Tvorové (ne)dávné minulosti: Odchod horského vlčího samuraje

Vlk japonský (Canis lupus hodophilax) byl s 30 cm v kohoutku nejmenším ze všech poddruhů vlka obecného. Byl také více podoben psu, což vedlo japonského zoologa Yoshinoriho Imaizumia ke spekulacím, zda nejde o zcela samostatný druh. S tímto názorem však většina zoologů nesouhlasila a mezi laiky se pro šedivě zbarvenou šelmu ustálil název horský vlk. V japonských horách je po něm pojmenováno hned několik míst – Vlčí plošina, Vlčí močál, Vlčí skála nebo Průsmyk vyjícího vlka.

V legendách žije dál

Epidemie vztekliny si vybrala svou daň a v roce 1905 byl vlk japonský oficiálně prohlášen za vyhynulého. Lidé sice i nadále udávali, že šelmu osobně spatřili na různých místech Japonska, ale výskyt nikdy nebyl prokázán.

Někteří Japonci stále věří, že vlk žije. Podle legendy se totiž jedná o ochránce, který bezpečně doprovází domů každého poutníka. Pokud se ovšem osamělý chodec za vlkem ohlédne nebo na své cestě upadne, hrozí mu nebezpečí, že bude svým tichým průvodcem napaden.

Z pomocníka nepřítelem

Pro vesničany byl vlk původně pomocníkem, protože je zbavoval divokých prasat, vysoké zvěře a zajíců, kteří ničili úrodu. Ulovit kořist větší než byl sám, pro něj nepředstavovalo žádný problém. Jednou z hlavních příčin úpadku populace vlka japonského byla již zmíněná vzteklina, která do Japonska dorazila v průběhu 17. století. První případy nakažených vlků jsou hlášeny z roku 1732. Nemoc se nemilosrdně šířila dál na východ a zanechávala za sebou desítky mrtvých.

TIP: Člověk vlkovi vlkem: Vlčí matka Tanja Askani a její život se šelmami

Stále početnější Japonci navíc potřebovali víc a víc dřeva na stavbu cest, obydlí a mostů, a tak se kácely velké části lesa a pro vlky bylo čím dál tím méně potravy. Zřejmě proto začali napadat dobytek a z mýtických ochránců se postupně stali nepřátelé farmářů. Všechny tyto změny způsobily, že vlka japonského si dnes můžeme prohlédnout už jen v muzeích v Japonsku, Holandsku a Anglii, kde se nachází několik vycpaných exemplářů.