několik nenahraditelných odborníků, mezi nimi i generál Michail Dietrichs nebo podplukovník Fjodor Ušakov. Celou dohodu v podobě schválené v Penze nakonec převzalo i moskevské vedení a telegramem ji potvrdil také lidový komisař Josif Stalin. Cesta na východ tak byla alespoň zdánlivě volná.

Nedůvěra sílí

Mezi řadovými vojáky rozkaz k odevzdávání zbraní příliš radosti nevyvolal. V revolucí rozbouřenému Rusku představovaly společně s pevnou organizací jedinou záruku bezpečnosti. Veteráni zborovské bitvy a tarnopolského ústupu měli navíc v čerstvých vzpomínkách, jak sbírali pušky a střelivo zahozené ruskými vojáky, a nyní je měli sami odevzdat. To vedlo k tomu, že se Čechoslováci na vlastní pěst snažili výzbroj schovávat, kde se jen dalo. Při vymýšlení skrýší se ukázala typická legionářská vynalézavost – opakovačky putovaly do zdvojených stěn vagonů, kulomety zase končily v kotlích polních kuchyní. Mužstvo ukrývalo zbraně bez vědomí důstojníků, důstojníci zase tak, aby to nevěděli řadoví vojáci. 

Ještě větší vření ale vyvolávala téměř neustálá přítomnost bolševických agitátorů. Ti se zpočátku snažili chovat spíše kamarádsky a přesvědčovali legionáře, aby neodjížděli na západní frontu. Tvrdili, že se k nim Francouzi budou chovat jako ke koloniálnímu vojsku a nechají je zmasakrovat v některé z ofenziv, případně je pošlou do Afriky bojovat proti domorodému obyvatelstvu. 

Rudí apelovali také na povinnost vůči Rusku, které umožnilo Čechoslovákům vytvořit si vlastní vojsko. Teď ale potřebovalo zase pomoci Rusko v zápase se starými reakcionářskými strukturami a je prý povinností legionářů zůstat a pomoci. Nutno dodat, že se tato hesla setkávala pouze s malým ohlasem stejně jako přísliby hodností, peněz i funkcí.

Třaskavá směs 

Několik dezertérů z řad legií přineslo bolševikům zprávy o tom, že dobrovolci porušují dohodu a část zbraní schovávají, což vedlo ke stále dotěrnějším prohlídkám ešalonů. Nebylo výjimkou, že se legionáři museli pod různými záminkami přestěhovat do jiných vagonů, přičemž rudí důkladně sledovali, co si s sebou odnášejí. Slabé výsledky agitace navíc vedly ke zvyšující se agresivitě a drzosti bolševiků a s tím spojenému narůstání konfliktů. Ani poté, co ešalony projely Penzou, neměly jejich posádky zdaleka vyhráno. Řada sovětů se neřídila úmluvami a vyžadovala odevzdání dalších a dalších zbraní – ať už v obavě z Čechoslováků či s vidinou vlastního dozbrojení. Některé z úřadů se nacházely pod vlivem bývalých zajatců – Čechů či Němců, kteří místní samosprávy poštvávali proti legionářům. 

I přes vzájemné provokace a agresivitu se však zatím oběma stranám dařilo vyhýbat se většímu konfliktu. Čechoslováci se skřípěním zubů snášeli mnohá příkoří a naschvály, jen když se jelo na východ. Volný průjezd ale netrval dlouho, ešalony stále častěji stávaly ve stanicích a nejzápadnější skupina v té době ještě ani nedosáhla Penzy. Mezi důvody uváděné sověty patřily boje proti silám atamana Semjonova v Zabajkalí, aktivity dohodových vojsk na Sibiři a špatný technický stav trati. Realita ale byla zcela jiná, čehož si legionáři nemohli nevšimnout.

Dohoda padá 

Hlavní důvod neustálého zdržování představovala nízká kapacita Transsibiřské magistrály, která na základě úmluv z Brestu Litevského sloužila k návratu německých a rakousko-uherských zajatců do vlasti. Na jaře 1918 na západní frontě začala poslední velká císařská ofenziva, která měla porazit Francii před příjezdem amerických expedičních sil, a chystal se útok c. a k. armády na Piavě. Návrat několika set tisíc vojáků se tak mohl stát rozhodujícím činitelem a vychýlit jazýček na vahách. 

Na základě takzvaného Čičerinova telegramu z konce dubna 1918 dostaly transporty zajatců na západ absolutní přednost, což vedlo k tomu, že se ešalony Čechoslováků prakticky zastavily. Československé vojsko na Rusi bylo na začátku května 1918 roztaženo na téměř 10 000 km Transsibiřské magistrály (nejvýchodnější skupina už dosáhla Vladivostoku) a z velké části odzbrojeno. Vojáci si dobře uvědomovali nepřátelské postoje českých, německých či maďarských komunistů a pozorovali, jak se na západ valí ešelony se zajatci, kteří měli být znovu nasazeni na frontu proti vojskům Dohody. 

Jeden z posledních pokusů zažehnat hrozící konflikt představoval odjezd zástupců OČsNR do Moskvy, aby vyjednali obnovení transportu dále na východ. Mezitím však 14. května 1918 došlo na nádraží v Čeljabinsku k potyčce mezi zajatci a legionáři, která vedla k obsazení celého města Čechoslováky. V té době se také chystaly předporady vševojskového sjezdu, kde měli zástupci čs. vojska rokovat o řešení vzniklé situace. 

Krátce nato v Moskvě úřady pozatýkaly zástupce OČsNR a Lev Trockij vydal rozkaz k odzbrojení a internaci všech legionářů. Jeho telegram se dostal také do rukou Čechoslováků, následkem čehož jejich sjezd vydal prohlášení o cestě na východ „vlastním pořádkem“. Ti si tak bez ohledu na odpor sovětů hodlali cestu do Vladivostoku probojovat.