Trpaslíci proti obrům: Britské miniponorky v Asii a jejich speciální operace

Za inspiraci pro tvůrce britských trpasličích ponorek můžeme označit italské řiditelné torpédo Maiale, které k cíli dopravovalo dva žabí muže a odnímatelnou nálož. Italové jej úspěšně nasadili v prosinci 1941 při nájezdu na alexandrijský přístav, kde exploze vyřadily dvě bitevní lodě, torpédoborec a tanker. Úspěch zaujal plánovače Královského námořnictva natolik, že začali vyvíjet podobný model. Dostal název Chariot a první verze spatřila světlo světa roku 1942.

Od torpéda...

Na tělese torpéda o déle 6,8 m a průměru 533 mm seděli dva muži vybavení dýchacími přístroji. Vpředu se nacházelo pracoviště řidiče, vzadu potápěče, který měl pomocí nářadí uchytit k cíli hlavici s 272 kg torpexu. Chariot dosahoval rychlosti 2,5 uzlu (4,6 km/h) a mohl se ponořit do 27 metrů, akumulátory mu dávaly vytrvalost až 8 hodin. Pozdější verze Mk. II uvezla dvojnásobné množství trhavin. 

Charioty se proslavily při akcích proti německým a italským silám – jejich obsluhy kupříkladu potopily těžký křižník Bolzano. Jediná mise považovaná za stoprocentně úspěšnou nicméně v říjnu 1944 cílila na japonská plavidla v thajském přístavu Phuket. Při Operaci 51 dopravila ponorka Trenchant do oblasti dva charioty Mk. II pod velením poručíka Tonyho Eldridge, jejichž nálože zničily transportní lodě Sumatra Maru a Volpi.

...po ponorku

Na charioty navázala třída plnohodnotných miniponorek třídy X (X-Craft) s uzavřeným trupem o výtlaku (pod hladinou) 30 tun, délce 15,6 metru a šířce 1,7 metru. Diesel-elektrická pohonná soustava dodávala člunům rychlost 5–6 uzlů (9–11 km/h), maximální hloubka ponoru přesahovala 90 m. Úkolem čtyřčlenné posádky bylo dopravit k nepřátelskému plavidlu dvojici náloží o celkové hmotnosti 4 tun amatolu, které trpasličí ponorka převážela v externích pouzdrech na levoboku a pravoboku. 

Aby malý člun šetřil motor i palivo, k místu určení jej dovlekla ponorka třídy T nebo S. Na palubě dlela přepravní posádka, zatímco operační posádka (vycvičená pro samotný útok) odpočívala v prostornějším trupu vlečného plavidla. Oba týmy se vyměnily až pár desítek kilometrů od cíle. Jakmile se k němu X-Craft dostal, potápěč svrhl nálože pod jeho kýl a nastavil časovače, načež člun unikl do bezpečí a trhavina explodovala.

S větším výtlakem 

Britové postavili 20 kusů, z nichž první nabyly operační způsobilosti v polovině roku 1943. Hned v září čekala miniponorky nejdůležitější operace, při níž se šest člunů vydalo do norských fjordů napadnout bitevní loď Tirpitz, bitevní křižník Scharnhorst a kapesní bitevní loď Lützow. K cíli nakonec dorazily jen dvě posádky, které svrhly nálože pod trup Tirpitze, a obr utrpěl těžké poškození. Cena za jeho znehybnění činila pět potopených člunů X-Craft, deset mrtvých námořníků a šest zajatců. Následovaly i další operace a Britové začali uvažovat o nasazení trpasličích ponorek též proti Japonsku. Vzdálenosti mezi základnami na pacifickém válčišti však značně převyšovaly ty v Evropě, a tak padlo rozhodnutí vyvinout zvětšený model. 

Během roku 1944 obdrželo Royal Navy šest exemplářů třídy XE o výtlaku (pod hladinou) 34 tun, délce 16,2 metru a šířce 1,75 metru. Pohon opět zajišťovala kombinace dieselu pro plavbu na hladině a elektromotoru pro pohyb v hlubinách. Naftový čtyřválec Gardner poskytoval výkon 31 kW, druhá jednotka značky Keith Blackman nabízela 22 kW. Maximální rychlost se pohybovala od 5,5 do 6,5 uzlu, hloubka ponoru se oproti třídě X nezměnila. 

Čtyřčlenná posádka sestávala z velitele v hodnosti poručíka, jeho zástupce (podporučíka), strojníka a kormidelníka v jedné osobě a potápěče s britskou námořní šarží seaman nebo leading seaman. Výzbroj zůstala totožná – šlo o dvě dvoutunové nálože v přítrupových pouzdrech na bocích. Navíc dostala třída XE šest přísavných min o jednotlivé hmotnosti 9 kg, které měl potápěč upevnit na trup cílové lodi.

Cíl: podmořské kabely 

Všechny čluny nového typu dopravila v červenci 1945 do Tichomoří depotní loď Bonaventure. Jejich základnou se stal Labuan na severním pobřeží Bornea, a než válka skončila, čtyři exempláře se stihly zapojit do bojů. Při prvních dvou operacích hodlali Britové přerušit podmořské telefonní kabely, které zajišťovaly Japoncům spojení mezi Singapurem, Saigonem, Hongkongem a Tokiem. Po jejich zničení by nepřítel musel přejít na rádiovou komunikaci, což by Spojencům umožnilo odposlouchávat depeše. Dodejme, že pro tyto mise vezl každý člun hned dva potápěče. Lékaři totiž doporučovali, aby muži netrávili více než 20 minut v hloubce přes 10 m (a maximálně 10 minut, pokud pracují hlouběji než ve 12 m). 

Operace Sabre se zaměřovala na kabel z Hongkongu do Saigonu, který měla přerušit posádka XE-4. Do vzdálenosti 40 mil (64 km) od delty Mekongu ji dotáhl mateřský člun Spearhead. Miniponorka řízená Vernonem Colesem pátrala po dvojici kabelů pomocí vlečeného háku. Když nalezla první, vyzvedla jej do výšky 3 m od mořského dna, kde ho potápěč Ken Briggs přerušil speciálním řezákem. Po chvíli Britové objevili i druhý kabel, se kterým udělal krátký proces potápěč Adam Bergius. Po úspěšné misi se Spearhead s XE-4 ve vleku vrátil 3. srpna na základnu. 

Při operaci Foil si XE-5 vzala na mušku kabel položený mezi Hongkongem a Singapurem. Jako nejsnazší se jevilo jej přeříznout u ostrova Lamma nedaleko prvně zmíněného města, kam trpasličí člun dovlekla ponorka Selene. Vodič se podařilo najít rychle, jenže dvojice potápěčů musela pracovat za děsivých podmínek – obklopena vrstvou páchnoucího bahna, za nulové viditelnosti a s neustálým rizikem otravy. Ačkoliv oba muži podnikli několik pokusů o přerušení kabelu, nebyli si jisti, zda se jim podařilo úkol splnit. Teprve po kapitulaci Japonska Britové zjistili, že XE-5 opravdu uspěla. Obě ponorky dosáhly bezpečí labuanského přístavu 6. srpna 1945.

Proti křižníkům 

Jedna z nejnebezpečnějších akcí miniponorek v Tichomoří se uskutečnila na konci července 1945. Nesla označení Struggle a dvojice trpasličích člunů při ní měla napadnout japonské kotviště v Singapuru. Britská vojska se po dobytí Rangúnu blížila k přístavu a generálové se obávali, že zakotvené japonské těžké křižníky by mohly způsobit pěchotě ztráty. Posádka XE-1 obdržela rozkaz použít nálože a přísavné miny proti Mjókó, XE-3 dostala na starost Takao. Oba křižníky byly poškozeny v předchozích bojích a neschopné plavby na širém moři, avšak v roli pobřežních baterií stále budily respekt. 

Mateřské ponorky s „trpaslíky“ ve vleku vyrazily k cílům 26. července, k útoku došlo v noci z 30. na 31. července. Plavba Johorským průlivem zabrala miniponorce 11 h, další 2 h trvalo hledání zamaskovaného cíle. Přes řadu potíží svrhla XE-3 nálože a potápěč James Magennis upevnil miny na trup Takaa. Nouzově přitom použil i kus lana (magnety nedržely na trupu dost pevně) a člun se stáhl k vlečné ponorce Stygian. 

TIP: Hlavou proti zdi: Námořní bitva v průlivu Surigao 1944 (1)

Mezitím se XE-1 zdržela kličkováním před strážními plavidly a její velitel poručík John Smart si uvědomil, že nemá dost času k dosažení cíle. Mjókó totiž kotvil o více než 3 km hlouběji v přístavu a nálože z XE-3 by explodovaly dřív, než by Smart kotviště opustil. XE-1 tedy nakladla svá „vejce“ také pod Takao a vrátila se k mateřskému Sparku. Exploze vyrvala v trupu křižníku obří díru a voda zaplavila důležité oddíly včetně skladišť munice, takže loď do konce války už nevypálila jedinou ránu. Fraser a Magennis byli vyznamenáni Victoriiným křížem a medailí se dočkali i všichni ostatní členové obou posádek.