Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (1)

V květnu 1941 Královské námořnictvo sice úspěšně završilo hon na bitevní loď Bismarck, nebezpečí průniku německých obrněnců do Atlantského oceánu tím však ani zdaleka nepominulo. Berlínu totiž stále zůstával Bismarckův sesterský Tirpitz, který se do Norska přesunul po rozhodnutí z listopadu roku 1941. To ovšem neznamenalo, že Němci svou drahocennou loď hodlají obětovat stejným způsobem jako Bismarck.

Admirál Erich Raeder dobře věděl, že pouhá přítomnost a možnost vyplutí Tirpitze spolu s občasnými krátkými výpady na sebe naváže početné britské síly, které budou nepříteli chybět na jiných bojištích. Konkrétně jen kvůli této hrozbě Britové vždy drželi v pohotovosti dvě bitevní lodě s patřičným doprovodem křižníků a torpédoborců. Přítomnost jiných německých plavidel pak na sebe vázala další dvě britské bitevní lodě a pro případ průniku Kriegsmarine na otevřený oceán si i americká Atlantská flotila držela v záloze neustále nejméně jednu moderní bitevní loď. 

Italský vzor

V prvních čtyřech měsících roku 1942 se Britové pětkrát pokusili zničit Tirpitz leteckým bombardováním, avšak jediným výsledkem byly vysoké ztráty na straně RAF. Správnou cestu jim ukázali až Italové, kteří v roce 1941 vyslali řiditelná torpéda maiale do Gibraltaru a Alexandrie a s jejich pomocí dokázali poškodit čtyři lodě včetně dvou těžkých obrněnců třídy Queen Elisabeth. Experti z Královského námořnictva italský nápad pečlivě analyzovali a v dubnu 1942 zahájili výcvik posádek ve Fort Blockhouse u Portsmouthu. Současně probíhalo projektování a rychlá stavba prvních miniponorek včetně těch, které s italským vzorem neměly nic společného.

První britská trpasličí ponorka schopná operačního nasazení známá jako X-3 byla spuštěna na vodu 15. března 1942, testy trvaly několik týdnů a v září začal také výcvik námořníků na skotském ostrově Bute. Navzdory miniaturním rozměrům měl typ X všechno, co ponorky mají mít. Zvláštní byl hlavně tvar, který postrádal jakékoli výstupky včetně velitelské věže. To proto, aby podmořský člun neuvázl v protiponorkových sítích.

Docela malé ponorky

Vnitřně se miniponorky členily na čtyři úseky. Příďová komora obsahovala sadu akumulátorů, toaletu, sklad a jedno lůžko. O ně se dělila celá čtyřčlenná posádka, ovšem pokud chtěl průměrně vzrostlý muž opravdu spát, musel si nohy nějakým způsobem zkroutit. Za předním prostorem následovala přechodová komora pro výstup potápěče a za ní řídicí místnost, kde posádka trávila nejvíc času. Právě tam se totiž nacházely ovládací prvky kormidel a vyrovnávacích nádrží včetně dvou periskopů.

Za nejteplejší místo každý považoval strojovnu, v níž se kromě motorů daly najít nádrže s pitnou vodou, kompresor, nádoby se stlačeným vzduchem a nářadí. Lodní kuchyňka se do miniponorky nevešla a posádka se musela spokojit s konzervami ohřívanými na jednoplotýnkovém vařiči. Operační dosah činil teoreticky asi 1 000 km, nicméně záleželo hlavně na námořnících, jak dlouho ve stísněných prostorech vydrží. Ačkoli v miniponorkové výbavě nechybělo velké množství povzbuzujících benzedrinových tablet, odhadovalo se, že déle než dva týdny plavby nezvládne nikdo.

Přesto lze ponorkový typ X považovat za poměrně zdařilou válečnou improvizaci. Na druhou stranu si ale konstruktéři hodně pomohli tím, že jednotlivá zařízení nevymýšleli a vlastně jen do sebe s rozumem poskládali komponenty, které se osvědčily jinde. Přesto se například pohon dieselovým motorem Gardner z londýnských autobusů jeví poněkud kuriózně. Hrozivý dojem vyvolávala výzbroj, která se skládala ze dvou bočních časovatelných náloží amatolu o hmotnosti takřka dvou tun. Z toho je zřejmé, že útok probíhal jen prostým složením nákladu pod zakotvenou loď.

Formování jednotky 

Výcvik „mladých, silných, svobodných a odvážných“ dobrovolníků probíhal poměrně zvolna. Námořníci se nejprve učili potápět a pracovat s nejrůznějším nářadím. Často do dna zatloukali ocelové kolíky, které vzápětí přeřezali pilkou, později se pod vodou učili rozplétat ocelová lana a sítě. Po půlroce začal pod vedením zkušeného ponorkového kapitána Davida Ingrama výcvik zaměřený na ovládání šestice zbrusu nových miniponorek.

TIP: Chlouba Hitlerova námořnictva: Bitevní loď Bismarck

Kromě plavební praxe se posádky učily navigaci, meteorologii, opravy strojních zařízení a jiné užitečné dovednosti. Na konci výcviku tak stáli ostřílení muži přivyklí permanentnímu stresu, z jejichž řad byla 17. dubna 1943 oficiálně vytvořena 12. ponorková flotila v čele s dalším zkušeným ponorkovým kapitánem Williamem Banksem. Prakticky okamžitě se začalo plánovat nasazení nové formace proti Tirpitzi, nebylo to však snadné.

Obr na mušce

Dokud německý obr kotvil v Trondheimu, mohl Banks předpokládat, že trpasličí čluny se na místo útoku dostanou vlastní silou. Jenže když německá bitevní loď na konci března 1943 odplula do Kaafjordu a vzdálenost od Skotska se prakticky zdvojnásobila, bylo zřejmé, že tak dlouhou plavbu už miniponorky zvládnout nemohou. Banks vážně uvažoval o transportu dílenskou lodí Bonaventure, jenže po fiasku operace Title kohosi napadlo, aby se miniponorky k Norsku dostaly ve vleku klasických podmořských člunů.

Mezitím na plné obrátky pracovala britská rozvědka. V létě 1943 se do Norska vrátil odbojář Torstein Raaby a pod falešnou identitou získal práci stavebního dělníka přímo v Kaafjordu. Úzce spolupracoval s odbojem, konkrétně s bratry Torbjørnovými a Einarem Johansenem. Raaby denně vysílal situační zprávy a připravil i spousty detailních map. Na konci srpna 1943 se však strhl poplach a zdálo se, že veškeré úsilí norského odboje bylo zbytečné.

Pokračování: Dvanáctá proti Tirpitzovi: Britské zvláštní ponorkové operace v Norsku (2)

Raaby totiž hlásil, že Tirpitz zvedl kotvy, a nikdo nevěděl, zda obrněnec neodpluje třeba do Německa. Šlo ale jen o krátký výpad na Špicberky s úmyslem vyřadit tamější spojenecké základny. Kromě palby na téměř pustou meteorologickou stanici, rozstřílení prázdné hornické osady a zajetí několika desítek norských obránců však Kriegsmarine víc dosáhnout nemohla a tím operace honosně zvaná Sicílie skončila. Tirpitz se vrátil na staré kotviště, a jak se později ukázalo, šlo o jeho poslední bojové nasazení.