Uloupené poklady: Zlato inckých bohů dobyvatelům štěstí nepřineslo

K symbolům Incké říše, zahrnující od roku 1438 značnou část západních oblastí Jižní Ameriky, patřil lesklý kov, který prý na Zemi seslal sám sluneční bůh Inti. Tamní řemeslníci se postupně stali opravdovými mistry ve zpracování zlata a dokázali z něj vytvářet nejen ornamentální a rituální předměty, ale i sochy v životní velikosti či celé fasády domů. 

Když se později brány říše i se zlatými skvosty otevřely před španělskými dobyvateli, nemohli Evropané uvěřit svým očím – a zmocnil se jich mamon. Pod vedením Francisca Pizarra a s vydatnou pomocí indiánských kmenů nepřátelských vůči Inkům v roce 1533 mocné impérium vyvrátili z kořenů. Podařilo se jim zajmout inckého vůdce Atahualpu a za jeho propuštění požadovali místnost až ke stropu naplněnou zlatem. K jejich překvapení panovník souhlasil, přesto se svobodě dlouho netěšil: Španělé jej totiž obvinili z modlářství a popravili. 

Zlatý poklad Inků by měl dnes nedozírnou cenu, nejen díky samotnému kovu, ale především proto, že zahrnoval jedinečná umělecká díla. Dobyvatelé je však nechali roztavit, přičemž menší část poslali králi a většinu si rozdělili sami. Jednalo se přibližně o šest tun 22karátového zlata v hodnotě dnešních asi 5,2 miliardy korun. Vzhledem k mnohem nižšímu objemu zářivého kovu v tehdejší ekonomice byla ovšem jeho cena mnohonásobně vyšší. 

Zlatý příliv

V Jižní Americe se dobyvatelé záhy zmocnili zlatých a stříbrných dolů a nechávali je nemilosrdně vytěžovat indiánskými otroky. Přes Atlantik tak každoročně mířily do Evropy stovky lodí s celkovým nákladem 170 tun drahých kovů. A přestože se britským bukanýrům v čele se sirem Francisem Drakem dařilo tyto karavany přepadat, 90 % zlata dorazilo do španělských přístavů a odtud do královské pokladnice. 

Zpočátku se konaly hody: Španělská koruna splatila své mezinárodní dluhy a mohla si konečně dovolit investovat do nenasytných žoldnéřských armád, které vedly v Evropě „svaté války“ proti protestantům, hlavním nepřátelům „nejkatoličtějších Veličenstev“. Španělsko také začalo budovat velké, skvěle vyzbrojené loďstvo, jež mu mělo zajistit převahu nad anglickým soupeřem. Rozvíjela se rovněž společnost – země ve velkém dovážela koření a luxusní zboží ze vzdálených krajů, takže nesmírně vzrostla nádhera dvora, ale i širších měšťanských vrstev, jež si mohly poprvé dovolit cizokrajné vybavení a lahůdky. Vzkvétala kultura a s ní přišel španělský „zlatý věk“, obrazně i doslova. 

Požehnání i prokletí

Radost z náhlého bohatství ovšem netrvala dlouho, a jak španělští panovníci brzy zjistili, šlo zároveň o požehnání i prokletí. Zrodil se totiž zcela nový fenomén – rychlá inflace. Raný novověk rozhodně neznal to, na co jsme dnes zvyklí: že na bankovkách krachujících měn naskakují desítky nul, a dokonce i úspěšné ekonomiky dosahují inflační hranice okolo 2 %, o něž každý rok vzroste cena zboží. 

Prodávaná věc měla tehdy tradiční cenu a ta se z generace na generaci téměř neměnila. Náhle se však objevili dobře placení vojáci a úředníci, kteří si ovšem vydělané peníze neměli jak užít – dostupné bylo jen omezené množství zboží a dovoz zpočátku nestíhal pokrývat poptávku. Obchodníci záhy zjistili, že mohou beztrestně zdražovat, protože své výrobky a potraviny prodají i tak. Náhle ceny rostly každý rok v průměru asi o 3 %, což ze Španělska brzy udělalo velmi drahou zemi pro život – minimálně pro ty, kdo na příliv bohatství neměli jak dosáhnout. Jistý holandský cestovatel si do deníku poznamenal: „Ve Španělsku je všechno vzácné – kromě stříbra.“ 

Podlomená země

Příliv inckého zlata a stříbra tak sice v krátkodobém horizontu zemi nesmírně posílil, ale dlouhodobě podřezal pod španělskou prosperitou větev. Stát i občané si zvykli veškeré chybějící zboží objednat z jiných krajů, ačkoliv by mnohdy bylo levnější jej vyrobit přímo na místě – jenže to by vyžadovalo podnikavost a úsilí, jež se koupit nedaly. Britové i Holanďané spustili koncem 16. století ekonomický přelom spočívající v rozvoji manufaktur a vylepšených zemědělských technik, včetně pěstování výnosných plodin z Nového světa, jako jsou brambory. Efektivita práce prudce rostla a uvolněné ruce se mohly vrhnout na další podnikání. Španělsko však tento zárodek průmyslové revoluce zcela zaspalo, protože se spoléhalo na nevyčerpatelný příliv zlata, za nějž lze koupit cokoliv.

TIP: Zánik civilizací: Proč zkolabovaly mocné indiánské říše Inků a Aztéků?

Štěstěna se ovšem nakonec odvrátila a v boji s Angličany a Holanďany země stále víc vojensky ztrácela na kontinentu i v koloniích Nového světa. S vysychajícími zdroji a bez rozvinuté průmyslové základny už za svými konkurenty v polovině 17. století výrazně zaostávala. Během napoleonských válek se naopak sama stala obětí francouzské rozpínavosti a zažila nesčetné hrůzy. Zlato vyrvané indiánům jí tak rozhodně štěstí nepřineslo.