Ukradený poklad Babylonu: Dramatický příběh slavné Ištařiny brány

V 6. století př. n. l. se Novobabylonská říše nacházela na vrcholu rozmachu. Zatímco ve střední Evropě ještě existovaly tzv. kultury popelnicových polí a na Apeninském poloostrově se teprve rozvíjela předřímská civilizace Etrusků, v oblasti úrodného půlměsíce mezi řekami Eufrat a Tigris se ujal vlády král Nebukadnesar II. 

Do dějin se zapsal výrazným písmem: Kromě toho, že při četných vojenských výpadech významně rozšířil hranice svého impéria, také během čtyř dekád na trůnu zásadně proměnil město Babylon. Pod jeho křídly se tak stalo jedním z nejskvostnějších sídel Předního východu. 

Po vzoru svého otce dal panovník postavit či rekonstruovat množství paláců i zikkuratů a zřejmě právě on nechal vybudovat visuté zahrady Semiramidiny, jeden ze starověkých divů světa (viz Babylonský div). „Král vesmíru“, jak ho titulovali poddaní, stvrdil svou svrchovanou moc v roce 587 př. n. l., když jeho vojska vyplenila Jeruzalém, zbořila tamní chrám a židovské obyvatelstvo odvlekla do otroctví.

Výkladní skříň impéria

Trosky města Babylon, jež se kdysi rozkládalo na obou březích Eufratu, leží nedaleko dnešní irácké Hilly. V době největšího rozmachu ho obývalo asi 150 tisíc lidí, což z něj v polovině 1. tisíciletí př. n. l. činilo nejlidnatější sídlo planety. Obávaný válečník Nebukadnesar nechtěl podcenit bezpečnost, a proto hned na počátku své vlády nařídil okolo Babylonu postavit dodatečné opevnění. Brzy tedy byla vztyčena ještě jedna hradba, dlouhá osmnáct kilometrů a posílená obrannými věžemi. 

Pohled na město obehnané dvojitou zdí z mohutných kvádrů, z jehož centra se zdvihal stupňovitý zikkurat boha Marduka, nenechával nepřátele na pochybách, s kým mají tu čest – a ve vyslancích podrobených národů vyvolával úžas, přesně jak měli stavitelé v úmyslu. Masivní zeď obepínala starou čtvrť, předměstská sídliště i rozlehlá předpolí a severně od města za ní na dvaadvacetimetrové podezdívce stálo panovníkovo letní sídlo. V jeho blízkosti pak roku 575 př. n. l. vyrostla rovněž velkolepá brána zasvěcená bohyni Ištar, babylonskému ekvivalentu starořímské Venuše či řecké Afrodity.

Pod nánosem prachu

Vstup do města ve skutečnosti umožňovalo hned osm podobných bran, tato se však jako jediná dochovala. Vedla skrz ni hlavní ulice zvaná Procesní cesta, jež se každoročně stávala dějištěm řady slavnostních průvodů u příležitosti náboženských obřadů či oslavy nového roku a ústila u Mardukova zikkuratu. Zmíněný vládce babylonského panteonu byl přitom podle mytologie také Ištařiným bratrem. 

Ruiny dvanáctimetrové brány, jakož i drtivou většinu pozůstatků někdejšího Babylonu objevil na počátku minulého století tým německého archeologa Roberta Koldeweye. Na rozdíl od značně amatérských pokusů o generaci staršího Heinricha Schliemanna, který během vykopávek Tróji zničil značnou část archeologických důkazů, postupoval Koldewey s kolegy mnohem profesionálněji. Opatrnost a důkladnost si přitom mohl dovolit, neboť měl k dispozici finance Německé orientální společnosti a používal relativně moderní techniku. S pomocí dvou set pracovníků tak dokázal během devatenácti let odkrýt mimo jiné pozůstatky někdejší babylonské věže, centrální ulici i Nebukadnesarovy paláce, spočívající pod několikametrovou vrstvou hlíny a prachu.

Dvacetimetrové hradby

Koldeweyova práce se jeví ještě úžasnější, když uvážíme, jak málo měl informací. První topografickou mapu Babylonu zakreslil roku 1815 Claudius Rich, britský starožitník a znalec staré Asýrie. Zbylý zdroj vědomostí představovaly až do konce 19. století pouze zápisy antického historika Herodota. „Otec dějepisu“ město sám navštívil v polovině 5. století př. n. l., tedy asi sto let po vládě Nebukadnesara II., a věnoval mu osm kapitol prvního dílu svých Dějin. O samotném panovníkovi se však ve spise nezmiňuje a předpokládá se, že o něm vůbec nevěděl.

Babylon si v době jeho návštěvy uchovával přibližně stejnou podobu jako za vlády mocného krále a historik jej označil za největší i nejkrásnější město známého světa. Údajně ho obklopovaly hradby 86 kilometrů dlouhé a 22 metrů vysoké, zahrnující na sto bronzových bran. Mezi jejich jednotlivými pásy pak prý zůstávalo dost prostoru, aby se tam otočilo koňské šestispřeží. Není divu, že pozdější učenci považovali Herodotovo líčení za značně přehnané. Pro srovnání: Ještě v 19. století měl Londýn se dvěma miliony obyvatel asi poloviční obvod než popisované babylonské hradby. Zdálo se proto silně nepravděpodobné, že by o dva tisíce let dřív existovalo násobně rozlehlejší město, o několika pásech opevnění nemluvě.

Miliardy cihel

Teprve když Koldewey se svými dělníky odhalil hned tři řady hradeb z pálených i nepálených cihel, ukázalo se, že Herodotos nijak nepřeháněl. Archeolog nicméně na základě vykopávek poněkud upřesnil rozměry opevnění: Babylon obklopovaly tři hradební pásy, z nichž první dosahoval šířky sedmi metrů, zatímco druhý a třetí měřily 7,8 a 3,3 metru. Prostor mezi vnějšími dvěma ovšem vyplňovala hlína, takže zdánlivě působily jako jeden. Koldewey odkryl i patnáct věží čtvercového půdorysu se stranou o délce 8,36 metru, přičemž dohromady jich zřejmě bylo až 360, vzdálených od sebe 44 metrů.

Vojtěch Zamarovský vypočítal přibližné množství materiálu, který si vybudování tak kolosálního opevnění vyžádalo: Při odhadované výšce 22 metrů by jen na vnější hradbu padly až čtyři miliardy cihel dnešních rozměrů. Slovenský historik a popularizátor antické historie dodává, že ve starém Římě existovalo rčení „babylonská práce“, se stejným významem jako dnešní „práce otrocká“.

Nutno však podotknout, že díky vojenským výpadům měl Nebukadnesar pracovní síly víc než dost. Postupně si podmanil v podstatě celý úrodný půlměsíc, takže jeho moc sahala od Perského zálivu až k Jeruzalému, a ze všech podrobených území dal přivléct otroky. Dle jedné z hypotéz se dokonce právě takto zrodila legenda o zmatení jazyků – jestliže proslulou Babylonskou věž stavěly tisíce lidí z různých oblastí, je pravděpodobné, že si navzájem nerozuměli.

Všudypřítomný král

Dojem z monumentálního pásu zdí táhnoucích se na desítky kilometrů ještě umocňovaly bohaté dekorace. Jednalo se o modré a zlaté glazury s ornamenty a reliéfy zvířat, zejména lvů, gazel a draků, ale také válečníků se zbraněmi. Právě úlomky zmíněných kachlů přitom Koldeweye při prvních obhlídkách lokality velmi zaujaly a po prozkoumání v Berlíně mu napověděly, kde kopat – vybral si jednoduše místo s nejvyšší koncentrací lesku a třpytu. Intuice ho nezklamala a vědec se zanořil přímo do srdce nejcennější části naleziště, které poté jeho tým odkrýval mezi léty 1898 a 1917.

Od impozantní Ištařiny brány se čtyřmi věžemi vedla směrem k hlavnímu chrámu v centru města neméně velkolepá cesta, určená pro procesí k uctění boha Marduka. Vznikla v místě přirozené rokle, jejíž vyzděné srázy lemovaly ničím nepřerušované hradby, vysoké sedm metrů a opatřené věžemi i cimbuřími. Uprostřed ulici dláždily velké kamenné desky a po okrajích červené dlaždice. Spáry mezi nimi pak vyplňoval černý asfalt a každá deska nesla zespodu nápis klínovým písmem přibližně následujícího znění: „Já jsem Nebukadnesar, král Babylonu, já jsem vydláždil babylonskou poutní cestu pro procesí velkého pána Marduka.“ Mocný král byl zkrátka všudypřítomný. 

Jako obří puzzle

Archeologové už od počátku plánovali přesunout nalezené artefakty do Německa, třebaže jim nepatřily. Například z celkových 120 vlysů zdobených lvy, jež lemovaly Procesní ulici, jich z místa odvezli 118. Keramické úlomky Ištařiny brány badatelé složitě očíslovali, obalili slámou a ukryli je v sudech na uhlí. Ty pak poslali po řece Eufrat do Perského zálivu, odkud putovaly do Berlína, aniž by celníci zjistili jejich obsah.

V Pergamonském muzeu v německé metropoli potom od roku 1928 probíhala náročná rekonstrukce, dodnes považovaná za jednu z nejsložitějších v dějinách archeologie. Ve speciálně navržené peci vypálili dělníci úplně nové cihly, tak aby se podobaly svým historickým protějškům, načež je pokryli dovezenými úlomky, které předtím pečlivě vyčistili a poskládali. Mravenčí práce vyžadovala, aby se fragmenty nejprve vytřídily podle barev a následně podle motivů. Z těch, které k sobě nějak pasovaly, pak archeologové zkoušeli vytvořit obrazec. V podstatě šlo o obří puzzle, jenže bez návodu, a práce tudíž trvaly přes dva roky.

Cesta kolem světa

V Berlíně se ovšem ocitla pouze část původní konstrukce. Různé kusy stavby – zejména sochy lvů, draků a býků – putovaly do muzejních institucí po celém světě a dnes jsou k vidění od Istanbulu přes Toronto až po Paříž. Irácká vláda opakovaně marně žádala Berlín o navrácení brány, jež se tak stala ukázkovým příkladem v debatě o repatriaci artefaktů do oblastí postižených válkou. Německá strana argumentuje, že v zemi původu hrozí hmotnému dědictví značné riziko. Faktem však zůstává, že samotnou budovu Pergamonského muzea včetně některých exponátů poškodily nálety za druhé světové války…