Trnitá cesta do Kourou (2): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky?
Raketa Sojuz má za sebou přesně dvacet sedm startů z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně. Jak se však ruské nosiče dostaly na evropský komplex, který se nachází v Jižní Americe?
Společnost Starsem, coby rusko-evropský podnik mající za cíl prodávat Sojuzy, zpracovala v červenci 1998 studii zaměřenou na možnosti jejich startů z Kourou. Rusko zmíněné rakety protežovalo: Byly levné, tudíž se mohly prodávat se ziskem, byly spolehlivé a daly se vyrábět prakticky v neomezeném množství. V Evropě Rusové tušili nový trh a snili o pilotovaných, tedy komerčně zajímavých startech z Kourou na Mir a později k ISS.
Předchozí část: Trnitá cesta do Kourou (1): Jak se rakety Sojuz dostaly do Jižní Ameriky?
Studie představila dvě verze nosiče, Sojuz K1 a K2. První zmíněný reprezentoval „tropický“ Sojuz 2.1a, upravený pro přepravu a provoz z Jižní Ameriky. Varianta K2 pak disponovala horním kyslíko-vodíkovým stupněm H10-3 z Ariane 4. Práce dále konstatovala, že si starty z Kourou vyžádají přebudování telemetrie rakety a především přidání autodestrukčního systému – který Rusko nikdy nepoužívalo. Vycházelo totiž z logiky, že pokud nosič selže, zkrátka spadne někam do širé stepi.
Evropský Sojuz
V dubnu 1998 začala ESA financovat úvodní studii nové lehké rakety Vega, kterou předložila Itálie. Francii byla uvedená snaha trnem v oku: Sama totiž o lehký nosič usilovala, a italské počínání proto sabotovala, kde se dalo. Itálie pro změnu házela klacky pod nohy programu modernizace Ariane 5 Plus. Politicky však bylo jasné, že existuje zájem rozprostřít vývoj raket do dalších států a že Francouzi o svůj monopol přijdou.
Země galského kohouta se proto rozhodla přivést do Kourou další nosič, aby její vliv vzrostl, a po zvážení všech pro a proti padla volba právě na Sojuz. Francie si nechala vypracovat studii legálnosti takového kroku, jeho dopadu na mezinárodní vztahy, bezpečnost či suverenitu. Musíme si uvědomit, že pustit na přelomu tisíciletí ruské rakety na evropské území znamenalo poněkud komplikovaný, až kontroverzní počin.
ESA však francouzské stanovisko nesdílela, neboť Sojuz pokládala za konkurenci pro Ariane 5. Měl totiž na dráhu přechodovou ke geostacionární vynášet družice o hmotnosti 2 500–4 000 kg (počítalo se s jeho modernizací evropskými technologiemi), což odpovídalo hmotnostnímu rozpětí menších satelitů pro „pětku“, která většinou startuje s dvojicí telekomunikačních družic. Po bouřlivé debatě nakonec ESA schválila usnesení, že „potřebuje malé i střední nosiče, jež doplní Ariane 5 a budou vyrobeny v Evropě“. A kvůli úsporám při vývoji a provozu měly využívat společné prvky – stupně, subsystémy, technologie, výrobní linky, infrastrukturu… „Evropský“ Sojuz tak fakticky skončil dřív, než začal.
Australská zástěrka
Rusko se ovšem nechtělo vzdát, a tak začalo jednání s firmou APSC neboli Asia Pacific Space Centre o možnosti vypouštět Sojuzy z Vánočních ostrovů na 10,5° severní šířky. Ještě v roce 2000 se uskutečnila studie vlivu na životní prostředí a v květnu 2001 s projektem souhlasila australská vláda. Zároveň Rusové představili raketu Aurora s kapacitou 4,35 tuny na dráhu přechodovou ke geostacionární – a rozhořely se spory, nakolik je podobná Sojuzu, nebo zda jde o samostatný projekt. Na komerční využití Sojuzů měla totiž výhradní právo společnost Starsem. Aurora se jim vizuálně podobala, ale používala jiné motory a horní stupeň Korvet na kapalný kyslík a naftyl. Vybudování nového kosmodromu mělo stát 390 milionů dolarů.
Evropa znervózněla, Francie zvlášť. Aurora s dumpingovými cenami by dokázala „odklonit“ značnou část družic z Ariane 5 a případný krach projektu by znamenal především francouzský průšvih. Rusové si toho byli dobře vědomi a vyzvali Evropu k přehodnocení pozice. S odstupem času se zdá, že do Austrálie vůbec nechtěli. Zatímco do kosmodromu na Vánočních ostrovech nehodlali vložit jediný dolar, evropské straně nabídli velkorysou finanční spoluúčast.
Austrálie začala tušit problémy a pokusila se projekt zachránit slibem investice ve výši 52 milionů dolarů. Zřejmě však sehrála jen roli pověstného „užitečného idiota“. Stavba komplexu tisíce kilometrů od civilizace a průmyslových zdrojů prostě nedávala smysl. V listopadu 2001 ještě ESA na Radě ministrů projekt Sojuzu na evropském kosmodromu odmítla. Rusko oznámilo, že do dvou měsíců se začne stavět v Tichomoří a že před koncem roku 2004 tam bude mít Aurora premiéru. V červnu 2002 nakonec ESA ustoupila a vzala Sojuz na milost. Pro Francii šlo o velké vítězství.
Premiéra a derniéra
V prosinci 2002 dorazili do Kourou ruští inženýři, aby obhlédli lokalitu pro budoucí rampu: Měla mít životnost 50 startů, nebo 15 let – podle toho, co nastane dřív. Počítalo se, že první Sojuz z komplexu vzlétne v roce 2006. Práce se rozběhly v červenci 2003, ale na premiéru nakonec došlo až v říjnu 2011. Loni v únoru se pak odehrál start s číslem 27.
TIP: Do vesmíru z Evropy: Jaká je budoucnost evropských kosmodromů?
Na kosmodromu se v různé fázi rozpracovanosti nacházejí tři další Sojuzy, které měly zamířit do vesmíru v průběhu loňského roku. Jenže přišel útok na Ukrajinu, mezinárodní sankce a v reakci na ně dnes již bývalý ředitel Roskosmosu Dmitrij Rogozin hned 26. února vyhlásil stažení všech 87 ruských zaměstnanců z kosmodromu. Bez nich přitom nelze nosiče na start připravit. Zda se Rusové někdy do Jižní Ameriky vrátí a vypouštění legendárních raket bude pokračovat, je dnes opravdu věštěním z křišťálové koule.
