Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (1)
Ačkoliv těžkých tanků Tiger II vyrobila třetí říše jen necelou pětistovku, staly se díky mamutím rozměrům, extrémně silnému pancíři i výkonnému kanonu legendou. Sami Němci dali stroji neoficiální přezdívku Königstiger neboli královský tygr, která měla vyjádřit jeho nadřazenost
Podnět ke vzniku nového těžkého obrněnce pro německou armádu vzešel z vývoje bojů na východní frontě. Dokud se Wehrmacht soustředil na ofenzivu, preferoval spíš lehčí a pohyblivější obrněnce schopné rychlých obchvatných manévrů. Třiadvacetitunový PzKpfw III a o dvě tuny těžší panzer IV těmto požadavkům plně vyhovovaly. Jak ale Němci časem naráželi na stále vyšší počty lépe vyzbrojených tanků a samohybek Rudé armády, vyvstala potřeba větších a těžších strojů s výkonnějšími kanony. Zbrojovky na problém reagovaly modernizací stávajících typů, jenže šlo pouze o provizorní řešení – potřebnou úroveň odolnosti a palebné síly mohl zajistit jen zcela nový typ.
Zastaralá jednička
Titulem nejsilnějšího německého tanku se v roce 1942 chlubil PzKpfw VI Tiger. Účinný kanon a takřka neprůstřelný pancíř z něj činily obávaného protivníka, avšak „krabicový“ design s mnoha pravými úhly místo skloněného pancíře už přece jen zastarával. Při poptávce po jeho nástupci se berlínští generálové rozhodli jít podobnou cestou jako dříve u tigeru a oslovili společnosti Porsche a Henschel.
Koncem května 1942 vydalo Říšské ministerstvo výzbroje a válečné produkce též příslušné specifikace. Nový stroj měl dosahovat rychlosti minimálně 40 km/h a jeho kanon měl probíjet 100mm pancíř na vzdálenost 1 500 m. Osádku měl chránit čelní pancíř tlustý 150 mm, z boků pak 80 mm oceli. Oba výrobci ve snaze ušetřit čas i peníze vyšli ze starších projektů.
Pragmatismus versus novátorství
Henschel rozpracoval prototyp VK 45.01 (H) o váze 45 t – vlastně zvětšený PzKpfw IV osazený experimentálním kanonem s kónickým vývrtem hlavně. Konkurenční prototyp VK 45.02 (P) vycházel z vozidla, s nímž se Ferdinand Porsche neúspěšně zapojil do soutěže na tank Tiger. I tentokrát se proslulý inovátor nechal unést svými vizemi na úkor spolehlivosti a jeho návrh vykazoval závažné nedostatky. Nejvíce posuzovatelům vadila komplikovaná hybridní pohonná jednotka (kombinující benzinový motor s elektromotorem), jejíž výroba vyžadovala značné množství deficitních surovin.
To Henschelovi konstruktéři se dokázali přizpůsobit realitě a usilovali o snížení nákladů využitím komponentů kompatibilních s připravovaným středním tankem Panther II. V říjnu 1942 jejich projekt dostal přednost, a ještě než vývoj dokončili, Wehrmacht objednal 176 strojů. Tankisté zoufale potřebovali výkonné obrněnce a nebyl čas čekat na výsledky testů, takže případné úpravy se měly provádět až během výroby. Zanedlouho obdržel Henschel objednávku na dalších 350 tanků, nakonec měla dodávka zahrnovat 1 500 kusů. Prototyp V1 nicméně sjel z linky teprve v listopadu 1943, zatímco V2 a V3 až v lednu 1944 – paradoxně ve stejné době jako první tři sériová vozidla.
Odolný, ale podmotorovaný
U Henschela se zrodil nejtěžší tank války, který proslul jako Tiger II či Königstiger. Pancéřová vana svou hmotností přesahovala 27 t, takže vážila víc než celý PzKpfw IV. Srdce stroje tvořil benzinový Maybach HL 230 P30 o výkonu 515 kW (totožný model jako u Tigeru I). Právě pohonná jednotka však představovala Achillovu patu celé konstrukce – ani u „jedničky“ o váze 57 t její výkon nebyl zcela dostatečný a u sedmdesátitunového Tigeru II se pohyblivost ještě zhoršila. Na silnici sice dosahoval rychlosti 41 km/h, jenže v terénu se ploužil pouhými 15 km/h.
Pokračování: Trumf v rukávu německé Panzerwaffe: Těžký tank Tiger II (2)
Při výběru převodovky sáhli inženýři po dalším produktu Maybachu s osmi rychlostmi pro jízdu vpřed a čtyřmi pro couvání. Motor byl osazen hned čtyřmichladiči, a protože měl nový stroj sloužit primárně na východě, dostal zařízení Kühlwasserheizgerät pro snadnější startování v mrazu. Také podvozek připomínal původní tiger a sestával ze dvou řad zdvojených pojezdových kol. Na rozdíl od „jedničky“ do sebe jednotlivé dvojice zapadaly, díky čemuž se mezi kola nemohl dostat kámen a poškodit je. Vnitřní řada zahrnovala čtyři páry kol, vnější pět a na každé straně nechybělo ani kolo hnací a napínací. Henschelův tým pro Tiger II připravil dva typy pásů – bojové o šířce 80 cm a užší 60cm přepravní.
